19 CO 267/2022-174 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši [částka] (výrok II.). 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení náhrady za zpoždění letů z Chennai do [obec] s přestupem v Paříži dne [datum]. První z letů byl na příletu do Paříže opožděn o více než 4 hodiny, následkem čehož žalobkyně nestihla návazný let do [obec]. Přesměrovaný let č. OK 767 pak do [obec] dorazil s celkovým zpožděním více než 11 hodin oproti původně plánovanému příletu. Žalobkyně proto žádala jednak náhradu nemajetkové újmy představované nepohodlím, ztrátou času, čekáním na letišti a dalšími nepříjemnostmi, a to v peněžité částce [částka], a dále náhradu škody v částce [částka] (přepočteno na [částka]) coby ceny vstupenky na koncert, jehož se žalobkyně nemohla v důsledku zpoždění zúčastnit. Své nároky žalobkyně opírala o Úmluvu o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě ze dne [datum], publikovanou pod [číslo] Sb. m. s. (dále jen„ Montrealská úmluva“), a pasivní věcnou legitimaci žalované na tomto základě dovozovala z toho, že na vystavené letence figuruje právě žalovaná jako přepravce pro oba úseky. 3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že nárok žalobkyně vůči žalované není dán, neboť žalovaná nebyla provozujícím leteckým dopravcem na žádném z úseků přepravy. Z hlediska Montrealské úmluvy pak jde o tzv. postupnou přepravu, ve vztahu k níž nenese žalovaná vůči žalobkyni odpovědnost. Nadto není prokázána výše škody a z Montrealské úmluvy neplyne ani právo na náhradu nemajetkové újmy. 4. Soud prvního stupně vyšel na základě provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků po skutkové stránce ze zjištění, že žalobkyně zakoupila prostřednictvím internetového prodejce letenky na lety označené AF [číslo] a AF [číslo] z Chennai do [obec] s přestupem v Paříži. Předmětné lety se uskutečnily dne [datum], přičemž let z Chennai do Paříže prováděný [právnická osoba] Airways měl na své trase zpoždění v délce 4 hodin a 6 minut, následkem čehož žalobkyně nestihla navazující spoj do [obec] provozovaný leteckým dopravcem [právnická osoba] Následně pak byla žalobkyně dopravena do cíle náhradním letem OK 767, který do [obec] dorazil v čase 22:31 h., což v celkovém součtu činí zpoždění 11:01 h oproti původně plánovanému času příletu. Žalobkyně svůj související nárok uplatnila u žalované, která však poskytnutí kompenzace odmítla s tím, že za žalobkyni vzniklou újmu neodpovídá, a odkázala ji na provozujícího leteckého dopravce. 5. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z příslušných ustanovení Montrealské úmluvy, přičemž dovodil, že tu jde o postupnou přepravu prováděnou několika dopravci ve smyslu ustanovení Čl. 1 odst. 3 Montrealské úmluvy. Každý z těchto dopravců se pak považuje podle ustanovení Čl. 36 odst. 1 Montrealské úmluvy za stranu přepravní smlouvy do té míry, na jakou část přepravy jemu svěřené se přepravní smlouva vztahuje, přičemž podle odst. 2 cit. ust. může cestující žádat náhradu škody pouze od toho dopravce, který uskutečňoval dopravu, při které došlo k nehodě nebo zpoždění. Nejde naopak o situaci předvídanou ustanovením Čl. 39 Montrealské úmluvy, neboť toto ustanovení dopadá právě jen na situace, kdy o postupnou přepravu podle dříve citovaných ustanovení nejde. Nadto soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Soudního dvora EU podotkl, že časovou ztrátu nelze kvalifikovat jako škodu podle ustanovení Čl. 19 Montrealské úmluvy. Odpovědnost žalované pak nelze dovodit ani z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen„ nařízení č. 261/2004“), neboť žalovaná není provozujícím leteckým dopravcem (přepravu neprováděla a ani nezamýšlela provést). 