15 CO 347/2022-53 — Městský soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvého stupně rozhodl tak, že žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci [částka] s příslušenstvím, ve výroku uvedeným, zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka], která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. [spisová značka], v němž byl žalovanou stranou. Nesprávný úřední postup soudu žalobce spatřoval v nepřiměřené délce řízení, které trvalo 10 let. Řízení bylo zahájeno dne [datum] podáním žaloby o náhradu škody a skončilo dne [datum]. Nárok na finanční zadostiučinění žalobce uplatnil u žalované podáním ze dne [datum] a žalovaná po projednání žalobci stanoviskem ze dne [datum] přiznala zadostiučinění v penězích ve výši [částka]. Žalobce tuto částku nepovažoval za odpovídající, když za takovou považuje částku [částka]. 3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby z důvodu promlčení uplatněného nároku, přičemž uvedla, že posuzované řízení pravomocně skončilo dne [datum] a žaloba byla podána až dne [datum], tedy po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně uplatnil dne [datum] svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu [ustanovení pr. předpisu], o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Žádost žalobce shledala částečně důvodnou a poskytla žalobci odškodnění ve výši [částka]. 4. Soud prvého stupně na podkladě provedených důkazů, když ve věci rozhodoval podle § 115a o. s. ř., a s odkazem na související ustanovení zák. č. 82/1998 Sb., konkrétně § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, 3, § 32, § 35 odst. 1 a dospěl k závěru, že v žaloba není důvodná. Zabýval se také námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná tj. tím, zda žalobce uplatnil u soudu nárok na poskytnutí zadostiučinění ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. O újmě se žalobce dozvěděl nejpozději dne [datum], tedy v den nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ode dne následujícího žalobci počala běžet šestiměsíční subjektivní promlčecí doba k uplatnění jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy (viz rozsudek [anonymizována dvě slova], sp. zn. [spisová značka]), když podle judikatury je lhůta stanovená v § 32 odst. 3 OdpŠk lhůtou hmotněprávní (viz rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Žalovaný uplatnil nárok u žalované dne [datum] a v souladu s § 35 odst. 1 OdpŠk uplatněním u žalované došlo k stavění běhu promlčecí lhůty, a to na dobu šesti měsíců. Ode dne [datum], to je po uplynutí šesti měsíců, lhůta začala opět plynout, a jelikož žalobce uplatnil u soudu své nároky až dne [datum], když běh šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty skončil dne [datum], soud shledal žalovanou vznesenou námitku promlčení za důvodnou. 5. Soud prvého stupně pak dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, když obecně platí, že námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy zejména tehdy, pokud by její uplatnění bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (odkaz na rozsudek [anonymizována dvě slova] sp. zn. [spisová značka] či usnesení [anonymizována dvě slova] sp. zn. [spisová značka]). V tomto kontextu by přitom bylo namístě námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku znamenal, že žalobce v důsledku vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by mu tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], sp. zn. [ústavní nález] či sp. zn. [ústavní nález]). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Žalobce byl již v posuzovaném řízení zastoupen advokátem, který jej zastupuje i v tomto řízení. Prostřednictvím stejného advokáta žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované. Tedy jako právní profesionál se tak včas dozvěděl o tom, kdy bylo posuzované řízení vůči žalobci pravomocně skončeno. Stejně tak měl vědět, jaké jsou promlčecí doby podle OdpŠk a že jejich běh se nestaví po celou dobu, co nárok předběžně projednává žalovaná, ale jen po dobu šesti měsíců. Rozpornou s dobrými mravy by tak mohla být situace, kdyby se poškozený o nabytí právní moci dozvěděl, například až v době, kdyby již nárok reálně uplatnit nemohl. Žalobce však svůj nárok u žalované včas uplatnil a žalovaná mu na něj částečně plnila. Žalovaná sice nárok žalobce projednala až se značným odstupem od uplynutí šestiměsíční lhůty, nicméně žalobce neměl otálet s podáním žaloby, přičemž nelze přehlédnout, že i tak ji podal až po uplynutí více jak sedmi měsíců po obdržení stanoviska žalované. Žalobce ani netvrdil, že mu v uplatnění nároku u soudu cokoliv bránilo. Za takové situace si žalobce sám zavinil, že promlčecí doba marně uplynula. Soud proto dospěl k závěru, že za této situace nelze považovat vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Z těchto důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. 6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, jímž se domáhal toho, aby rozsudek soudu prvého stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. V odvolání akcentoval, že podaná žaloba byla důvodná, že se prvoinstanční soud s tvrzeními žalobce a s důkazy, které předkládal, adekvátně nevypořádal, respektive že prováděné dokazování nebylo důkladné, když soud bez hlubšího zkoumání okolností věcí akceptoval námitku promlčení. Žalobce namítá, že rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 7. Odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté kdy ve věci rozhodoval podle paragrafu § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. Soud prvého stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. a nepochybil ani v právním posouzení věci, jestliže o žalobě rozhodl záporně. Odvolací soud se s jeho závěry o tom, že nárok žalobce je promlčen, zcela ztotožňuje a současně se i ztotožňuje s jeho závěrem o tom, že námitka promlčení, vznesená žalovanou, není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti zejména odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, který zcela podrobně, pečlivě a pregnantně se touto námitkou zabýval. Rozsudek soudu prvého stupně zcela věcně správný, a proto byl podle § 219 o. s. ř., potvrzen. 8. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z toho, že žalované v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 241 odst. 1 o. s. ř. a contrario).