15 CO 386/2021-121 — Městský soud v Praze

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], (I.) zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, a (II.) žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalované v částce [částka]. 2. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (úrokem z prodlení) jako náhrady za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nepřiměřené délky řízení o zvýšení výživného pro tři nezletilé děti, které bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod spisovou značkou [spisová značka] a trvalo téměř pět let, přestože bylo řízením o mimořádně nízké složitosti. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby; namítla, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě jeho nepřiměřené délky, neboť se jednalo o řízení mimořádně složité, zatížené přeshraničním prvkem (národností, pobytem a procesním chováním otce dětí, který je občanem USA). Kromě toho namítla, že žalobkyní požadované odškodnění v částce [částka] za rok je nepřiměřené jak z hlediska zákonných kritérií, tak z hlediska judikatorní praxe ESLP. 3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že nárok na odškodnění uplatnila žalobkyně u žalované [datum]. Soud I. stupně provedl skutková zjištění týkající se průběhu opatrovnického řízení, jehož průtažnost byla namítána, ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. [spisová značka] a popsal je podrobně v odst. 4 odůvodnění napadeného rozsudku, a k průkazu projevů nemajetkové újmy vyslechl žalobkyni. Věc posoudil podle příslušných ustanovení zák. č. 82/1998 Sb. a základní judikatury ESLP, přičemž akcentoval skutečnost, že délka řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (soudu), nikoli stěžovatele, popř. ostatních účastníků řízení. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé, když v něm došlo pouze k ojedinělému průtahu v období [datum] – [datum] a jeho délka byla zásadně ovlivněna pobytem otce nezletilých v USA. Poukázal na to, že jednání otce nelze označit za obstrukční, když zejména v počátku řízení se soudem spolupracoval, zvolil si advokáta a k žalobě se vyjádřil; pokud posléze opakovaně požádal o odročení jednání a soud jeho žádostem vyhověl, nelze to považovat za pochybení soudu, který důvodnost žádostí o odročení posuzoval podle jejich odůvodnění, popř. dokladu o důvodu. Ve věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem po dvou letech a 10 měsících od podání návrhu, což lze s ohledem na procesní specifika označit za dobu ještě přiměřenou. Další průběh řízení byl poznamenán jednak pasivitou žalované, která podala blanketní odvolání, k jehož doplnění musela být posléze soudem vyzývána, a především ukončením právního zastoupení otce a současně neznámým místem jeho dalšího pobytu, a závěrečná fáze řízení byla ovlivněna též mimořádnými opatřeními v souvislosti s epidemií covid-19. Soud I. stupně vyjádřil nesouhlas s názorem žalobkyně, že řízení se vyznačovalo mimořádnou nízkou složitostí, hodnotil je naopak jako procesně složitější, a nesouhlasil také s námitkou žalobkyně, že od počátku měl soud otci nezletilých ustanovit opatrovníka, což neučinil. Žalobu tak shledal nedůvodnou, proto ji zamítl. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž soudu I. stupně vytknula nesprávnost skutkových zjištění a právního posouzení věci. Poukázala na to, že řízení trvalo 4 roky, 6 měsíců a 3 dny, přestože § 471 odst. 2 z. ř. s. ukládá soudu ve věci péče o nezletilé rozhodovat urychleně, pokud možno do 6 měsíců; soud tuto lhůtu nedodržel, a v rozporu se zmíněným zákonným ustanovením v odůvodnění rozsudku ani neuvedl, proč se tak stalo. Vyjádřila přesvědčení, že řízení bylo po skutkové stránce mimořádně jednoduché, neboť k důkazu byly provedeny jen výslechy obou rodičů a listiny, po právní stránce se jednalo o jednoduchou aplikaci právních předpisů a z procesního hledisaka bylo jedinou komplikací bydliště otce v zahraničí. Poukázala na to, že se na nepřiměřené délce řízení vlastním zaviněním nijak nepodílela, a že to byl naopak soud I. stupně, který téměř tři roky nečinil adekvátní kroky k brzkému rozhodnutí ve věci, jednání nařizoval s odstupem mnoha měsíců a akceptoval omluvy otce, aniž řádně zkoumal jejich důvodnost. Právě liknavému přístupu soudu přičítá žalobkyně zavinění nepřiměřené délky řízení. Zdůraznila, že řízení pro ni mělo velký význam, protože potřeby dětí od