18 CO 296/2022-188 — Městský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že ujednání mezi stranami nájemní smlouvy ze dne [datum], tedy takto mezi žalobcem a žalovaným (dříve [příjmení] fond České republiky), ohledně smluvní pokuty ve výši 0,5%, je neplatné (výrok I.), a současně uložil žalobci zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku ve výši [částka] (výrok II.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě doručené soudu dne [datum], jíž se žalobce původně domáhal určení zániku své povinnosti zaplatit smluvní pokutu dle smlouvy uzavřené mezi ním a žalovanou s účinností ode dne doručení žaloby žalované, která mu byla uložena jednak rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jednak platebním rozkazem [název soudu] z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Následně podáním ze dne [datum] žalobce změnil žalobu (změna soudem I. stupně připuštěna usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]) a nově se domáhal určení neplatnosti ujednání nájemní smlouvy ze dne [datum] v ustanoveních týkajících se smluvní pokuty. Žalobce poukazoval na to, že nájemní smlouva sjednaná dne [datum] byla podkladem pro vydání dvou exekučních titulů, a to výše uvedených rozhodnutí [název soudu], na jejichž základě je prováděna [anonymizováno] srážkami ze [anonymizována dvě slova] žalobce. [anonymizováno] je nyní vedena pouze ohledně smluvní pokuty, která ke dni [datum] činila částku [částka]. Žalobce žádal žalovanou o prominutí smluvní pokuty, avšak neúspěšně. Žalobce v žalobě dále argumentoval změnou ve svých sociálních a [anonymizována dvě slova], zejména poukazoval na svůj vysoký věk a nedostatečné příjmy. 3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Shodně se žalobcem uvedla, že je stále prováděn výkon rozhodnutí srážkami z [anonymizováno] žalobce. Namítala, že o nárocích bylo již pravomocně rozhodnuto, a to jednak rozsudkem pro uznání ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jednak platebním rozkazem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], proti němuž žalobce nepodal odpor. Obě rozhodnutí se stala [anonymizována dvě slova], na jehož základě bylo zahájeno exekuční řízení vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Ke smluvní pokutě pak uvedla, že její výše byla u smluv uzavíraných v roce [rok] zcela běžná. Navíc současná částka připadající na smluvní pokutu je dána tím, že žalobce několik let své závazky řádně neplnil. 4. Soud I. stupně vycházel při svém rozhodování ze skutkových zjištění, která byla podrobně popsána pod body 4. až 6. odůvodnění rozsudku a která učinil z dohody o uznání dluhu ze dne [datum], z rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a z platebního rozkazu [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Na jejich základě pak učinil závěr, že se žalobce svým návrhem domáhá změny pravomocných rozhodnutí, což není přípustné, a žalobu proto v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle úspěchu ve věci a přiznal je s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. žalované. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. V odvolání jednak namítal, že soud I. stupně nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem, jednak že je řízení stiženo vadami, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně žalobce soudu I. stupně vytýkal, že se řádně nevypořádal s tvrzením žalobce, že otázka platnosti sporné smluvní pokuty nebyla v předcházejících soudních řízeních a rozhodnutích řádně řešena. Poukazoval na to, že se doposud otázkou nespravedlnosti smluvní pokuty žádné soudní rozhodnutí nezabývalo, tudíž zde není dána překážka věci pravomocně rozsouzené. Navíc byl dle žalobce i dostatečně odůvodněn jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobce dále napadal postup soudu I. stupně, který aniž by si sám ujasnil správnou povahu žalobního petitu a aniž by žalobci z hlediska zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, po připuštění změny žaloby, poskytl odpovídající procesní poučení ohledně povahy žalobního petitu, vydal pro žalobce nepříznivé rozhodnutí. Tímto postupem tak bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Konečně žalobce nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně ohledně překážky res iudicata, který ve svém důsledku vedl k tomu, že se soud I. stupně vůbec nezabýval posouzením daného případu věcně, s přihlédnutím ke konkrétním tvrzením žalobce. Žalobce vzhledem k uvedenému navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě na určení zcela vyhověl, případně aby rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce konstatovala, že se ztotožňuje se závěry učiněnými soudem I. stupně, a to jak co do skutkových závěrů, tak rovněž i co do právního posouzení. Navrhovala, aby byl rozsudek potvrzen a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud zároveň konstatuje, že bylo jednáno v nepřítomnosti jak žalobce, tak jeho obecné zmocněnkyně dle § 101 odst. 3 o. s. ř., když se oba z účasti u jednání řádně omluvili. Obecná zmocněnkyně žalobce v této souvislosti požádala o provedení jednání prostřednictvím videokonference. Této žádosti však odvolací soud nevyhověl, když ji neshledal důvodnou, neboť veškeré relevantní argumenty měla možnost obecná zmocněnkyně žalobce uplatnit v rámci svého písemného podání ve věci a její osobní účast u jednání tak nebyla nezbytně nutná. 8. Předně je třeba konstatovat, že žalobce podal žalobu, která je svým charakterem žalobou určovací, tzn., že pro úspěch žalobce ve věci samé je nezbytné, aby mu svědčil naléhavý právní zájem. V konkrétním případě však tato podmínka na straně žalobce splněna nebyla. Naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je žalobce účasten, ohroženo, nebo tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má totiž preventivní charakter a její místo je …“ jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu, a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec (onen„ pevný právní základ“), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků“ (viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. Pokud nelze očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení. 9. V konkrétní věci je zcela zjevné, že se žalobce svým návrhem snaží zvrátit výsledky řízení, která již byla pravomocně skončena. Rozhodnutí, která byla v těchto řízeních vydána, jsou pravomocná a jsou exekučně vymáhána. Za tohoto stavu věci proto nelze naléhavý právní zájem na straně žalobce v žádném případě dovodit. S ohledem na uvedené je významné také zdůraznit, že pokud bylo v minulosti žalované straně pravomocně přiznáno peněžité plnění, nelze následně vést spor o určení neplatnosti ujednání ohledně smluvní pokuty, neboť pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o splnění peněžité povinnosti vytváří překážku bránící vedení takového určovacího sporu. Odvolací soud uzavírá, že vzhledem k tomu, že bylo konstatováno, že je na straně žalobce nedostatek naléhavého právního zájmu, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumával po stránce věcné. 10. Pokud soud I. stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že je v daném případě dána překážka věci pravomocně rozsouzené (res iudicata), má odvolací soud za to, že by bylo zřejmě vhodnější za dané situace řízení zastavit, když nebyla naplněna jedna z podmínek řízení. Nicméně, jak postup zvolený soudem I. stupně ohledně důvodnosti žaloby, tak postup odvolacího soudu, se shodují v tom, že ani v jednom případě by nemohl být žalobce se svojí žalobou úspěšný. 11. Ze všech shora uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení. 12. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaná byla plně úspěšná. Žalované proto náleží náhrada nákladů řízení v plné výši, odpovídající paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení