19 CO 103/2022-106 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobce na zaplacení další částky [částka] se souvisejícím úrokem z prodlení a rovněž s úrokem z prodlení z částky [částka] od 19. 4. do [datum] (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobce v částce [částka] (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě doručené soudu dne [datum], jíž se žalobce vůči žalovanému státu domáhal zaplacení částky [částka] jakožto peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů rozhodujících o jeho žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty. Tato žádost byla podána u Ministerstva vnitra dne [datum] a řízení o ní není skončeno doposud. 3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí sice překročena byla, s ohledem na konkrétní okolnosti této věci je však dostačujícím zadostiučiněním omluva, které se již žalobci dostalo. Posuzované řízení není takovým řízením, na které by dopadalo ustanovení Čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod [číslo] Sb.), ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen„ Úmluva“), a tedy se neuplatní ani závěry plynoucí ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo] (dále jen„ Stanovisko NS“). Nadto žalobce od počátku vykonává práci na jiné pracovní pozici, než pro jakou mu bylo vydáno předchozí povolení, dopustil se tedy výkonu nelegální práce. Žalovaná uplatnila také námitku promlčení. 4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování konstatoval, že žalobce dne [datum] podal žádost o prodloužení zaměstnanecké karty, o níž vedl řízení odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jen„ OAMP MV“) pod sp. zn. OAMP [číslo]; přílohou žádosti byla pracovní smlouva uzavřená dne [datum] se [právnická osoba] a. s. s nástupem do práce dne [datum] na pracovní pozici pořadatel – pomocný pracovník obchodního provozu na dobu určitou do [datum] OAMP MV takto zahájené řízení dne [datum] přerušil do doby doručení vyžádaného závazného stanoviska Úřadu práce České republiky; souhlasné závazné stanovisko bylo vydáno dne [datum]. Následně bylo dne [datum] oddělením pobytových agend zjištěno, že žalobce pracuje od [datum] do současnosti u výše jmenované společnosti na pozici ostraha. Dne [datum] vydal OAMP MV rozhodnutí, kterým žalobcovu žádost zamítl. Žalobce proti tomuto rozhodnutí brojil odvoláním, k němuž přiložil pracovní smlouvu ze dne [datum] na dobu neurčitou na pracovní pozici pracovník ostrahy. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím ze dne [datum] napadené rozhodnutí zrušila a věc vrátila OAMP MV k novému projednání. Žalobce byl následně dne [datum] vyzván k podání nové žádosti o vydání zaměstnanecké karty, neboť došlo ke změně jeho pracovního zařazení. Na to žalobce dne [datum] novou žádost o vydání zaměstnanecké karty podal, řízení o ní bylo vedeno pod [číslo jednací]; dne [datum rozhodnutí] však žalobce vzal tuto pozdější žádost zpět a řízení o ní bylo poté zastaveno usnesením ze dne [datum]. Dne [datum] žalobce žádal o urychlené vyřízení žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Dne [datum] Úřad práce České republiky, krajská pobočka pro hlavní město Prahu, zaslal k žádosti OAMP MV všechna rozhodnutí o povolení k zaměstnání žalobce. Dne [datum] vydala Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců opatření proti nečinnosti, kterým bylo OAMP MV uloženo, aby do 30 dnů od doručení tohoto opatření ve věci rozhodl. Dne [datum] pak vydala Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců další opatření proti nečinnosti, kterým bylo OAMP MV uloženo rozhodnout ve věci do 15 dnů od doručení. OAMP MV poté rozhodl dne [datum], a to tak, že žalobcovu žádost zamítl. O žalobcově odvolání nebylo v době rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnuto. Žalobce již v průběhu řízení dne [datum] uplatnil u žalovaného státu svůj nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu průtahy v posuzovaném řízení. Žalovaná ve své odpovědi (dopise z [datum]) konstatovala, že v posuzovaném správním řízení došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, a současně se za to žalobci omluvila. