21 CO 31/2022-210 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení [částka] s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení [částka] (výrok II). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen„ posuzované řízení“). Žalovaná namítala, že v předmětném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení nedošlo, a nárok žalobkyně proto považovala za nedůvodný. 3. Soud prvního stupně zjistil, že dne [datum] bylo žalobkyni (v procesním postavení žalované) usnesení Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti vydané v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka]. Předmětem řízení byl nárok [anonymizována tři slova] na zaplacení nejprve [částka] s příslušenstvím a poté rozšířený o dalších [částka] s příslušenstvím. Dne [datum] soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, který byl dne [datum] usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen. Dne [datum] soud prvního stupně vyhlásil (v pořadí druhý) rozsudek, který byl dne [datum] rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrzen. Odvolání [anonymizováno] rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], které bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. 4. Soud prvního stupně měl za to, že za začátek posuzovaného řízení ve vztahu k žalobkyni (v procesním postavení žalované) je třeba považovat okamžik, kdy jí bylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti, tj. dne [datum]. Za konec posuzovaného řízení pak považoval datum [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum]. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) ve věci [anonymizována dvě slova] [země] nezapočítal do celkové délky řízení dobu, po kterou probíhalo řízení o dovolání s odůvodněním, že bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Celkovou délku řízení tedy stanovil na 6 let a 11 měsíců. Zhodnotil jednotlivá kritéria (§ 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“) a dovodil, že řízení bylo složitější, že žalobkyně se na délce řízení nepodílela, že význam řízení pro žalobkyni byl zanedbatelný a že v průběhu řízení došlo k jednomu průtahu (období nečinnosti), který však lze považovat za tolerovatelný ve smyslu rozhodnutí [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] [země] či [příjmení] [anonymizováno] [země]. Uzavřel, že i když délka řízení nebyla nijak krátká, nebyla nepřiměřená, a k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. 5. [anonymizováno] tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že nesprávně určil celkovou délku řízení a nesprávně zhodnotil i jednotlivá kritéria. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, případně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je z části důvodné. 8. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění tak, jak byly popsány soudem prvního stupně, když ostatně průběh soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] zjištěný soudem prvního stupně nebyl mezi účastníky sporný. V podrobnostech proto odvolací soud na skutková zjištění soudu prvního stupně odkazuje. 9. Odvolací soud se neztotožnil s tím, jak soud prvního stupně určil celkovou délku řízení. Za začátek řízení soud prvního stupně správně považoval okamžik, kdy se žalobkyně (v procesním postavení žalované) o posuzovaném řízení dozvěděla, tedy den [datum], kdy jí bylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti, konec řízení však soud prvního stupně stanovil nesprávně. 10. Jak uvedl Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne [datum], sp. zn. [stanovisko NS] (dále jen„ Stanovisko“), konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta). 11. I když lze souhlasit se soudem prvního stupně, že při rozhodování o obdobných nárocích je nutno zohlednit též judikaturu ESLP, jeho odkaz na rozhodnutí ve věci [anonymizována dvě slova] [země], [číslo] je v této souvislosti nepřípadný. V něm ESLP nezapočítal do celkové délky řízení dobu, po kterou trvalo řízení o opravném prostředku u Nejvyššího soudu, avšak v situaci, kdy tento opravný prostředek byl odmítnut z procesních důvodů, bez jakékoli šance na úspěch, přičemž poškozený si musel být vědom toho, že jeho nárok nedosahuje zákonem stanového limitu, neboť byl zastoupen právním zástupcem. O takovou situaci však v projednávané věci nejde. Zde bylo dovolání odmítnuto, protože dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou. 12. V projednávané věci je proto třeba do celkové délky řízení započíst i dobu, po kterou trvalo řízení o dovolání. Ve vztahu k žalobkyni tak posuzované řízení trvalo od [datum] do [datum], tj. celkem [anonymizováno 5 slov]. Při posuzování přiměřenosti takto stanovené délky řízení pak odvolací soud vycházel z jednotlivých kritérií. 13. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že posuzované řízení bylo složitější, a námitky žalobkyně [anonymizováno] posouzení tohoto kritéria neshledal důvodnými. Lze souhlasit s žalobkyní, že procesní aktivita účastníků posuzovaného řízení byla standardní a že řízení nebylo složité po procesní stránce, ta je však jen jednou z okolností, k nimž se přihlíží. Podle Stanoviska složitost zahrnuje jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě, je třeba zohlednit jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační (závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). 14. V posuzovaném řízení byla věc opakovaně řešena na dvou instancích, vyžadovala provedení značného rozsahu listinných důkazů a řešenou problematiku není možno považovat za příliš četnou, nadto předmětem řízení byly dva nároky vycházející ze dvou různých smluv. Za prvé z mandátní smlouvy, v níž se žalobkyně zavázala zpracovat projekt a další dokumenty k projektu„ Dlouhodobý vzdělávací program výchovy členů a práce s mládeží [anonymizována tři slova] na léta [rok] [číslo]“ a k zabezpečení stavební dokumentace projektu„ [ulice] vzdělávací návštěvnické centrum [anonymizována tři slova]“ a dále k činnosti směřující k tomu, aby mandant získal finanční podporu z některých strukturálních fondů nebo jinou finanční podporu poskytovanou v [země]. Za druhé ze smlouvy o zprostředkování, v níž se žalobkyně zavázala zabezpečit činnosti směřující k tomu, aby zájemci vznikly možnosti a příležitost uzavřít konkrétní smlouvy k zabezpečení nevratných finančních prostředků na projektovou realizaci – rekonstrukci krovu a střešního pláště a prací souvisejících pro objekt [příjmení] náměstí [číslo]. Šlo tedy o věc po skutkové i právní stránce složitější. 15. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Žalobkyně poukazovala v odvolání na to, že skutečnost, zda využila či nevyužila dostupných prostředků k odstranění průtahů ve věci, je pro hodnocení nepřiměřené délky řízení irelevantní. Stejně ale k hodnocení tohoto kritéria přistupoval i soud prvního stupně, který zdůraznil, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit a že použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru, nikoli k tíži (srov. odst. 27 napadeného rozsudku). Jeho posouzení tohoto kritéria proto nelze nic vytknout. 16. Odvolací soud se však již neztotožnil s tím, jak soud prvního stupně hodnotil kritéria postupu soudů a významu řízení pro poškozenou. 17. Závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení zaznamenal pouze jedno období nečinnosti, a to od [datum] (kdy se konalo jednání, které bylo odročeno na neurči