19 CO 342/2021-100 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.). 2. Rozhodl tak o žalobě podané dne [datum], jíž se žalobce vůči žalovanému státu domáhal zaplacení peněžitého zadostiučinění v částce [částka] v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 38/2009 (dále jen„ posuzované řízení“), jež bylo zahájeno žalobou podanou dne [datum] a pravomocně skončilo až ke dni [datum]. 3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že celková délka trvání posuzovaného řízení sice je nepřiměřená, za postačující zadostiučinění je však nutno považovat peněžitou satisfakci ve výši [částka], která již byla žalobci vyplacena (z toho [částka] na základě dřívějšího rozsudku vydaného již v průběhu posuzovaného řízení, zbývajících [částka] pak k další žádosti žalobce po skončení posuzovaného řízení). 4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru o tom, že posuzované řízení zahájil žalobce dne [datum] podáním žaloby na ochranu osobnosti a že toto řízení skončilo s konečnou platností dne [datum], kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti. V souvislosti s tímto posuzovaným řízením se žalobce již dříve domáhal přiměřeného zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délku, přičemž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 198/2017-96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 Co 204/2018, byla žalobci jakožto přiměřené zadostiučinění z tohoto titulu přiznána částka [částka]; v těchto rozhodnutích bylo zohledněno období trvání posuzovaného řízení do dne [datum]. Následně bylo v rámci posuzovaného řízení vedeno řízení o dovolání žalobce podaném dne [datum], bylo rozhodováno o jeho osvobození od soudních poplatků (dne [datum] byla jeho žádost o osvobození soudem prvního stupně zamítnuta, o podaném odvolání rozhodl odvolací soud dne [datum] a soudní poplatek byl žalobcem uhrazen dne [datum]) a spis byl předložen dovolacímu soudu dne [datum]. Bez věcného vyřízení byl spis dovolacím soudem vrácen dne [datum] k opravě záhlaví rozsudku odvolacího soudu, opravné usnesení bylo vydáno dne [datum] a spis byl znovu dovolacímu soudu předložen dne [datum]. Dovolání pak bylo odmítnuto usnesením ze dne [datum]. Žalobcova ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu doručeným žalobci dne [datum]. Nyní projednávaný nárok byl u žalované předběžně uplatněn dne [datum], žalovaná na tomto základě vyplatila žalobci dne [datum] částku [částka]. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZOdpŠk“), a konstatoval, že tu jsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobkyně. Posuzované řízení soud prvního stupně hodnotil jako nepřiměřeně dlouhé, neboť celkem trvalo 11 let a 5 měsíců. V průběhu posuzovaného řízení soud prvního stupně shledal období nečinnosti, a to zejména v době od [datum] do [datum] a dále v rámci řízení o odvolání žalobce ze dne [datum], kdy byl spis vracen soudu prvního stupně bez věcného vyřízení, obdobně jako tomu bylo i v průběhu pozdějšího dovolacího řízení. Žalobce se na trvání řízení významně nepodílel. Řízení proběhlo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, ve věci rozhodoval i dovolací soud a Ústavní soud. Řízení bylo komplikováno nutností ustanovení tlumočníka, jakož i rozhodováním o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků a o procesním nástupnictví. Za přiměřenou proto soud prvního stupně shledal základní částku vycházející ze sazby [částka] za každý rok řízení (polovina v prvních dvou letech). Tuto částku modifikoval snížením o 25 % s ohledem na složitost sporu a současně zvýšením o 10 % s ohledem na význam řízení pro žalobce. Výsledná částka [částka] pak odpovídá tomu, co již bylo žalobci ze strany žalované uhrazeno, nezbylo proto než podanou žalobu, požadující další plnění nad tento rámec, zamítnout. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s ohledem na plný procesní úspěch žalované tak, že povinnost k náhradě uložil podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobci. Náklady žalované pak určil paušální částkou [částka] podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. v souvislosti s jedním zjištěným úkonem. 7. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, který má celkové vyplacené zadostiučinění za nedostačující. Za nepřiměřeně nízkou považuje žalobce již samotnou základní částku [částka] za jeden rok trvání posuzovaného řízení, neboť tu šlo o řízení trvající celkem 11 let a 5 měsíců a současně šlo o řízení, jehož význam pro žalobce je zvýšený (šlo o ochranu osobnosti), mělo tedy být skončeno přednostně; žalobce v té souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1303/21, v němž byla za přiměřenou shledána částka [částka] za rok řízení v situaci, kdy šlo o 10 let a 10 měsíců trvající kompenzační řízení. Dále žalobce připomněl významný podíl soudů na celkové délce trvání posuzovaného řízení, a to zejména průtahy soudu prvního stupně po prvním rušícím rozhodnutí odvolacího soudu, kdy bylo jednání nařízeno až 1,5 roku po vrácení spisu; prodleva do dalšího nařízeného jednání pak činila další 1 rok a 4 měsíce. Za průtah považuje žalobce i to, že o meritorním odvolání proti rozsudku ze dne [datum] rozhodl odvolací soud až po téměř 2 letech od předložení spisu. Tyto průtahy přitom představují celkem 42 % celkové doby trvání posuzovaného řízení, jde tedy o nezanedbatelný rozsah, který již nelze zohlednit jen v samotném základu nároku. Dále žalobce upozornil i na to, že v posuzovaném řízení došlo k tzv.„ soudnímu ping-pongu“, který však nemůže vést ke zkrácení poskytnutého zadostiučinění. Byla-li základní částka krácena o 25 % z důvodu„ složitosti řízení“, pak je namístě předpokládat (byť to soud prvního stupně konkrétně nezmínil), že touto složitostí byla míněna instančnost, tj. vedení řízení na více stupních soudní soustavy. K tomuto následku však vedl právě nesprávný procesní postup rozhodujících soudů, jde tedy o okolnost přičitatelnou žalovanému státu. K jednotlivým okolnostem vedoucím ke zvýšení či snížení základní částky je pak třeba přihlédnout proporcionálně ve vztahu k tomu, jak se v konečné celkové délce posuzovaného řízení projevily. V souvislosti s předchozím rozhodnutím o přiznání přiměřeného zadostiučinění za téže řízení žalobce uvedl, že takto bylo rozhodnuto v určité situaci, i nyní je nicméně třeba dané řízení stále posuzovat jako jeden celek. Závěrem proto žalobce navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že mu bude přiznáno přiměřené zadostiučinění, jakož i právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 8. Žalovaná ve svém vyjádření souhlasí s napadeným rozsudkem, který považuje za věcně správný. Navrhla proto jeho potvrzení a žádala též přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. 10. Odvolací soud nejprve ke skutkové stránce věci uvádí, že soud prvního stupně svá skutková zjištění čerpal z řádně provedeného dokazování a jím zjištěný skutkový stav je způsobilým podkladem pro rozhodnutí o věci samé; ostatně ani sám žalobce v podaném odvolání proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně nijak nebrojil. Také odvolací soud proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vychází a na podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru pro stručnost odkazuje. 11. Rovněž po právní stránce je posouzení věci ze strany soudu prvního stupně v zásadě správné, soud prvního stupně věc správně posoudil podle příslušných ustanovení ZOdpŠk a dospěl rovněž k odpovídajícímu závěru o tom, že základ nároku žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je dán, že bylo namístě poskytnutí peněžitého zadostiučinění a v konečném důsledku je správným i jeho závěr o tom, že již vyplacená částka [částka] je odpovídající. S ohledem na uplatněné odvolací námitky je nicméně třeba některé dílčí úvahy doplnit, resp. částečně modifikovat. 12. Především je třeba zdůraznit tu skutečnost, že o části žalobcova nároku na přiměřené zadostiučinění již bylo dříve pravomocně rozhodnuto a tímto rozhodnutím je soud vázán (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Nelze proto znovu přezkoumávat ty okolnosti, z nichž vycházel (resp. mohl či měl vycházet) soud při tomto svém dřívějším rozhodnutí. Na druhé straně je však třeba přisvědčit žalobci v tom směru, že i nyní je třeba posuzované řízení vnímat jako j