poslední úpravy výživného podstatně vzrostly a náklady na ně musela nést matka jako samoživitelka, otec se na nich dobrovolně nepodílel, výživné muselo být vymáháno exekučně a uhrazeno bylo teprve pod vlivem zahájeného trestního stíhání otce; matka tak musela dlohodobě řešit nepříznivou ekonomickou situaci rodiny, a nemohla proto plně realizovat své právo na rodičovskou péči a na soukromý a rodinný život. Požadovanou částku [částka] za rok považuje za adekvátní výši zadostiučinění, neboť podle stanoviska [anonymizována dvě slova] v případě extrémní délky řízení může být judikatorně stanovené rozpětí částek [anonymizována dvě slova] – [částka] překročeno. Vyjádřila nesouhlas s argumentací soudu I. stupně, které jej vedly k závěru o absenci nesprávného úředního postupu, s důrazem na to, že více než 4 ½ roku trvající řízení o zvýšení výživného spojené současně s trvající nutností řešit ekonomické zajištění potřeb dětí představovalo mimořádnou psychickou zátěž jak pro žalobkyni, která trpěla výraznými psychosomatickými potížemi, tak pro děti, které byly touto situací dotčeny. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání proti rozsudku je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal na jeho základě napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Učinil tak za souhlasu účastníků bez nařízení odvolacího jednání, vycházeje z obsahu spisu a listinných důkazů (připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6). Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je opodstatněné, byť ne v plném rozsahu jeho argumentace. Odvolacím návrhem na zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení přitom ve smyslu § 221a o.s.ř. nebyl vázán. 7. Soud I. stupně se poměrně pečlivě věnoval skutkovým zjištěním týkajícím se průběhu řízení, jehož nepřiměřenou délku žalobkyně namítala, revizí obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. [spisová značka] Odvolací soud se však neztotožňuje s úvahami, jak soud I. stupně průběh řízení hodnotil, a s jeho závěrem, že se nejednalo o řízení nepřiměřeně dlouhé. 8. Odvolatelce je nutno dát za pravdu v tom, že se jednalo o opatrovnické řízení, jehož zvýšený význam pro účastníky deklaroval zákonodárce již pokynem obsaženým v § 471 odst. 2 z. ř. s . Z tohoto pohledu je proto nutno průtažnost řízení hodnotit. S odvolatelkou však nelze souhlasit v jejím argumentu, že se jednalo o řízení mimořádně jednoduché, neboť řízení o zvýšení výživného principielně za skutkově jednoduché považovat nelze. Není při tom důležité, kolik důkazů, popř. jakých, bylo provedeno (když odvolatelka argumentovala tím, že byli pouze vyslechnuti oba rodiče a čteny listinné důkazy), ale jaký rozsah rozhodných skutečností v řízení musel být zjišťován. V předmětném řízení se jednalo o návrh na zvýšení výživného pro tři nezletilé děti, takže úkolem soudu bylo zjistit, zda od poslední úpravy výživného došlo v rozhodných skutečnostech k podstatným změnám a nakolik byly tyto změny významné, resp. zda byly zjištěné změny způsobilé odůvodnit změnu dřívějšího rozhodnutí o výživném. Přitom musel zkoumat změny, k nimž došlo (mohlo dojít) u pěti osob – tří dětí a dvou jejich rodičů – takže nelze mít za to, že řízení bylo po skutkové stránce jednoduché, a již vůbec ne, že bylo jednoduché mimořádně, jak tím argumentovala žalobkyně. Právní posouzení věci nepředstavovalo výzamnou komplikaci řízení, neboť judikaturní praxe v rozhodování o výživném a jeho změnách je stabilní; naopak zásadní procesní komplikaci představovala skutečnost, že otec dětí je občan USA neovládající dobře český jazyk, takže bylo nutno zajistit tlumočení jednání a překlad listinných důkazů, a posléze se také procesně vypořádat s nepřítomností otce dětí v ČR a později i s tím, že jeho advokát pozbyl způsobilost jej zastupovat a pobyt otce nebyl znám. To představovalo velmi významnou komplikaci řízení. Žalobkyně přitom opatrovnickému soudu nedůvodně vytkla v odvolání, že neustanovil otci dětí opatrovníka hned na počátku řízení, když pro to byly podmínky; k tomu, aby soud ustanovil otci opatrovníka již od počátku řízení, podmínky nebyly, a nebyl k tomu ani žádný rozumný důvod, když otec byl v počátku řízení v ČR přítomen a navíc měl advokáta, který poskytoval soudu plnou součinnost. Nepříznivá situace nastala až v r. 2019, po rozhodnutí rozsudkem soudu I. stupně v průběhu odvolacího řízení. Skutečností však také