20 CO 89/2022-60 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení [částka] s příslušenstvím a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Žalobkyně se uvedené částky domáhala na žalované z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem [anonymizována čtyři slova]) při pozemkových úpravách, v jejichž rámci došlo k zániku pozemku, vedeného v pozemkové knize pod [číslo] v [katastrální uzemí], který byl žalobkyni vydán na základě zákona č. 428/2012 Sb., o [anonymizována dvě slova] s [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] ([anonymizováno]) rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] s právní mocí dne [datum]. Žalovaná navrhla zmítnutí žaloby s obranou, že tvrzený nesprávný úřední postup vyústil v rozhodnutí [anonymizováno] o schválení komplexním pozemkových úprav ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] [číslo], které nebylo napadeno odvolání žalobkyně, dne [datum] nabylo právní moci a nebylo jako nezákonné zrušeno, není proto splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu, způsobenou nezákonným rozhodnutím. 2. Soud I. stupně zjistil z nesporných tvrzení účastníků a spisů [anonymizována tři slova] pro [územní celek], sp. zn. SPU – [číslo] a [název soudu], sp. zn. [spisová značka], že žalobkyně uplatnila u [anonymizována tři slova] nárok na vydání nemovitých věcí, mimo jiné pozemku č. [anonymizováno] [číslo] o výměře 4 226 m2 v katastrálním území (k.ú.) [obec]. Proti negativnímu rozhodnutí [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo] [spisová značka] podala žalobkyně dne [datum rozhodnutí] žalobu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) a Krajský soud v Českých Budějovicích nahradil rozsudkem dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] s právní mocí dne [datum] rozhodnutí [anonymizováno] tak, že se žalobci vydává pozemek parc. [anonymizováno] [číslo] v k.ú. [obec]. Žalobkyně následně zjistila, že dotyčný pozemek neexistuje, neboť rozhodnutím [anonymizováno] Krajský pozemkový úřad pro [územní celek], pobočka [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], byl podle u § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku schválen návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Bělčice pod č. smlouvy [číslo] ze dne [datum] jménem firmy Ing. [jméno] [příjmení]. Žalobkyně jako účastnice řízení proti rozhodnutí odvolání nepodala, rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] vydal [anonymizováno], Krajský pozemkový úřad pro [územní celek], v souladu se schváleným návrhem komplexních pozemkových úprav rozhodnutí [číslo jednací] o výměně nebo přechodu vlastnických práv. Pozemek [anonymizováno] [číslo] v důsledku pozemkových úprav zanikl a namísto něho vzniklé pozemky nejsou ve vlastnictví státu. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb. odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) ve shora uvedené výši u žalované dne [datum] a žalovaná jej stanoviskem ze dne [datum] odmítla. 3. Na tomto skutkovém základě soud I. stupně s odkazem na §§ 5, 7 odst. l a 8 náhradového zákona dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Poukázal s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]) na to, že nesprávný úřední postup, upravený v § 13 náhradového zákona, ustálená judikatura definuje jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání správního orgánu při jeho činnosti, které se bezprostředně neodrazí v obsahu vydaného rozhodnutí, jinak může být zvažována jen odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Tuto odpovědnost státu lze s úspěchem uplatnit jen tehdy, jestliže pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost bylo zrušeno či změněno. V daném případě vyústil postup [anonymizováno] ve vydání rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], kterým byl schválen návrh komplexních pozemkových úprav v [katastrální uzemí] a rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým bylo rozhodnuto o výměně nebo přechodu vlastnických práv, která nebyla jako nezákonná zrušena, a otázku nezákonnosti původního rozhodnutí nemůže soud posuzovat samostatně v jiném řízení ani jako otázku předběžnou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). V situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž žalobkyně brojí, nebylo zrušeno či změněno, neexistuje zákonný podklad pro přiznání náhrady škody. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Žalobkyně byla účastnicí řízení ve správním řízení o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav v k.ú. [obec] a mohla proti rozhodnutí [anonymizována tři slova] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] podat odvolání. Na daný případ nedopadají závěry nálezů Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 2159/11 či sp.zn. II. ÚS 1774/08, neboť žalobkyně mohla ve smyslu závěrů nálezu sp.zn. III.ÚS 2201/10 podaným opravným prostředkem dosáhnout jiného správního rozhodnutí. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení odkazem na 151 odst. 3 zák.č. 991/963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. 4. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že soud I. stupně nevzal v úvahu zvláštní charakter restitučního řízení, v jehož rámci byla žalobkyně de iure vlastnicí předmětného pozemku, de facto byl však jako jeho vlastník zapsán stát a žalobkyně se musela svého nároku domáhat u [anonymizována dvě slova] a následně u soudu, přičemž spoléhala na blokační ustanovení § 13 [anonymizováno] a § 29 zák.č. 229/1991 Sb. o půdě. [anonymizováno] pochybil v prvé řadě tím, že při lustraci pozemků, zahrnutých do pozemkových úprav, nedbal uvedených blokačních ustanovení. Žalobkyně nemohla ve vztahu k tomuto pozemku účinně uplatňovat práva v řízení o komplexním pozemkových úpravách, jehož účastnicí byla ve vztahu k jiným jí vlastněným pozemkům. Soud I. stupně jí proto neopodstatněně vytkl, že nevyužila možnosti podání odvolání proti rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav a nemůže být na ni přenášela odpovědnost za selhání povinné osoby. Žalobkyně nemohla predikovat, zda bude v restitučním řízení úspěšná ani pochybení [anonymizováno], který nezohlednil uvedená blokační ustanovení. Žalobkyně dovozovala, že na daný případ jsou aplikovatelné na závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 1774/08 a zejména sp.zn. II.ÚS 3516/20, řešící podobnou problematiku restitučního řízení, a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s poukazem na to, že žalobkyně byla účastnicí dotyčného správního řízení u SPU, jehož rozhodnutí nebylo zrušeno. 5. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř., odvolání však opodstatněným neshledal. Soud I. stupně již dostatečně podrobně vyložil, že ve věci nemůže jít o nárok, vzešlý z nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 náhradového zákona, neboť tento postup (pominutí blokačních zákonných ustanovení při lustraci pozemků, zahrnutých do pozemkových úprav, se bezprostředně odrazil v rozhodnutí o schválení komplexních pozemkových úprav v [katastrální uzemí]. Správně také v intencích 8 odst. l náhradového zákona a konstantní judikatury vysvětlil, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od něhož lze dovozovat vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, neboť rozpor rozhodnutí se zákonem není soud v řízení o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci oprávněn sám posuzovat. [příjmení] Ústavního soudu, na něž žalobkyně poukazuje, relativizující podmínku zrušení či změny škodícího rozhodnutí, vycházejí z řešení konkrétních specifických situací a kritériem pro výjimku ze zákonného pravidla je okolnost, zda stěžovatel měl reálnou možnost v podobě účinného opravného prostředku dosáhnout odstranění rozhodnutí. Tak je tomu i v případě, řešeném žalobkyní prosazovaným nálezem sp.zn. II.ÚS 3516/20, jehož konečný závěr o porušení práva stěžovatelů na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím [anonymizováno] orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je založen na zjištění, že stěžovatelé takovou reálnou možnost neměli, jelikož neměli důvod bránit se proti rozhodnutím vydaným v jejich prospěch, žaloba podle části páté občanského s