6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na ni přiznal procesně úspěšné žalované. Výši takto přiznané částky pak určil součtem odměny a náhrady hotových výdajů advokáta podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“), a to včetně 21% DPH. 7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Nesouhlasí s tím, že postupný dopravce ve smyslu Montrealské úmluvy nemusí být ve smluvním vztahu s cestujícím. Opačný názor zastává žalobkyní předkládaná literatura, jakož i soudní rozhodnutí (rozsudek soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 11 C 222/2013, potvrzený rozsudkem zdejšího odvolacího soudu pod sp. zn. 29 Co 378/2015). Soud prvního stupně na tomto základě dospěl k nesprávnému závěru o tom, že smluvní dopravce (který cestujícímu letenku prodal) nenese v této souvislosti vůči cestujícímu žádnou odpovědnost. Žalobkyně pak předložila i historický vývoj právní úpravy a z něj vyplývající srovnání Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě ze dne [datum], publikované pod [číslo] Sb. (dále jen„ [ulice] úmluva“), ji doplňující Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě prováděné jinou osobou než smluvním dopravcem ze dne [datum], publikované pod [číslo] Sb. (dále jen„ Guadalajarská úmluva“), a konečně Montrealské úmluvy. Upozorňuje na prakticky shodné znění ustanovení Čl. 30 Varšavské úmluvy a nynějšího Čl. 36 Montrealské úmluvy, jež však neřeší přepravu prováděnou osobou, která není stranou přepravní smlouvy, na niž pamatuje Guadalajarská úmluva (a z ní převzatá úprava obsažená v hlavě V. Montrealské úmluvy). Podle názoru žalobkyně je proto„ dopravcem, který provádí přepravu“ ve smyslu Montrealské úmluvy pouze dopravce, který je ve smluvním vztahu s cestujícím a nemusí přitom přepravu fakticky provádět. Je tedy třeba i v této věci použít ustanovení hlavy V. Montrealské úmluvy. Dále žalobkyně v návaznosti na majetkové poměry účastníků, okolnosti uplatnění nároku i postoje účastníků v průběhu řízení navrhla, pokud by se odvolací soud neztotožnil s jejím právním názorem, alespoň aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu k náhradě nákladů řízení přiznané žalované, neboť nemohla předpokládat rozhodnutí věci v rozporu s předkládanou odbornou literaturou, je v postavení spotřebitele proti významné letecké společnosti a sama se snažila opakovaně co nejvíce šetřit náklady vznikající v tomto řízení účastníkům. Za nepřípadné označila přiznání odměny za úkon spočívající v žádost žalované o zaslání vyjádření žalobců. Závěrem proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo jeho změnu tak, že podané žalobě bude vyhověno, případně alespoň moderaci náhrady nákladů řízení přiznané žalované. 8. Žalovaná ve svém vyjádření označila podané odvolání za nedůvodné. Zdůraznila, že soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil na tom, že by postupný dopravce nemusel být ve smluvním vztahu s cestujícím, jak argumentuje žalobkyně. Zcela v souladu s Montrealskou úmluvou však soud prvního stupně posuzoval, zda přeprava byla prováděna postupně několika dopravci a byla stranami zamýšlena jako jediný úkon (bez ohledu na to, zda byla sjednána jedinou smlouvou či více smlouvami), a tyto podmínky postupné přepravy shledal za naplněné, když žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu, podle níž realizovali jednotlivé úseky cesty partnerští letečtí dopravci. Za těchto okolností nelze žalovanou považovat za smluvního dopravce ve smyslu hlavy V. Montrealské úmluvy a nelze jí připisovat odpovědnost jen proto, že letenku žalobkyni prodala (ani k tomu ovšem nedošlo, neboť žalobkyně se letenku fakticky zakoupila u jiné společnosti [právnická osoba]). Obdobné situace (code-sharové lety) pak byly shodně jako postupná přeprava posuzovány i podle dřívější Varšavské smlouvy, pokud byly považovány za jediný úkon a cestující věděl, že přeprava bude prováděna více dopravci. Napadený rozsudek není ani v rozporu s jinými rozsudky citovanými žalobkyní, neboť ty vycházejí z jiného skutkového základu, kdy bylo zjištěno, že prvotním záměrem stran bylo provedení celé přepravy jediným leteckým dopravcem. Pokud jde o žalobkyní citovanou literaturu, jde o ojedinělou citaci obsaženou v jedné diplomové práci. Ani kdyby se odvolací soud ztotožnil s odvolací argumentací žalobkyně, nebylo by možno návrhu vyhovět proto, že časovou ztrátu nelze kvalifikovat jako škodu ve smyslu ustanovení Čl. 19 Montrealské úmluvy a ani jiná škoda nebyla prokázána. Žalovaná pak nemá za naplněné ani důvody pro případnou výjimečnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., takovým důvodem nemůže být žádná z okolností zmiňovaných žalobkyní. Závěrem proto žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku a žádala též přiznání náhrady nákladů odvolací