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZOdpŠk“). Nejprve soud prvního stupně konstatoval, že žalovanou uplatněná námitka promlčení nemůže být důvodnou za situace, kdy posuzované řízení dosud neskončilo. Dále měl soud prvního stupně za zjištěný nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 ZOdpŠk, spočívající v překročení 60denní zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí plynoucí z ustanovení § 169 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (s účinností do [datum]), dále jen„ ZPCiz“. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/2020, pak konstatoval, že každý jednotlivec má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle ustanovení Čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva mu svědčí nárok na náhradu tím způsobené újmy, přičemž se uplatní domněnka vzniku nemajetkové újmy plynoucí z nepřiměřené délky trvání takového řízení; nepřiznat za takové situace poškozenému zadostiučinění v peněžité podobě lze pak pouze za zcela výjimečných okolností. S ohledem na celkovou dobu řízení (5 let, 5 měsíců a 17 dní) neměl soud prvního stupně za postačující pouhé konstatování porušení práva (§ 31 odst. 2 ZOdpŠk). Určil proto peněžité zadostiučinění, a to postupem podle Stanoviska NS ve výši [částka] za každý rok trvání posuzovaného řízení (polovina v prvních dvou letech); takto zjištěnou základní částku [částka] pak dále neupravoval, když konstatoval, že s ohledem na podíl žalobce (ve skutečnosti pracoval na jiné pozici, k níž však nedoložil odbornou způsobilost) by bylo namístě snížení o 20 %, jež je však kompenzováno zvýšeným významem věci (šlo o možnost zaměstnání), který by odůvodňoval naopak zvýšení o 20 %. K uvedené částce soud prvního stupně přiznal žalobci rovněž úrok z prodlení, a to v zákonné výši ode dne následujícího po uplynutí zákonné 6měsíční lhůty od uplatnění nároku (§ 15 odst. 1 ZOdpŠk). Ve zbytku soud prvního stupně podanou žalobu zamítl. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně v návaznosti na konstatování plného procesního úspěchu žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 820/2014) podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Výši náhrady pak určil součtem odměny a náhrady hotových výdajů advokáta podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“), 21% DPH a zaplaceného soudního poplatku. 7. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná. 8. Žalobce svým odvoláním brojil proti zamítavému výroku II. o věci samé. Konkrétně nesouhlasil s určením základní částky zadostiučinění způsobem, při němž se v prvních dvou letech trvání řízení vychází pouze z poloviční částky. Tento postup byl zamýšlen pro soudní řízení, není však použitelný v situaci správního řízení, které je limitováno zcela konkrétními a zejména kratšími lhůtami. Kromě toho žalobce upozornil na extrémní průtahy správního orgánu, k nimž je rovněž třeba přihlédnout, a to i při úvaze o navýšení základní částky. Zohledněna měla být i významná vlastní aktivita žalobce, který se domáhal odstranění průtahů. Žalobce naopak nesouhlasí s tím, že by se sám svým jednáním podílel na celkové délce řízení, neboť smyslem odškodnění je odčinit nejistotu žalobce o konečném výsledku řízení, zatímco samotný výsledek řízení je z tohoto pohledu zásadně irelevantní. Žalobce je přesvědčen i o tom, že by mu měl úrok z prodlení z přiznané částky náležet již od [datum], neboť zákonná 6měsíční lhůta není přiměřená, na což upozorňoval i Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne [datum]. Navrhl proto změnu napadeného rozhodnutí tak, že žalobci bude přiznána i další peněžitá částka včetně příslušenství, jakož i náhrada nákladů odvolacího řízení. 9. Žalovaná v rámci svého vyjádření k odvolání žalobce odkázala na své vlastní odvolání (srov. dále), v němž argumentuje, že žalobci by peněžité zadostiučinění nemělo náležet vůbec. 10. Žalovaná napadla svým odvoláním vyhovující meritorní výrok I. a související výrok III. o náhradě nákladů řízení. Zdůraznila v té souvislosti, že žalobce po celou dobu platnosti uděleného víza neplnil účel, pro který mu vízum bylo uděleno, a do současnosti se dopouští výkonu nelegální práce podle ustanovení § 5 písm. e) bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění po