15 CO 201/2022-47 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem výrokem I. soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši [částka]. Výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. 2. Žalobkyně se zaplacení shora uvedené částky domáhala z titulu poplatků dle zák. č. 348/2005 Sb., které žalovaná neuhradila v období od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok] 3. Žalovaná nesporovala, že v uvedeném období žalobkyni televizní poplatky neuhradila, nesporovala ani výši žalované pohledávky. Nárok žalobkyně však neuznala. Poukázala na to, že nárok žalobkyně není poplatkem ve smyslu obecně přijímaného vymezení pojmu poplatek a v smyslu zák. č. 348/2005 Sb. Uvedla, že dle odborné literatury je poplatek peněžní ekvivalent za služby poskytované veřejným sektorem, přičemž ekvivalentnost poplatku znamená, že poplatník a příjemce poplatku vstupují do transakce, kdy poplatník za odvod poplatku dostává od příjemce nějakou konkrétní protihodnotu, typicky ve formě udělení určitého oprávnění. Poplatek dle zák. č. 348/2005 Sb. je ekvivalentní tehdy, jestliže držiteli televizních přijímačů bude při uhrazení poplatku bez dalšího omezení garantována možnost užití držených televizních přijímačů. V žalovaném období však tato podmínka splněna nebyla s ohledem na vládou [země] přijatá opatření v souvislosti s pandemií koronaviru [anonymizováno], která výslovně žalované zakazovala provoz jejích ubytovacích a restauračních zařízení. Žalované tak byla odňata možnost využívat televizní přijímače k jejich účelu- poskytnutí k užití zákazníkům. V předmětném období tak za vyměřený poplatek nebylo žalované garantováno žádné protiplnění. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby. 4. Na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování zjistil soud prvního stupně následující skutkový stav: 5. Žalovaná jako držitel televizních přijímačů, se dne [datum] přihlásila do příslušné evidence jako plátce televizního poplatku. Od ledna [rok] do října [rok] žalovaná měla přihlášeno celkem 311 televizních přijímačů, z nichž platila televizní poplatek. Od listopadu [rok] do srpna [rok] měla již přihlášeno pouze 11 přijímačů. Za celý rok [rok] jí byla předepsána úhrada poplatků v celkové výši [částka], přičemž z této částky bylo uhrazeno pouze [částka]. Za období od ledna do srpna [rok] celková výše poplatků činila [částka] a byla žalovanou zcela uhrazena. Žalobkyně v květnu [rok] žalovanou upomenula o zaplacení dlužné částky. Na tuto výzvu žalovaná reagovala platbou ve výši [částka]. Další poplatky již nehradila. 6. Takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně po právní stránce posoudil dle § 7 odst. 1,2 a § 10 zák. č. 348/2005 Sb. Konstatoval, že žalobkyně je dle citovaného zákona povinna [anonymizováno] poplatky inkasovat a v případě jejich neuhrazení se jejich zaplacení domáhat i soudní cestou, včetně úroku z prodlení. K obraně žalované uvedl, že v předmětném období nepochybně došlo v důsledku přijatých protipandemických opatření k omezení podnikání žalované. Ze strany státu však nebyla přijata žádná legislativní opatření směřující k prominutí či odpuštění placení televizních poplatků. Nadto žalobkyně i v tomto období nadále vysílala a tudíž plnění za inkasované televizní poplatky poskytovala. Žalovaná si tak musela být vědoma své povinnosti televizní poplatky hradit, a to za všechny televizní přijímače, které přihlásila do příslušné evidence. 7. Z výše uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobě vyhověl, včetně požadovaného úroku z prodlení. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle úspěchu ve věci s odkazem na § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 8. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Odvoláním nezpochybnila zjištěný skutkový stav věci, který nadto byl mezi účastníky nesporný. Nesouhlasila však s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Namítala, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku zabýval skutečnostmi, které nebyly pro rozhodnutí v této věci podstatné, a naopak zcela pominul obrannou argumentaci žalované. Dle žalované v dané věci nebylo nijak podstatné, zda překážka ve využívání televizních přijímačů byla způsobena žalobkyní. Žalovaná namítala, že jí bylo protipandemickými opatřeními [anonymizována dvě slova] znemožněno využívat televizní přijímače k jejich účelu, tedy k jejich poskytování k užití hostům ubytovacích a restauračních zařízení žalované. Podstatou její argumentace bylo, že v počátku roku [rok] [anonymizována dvě slova] ve snaze zpomalit šíření [anonymizována dvě slova] přijala opatření, kterými zamezila pohybu osob a zakázala provozování ubytovacích a restauračních zařízení, čímž v podstatě zastavila cestovní ruch a přinutila žalovanou k ukončení její podnikatelské činnosti. Tím došlo k úplnému zastavení příjmů žalované, a v důsledku toho k praktické devastaci jejího podnikání. Ani po zmírnění zákazu provozování ubytovacích a restauračních zařízení, případně následně po jeho úplném zrušení, nebyla žalovaná s ohledem na přetrvávající paralýzu cestovního ruchu schopna obnovit své podnikání v původním rozsahu, a byla i nucena trvale omezit rozsah své činnosti a uzavřít některé provozovny. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky, která dle tvrzení žalobkyně odpovídá vyměřeným poplatkům dle [ustanovení pr. předpisu], za držení televizních přijímačů žalovanou v období duben [rok] – duben [rok]. Dle žalované však nárok žalobkyně nelze považovat za poplatek, když podle odborné literatury je poplatek peněžní ekvivalent za služby poskytované veřejným sektorem. Ekvivalentnost poplatku znamená, že poplatník a příjemce poplatku vstupují do transakce, kdy poplatník za odvod poplatku dostává od příjemce nějakou konkrétní protihodnotu. Případně je poplatek definován jako„ peněžitá dávka zákonem stanovenou, nenávratnou, vybíranou státem nebo jinými veřejnoprávními korporacemi za zákonem stanovené úkony jejich orgánů“, a že jde o dávku s ekvivalentem. Lze se setkat s definicí, podle které poplatek je platba, která se platí jako částečná úhrada nákladů spojených s činností státních orgánů nebo za oprávnění poskytovaná poplatníkovi. Vzhledem ke shora citovaným závěrům odborné literatury je třeba konstatovat, že obligatorním znakem poplatku je vždy jeho ekvivalentnost, což znamená, že orgán veřejné moci je povinen poplatníkovi za uhrazený poplatek garantovat konkrétní protiplnění, typicky ve formě udělení určitého oprávnění. Poplatky je v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) možné ukládat jen na základě zákona. Zařazení této kautely do Listiny svědčí o mimořádném důrazu, který ústavodárce klade na dodržování pravidel v souvislosti s ukládáním poplatkové povinnosti ze strany orgánů veřejné moci. Při ukládání povinnosti k úhradě„ poplatku“ subjektům soukromého práva je proto třeba zkoumat, zda jde skutečně o poplatek ve smyslu doktrinálně přijímaného výkladu tohoto pojmu. Pokud povaha vyměřeného„ poplatku“ neodpovídá povaze poplatku, pak v daném případě chybí Listinou vyžadovaný zákonný podklad pro vyměření a uložení dané platební povinnosti, a nejedná se tedy o poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny. Platební povinnost v takovém případě nevzniká. Ústavní soud už ve své nalézací praxi konstatoval nepřípustnost„ poplatku“, který neodpovídá doktrinálnímu vymezení tohoto pojmu (srov. nález sp. zn. [ústavní nález], ze dne [datum]). Zakotvením povinnosti k hrazení televizních poplatků v [ustanovení pr. předpisu] je splněna toliko formální podmínka pro vznik poplatkové povinnosti žalované; dále je však třeba zkoumat splnění materiální podmínky, tedy zda vyměřený„ poplatek“ podle [ustanovení pr. předpisu] splňuje definiční znaky poplatku. Poplatek podle [ustanovení pr. předpisu] je ekvivalentní tehdy, když držiteli televizních přijímačů bude při uhrazení poplatku bez dalšího omezení garantována možnost užití držených televizních přijímačů. Tato podmínka v době od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok] nebyla splněna. V této době byla v platnosti opatření [anonymizována dvě slova], která žalované výslovně zakazovala provoz jejích ubytovacích a restauračních zařízení a žalované tak byla odňata možnost využívat televizní přijímače k jejich jedinému účelu – poskytnutí k užití zákazníkům. V tomto období tak za vyměřený„ poplatek“ nebylo žalované garantováno protiplnění. Žalovaná částka tedy není poplatkem a poplatková povinnost v tomto rozsahu žalované nevznikla a s ohledem k čl. 11 odst. 5 Listiny ani nemohla vzniknout. Žalovaná dále namítala, že pro posouzení právní povahy poplatku jako plnění s ekvivalentem není rozhodné, zda to byla žalobkyně, kdo žalované znemožnil užívání televizních přijímačů. Ekvivalentní protiplnění poskytováno nebylo v daném případě v důsledku přijetí protipandemických opatření [anonymizována dvě slova]. Podstatné však je, že ekvivalentní protiplnění jednoduše poskytováno nebylo. Žalobou nárokovaná čás