22 CO 64/2022-129 — Městský soud v Praze

1. Žalobci se podanými žalobami domáhají po žalované omluvy a zaplacení zadostiučinění v penězích, a to na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodu 1 odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně označených v záhlaví. 2. Žalovaná uplatněné nároky neuznává a navrhuje zamítnutí žalob všech žalobců na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodu 2 odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně označených v záhlaví. 3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 206/2021-69 (dále jen„ Rozsudek č. j. 15 C 206/2021-69“), žaloby žalobců a) až i) zamítl v plném rozsahu (výrok I až XX) a uložil žalobcům a) až i) nahradit žalované náklady řízení (výrok XXI až XXX). Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 45 C 203/2020-75 (dále jen„ Rozsudek č. j. 45 C 203/2020-75“), soud prvního stupně zamítl návrh žalobce j) na přerušení řízení (výrok I), zamítl žalobu žalobce j) v plném rozsahu (výrok II) a uložil žalobci j) nahradit žalované náklady řízení (výrok III). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění obou rozsudků soudu prvního stupně (odůvodnění je v případě obou rozsudků obdobné) a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat. 4. Žalobci podali proti rozsudkům soudu prvního stupně včasná odvolání (žalobci a/ až i/ proti Rozsudku č. j. 15 C 206/2021-69 a žalobce j/ proti Rozsudku č. j. 45 C 203/2020-75, přičemž obsah obou odvolání je shodný). Namítají, že soud prvního stupně svým rozhodnutím fakticky„ vypíná“ ústavně zaručená práva, jichž se žalobci dovolávají, a to v důsledku zavádějící interpretace různých rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a též v důsledku aplikace norem jednoduchého práva. Žalobci připomněli, že novela zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon o střetu zájmů“), v důsledku které stát začal zveřejňovat plošně a přímým způsobem citlivé informace soukromé povahy, přinesla masivní odpor zejména představitelů menších měst a obcí, kdy řadou z nich bylo podání oznámení bojkotováno. Současně tato novela zapříčinila odchod tisíců funkcionářů z komunální politiky a úbytek zájmu o veřejné funkce. Ústavní soud následně shledal (v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17) tuto právní úpravu jako protiústavní, když dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů v Centrálním registru oznámení u veřejných funkcionářů porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob dle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dle žalobců je tedy zřejmé, že žalovaná nenakládala s podanými oznámeními v Centrálním registru s respektem k ústavním právům žalobců na ochranu soukromí a osobních údajů. Žalobci se domnívají, že právo na soukromí zakotvené v ustanovení čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod není právem, které by bylo možno uplatňovat toliko v rámci konkrétní zákonné úpravy. Citovaných ustanovení se lze dovolávat přímo. Stát je proto odpovědný za to, že ústavně zaručené právo žalobců na ochranu soukromí bylo porušeno. Opačný závěr by totiž vedl k faktickému vyprázdnění ústavně zaručených práv, jež by byla napříště podřízena zákonné úpravě. Dle žalobců se nelze odvolávat ani na odloženou vykonatelnost předmětného nálezu Ústavního soudu, neboť ta byla stanovena pro parlament, aby protiústavní úpravu nahradil, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Ústavní soud ve své judikatuře vykládá závěr o odložené vykonatelnosti tak, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Žalobci dále poukázali na skutečnost, že sama žalovaná přizpůsobila svou praxi požadavkům Ústavního soudu již před vykonatelností nálezu, když počínaje dnem [datum] umožnila přístup k předmětným údajům jen na základě individuální žádosti. Nebylo přitom žádného důvodu, pro který by žalovaná k takovému kroku nemohla přistoupit i kdykoli dříve. Vzhledem k tomu, že porušení osobnostních práv se může dopustit i stát, podali žalobci žalobu na ochranu osobnosti. Nesdílí názor, že jejich žaloba je žalobou v intencích zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Podle žalobců se nelze odvolávat ani na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá, neboť stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem. Podle žalobců je podstatné, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy a tato aplikace přímo zasáhla do jejich ústavně chráněných práv. Takový zásah nemůže zůstat neodčiněn. Žalobci proto navrhují, aby odvolací soud napadené rozsudky změnil tak, že žalobě (všech žalobců) vyhoví a žalobcům přizná náhradu nákladů řízení, nebo aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná ve vyjádření k odvoláním uvedla (žalovaná podala ke každému odvolání samostatné vyjádření, avšak též se shodným obsahem), že považuje oba rozsudky soudu prvního stupně za věcně správné, a navrhla jejich potvrzení. Soud prvního stupně podle žalované správně posuzoval věc podle OdpŠk, neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobcům v pozici svrchovaného nositele veřejné moci. Soud prvního stupně rovněž dospěl ke správnému závěru, že ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a není tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy je žalovaná v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný. Ústava ani jiný právní předpis nedovoluje žalované jakožto orgánu moci výkonné v oblasti střetu zájmů posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. Žalovaná se proto nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu postupovala v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmů. Nesprávného úředního postupu se žalovaná nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do centrálního registru oznámení, sama o sobě nesvědčí o tom, že by žalovaná před tímto datem jednala nesprávně. Podle žalované je nesprávný též názor žalobců o přímé aplikovatelnosti čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, které by samy o sobě měly zakládat nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy) bez ohledu na úpravu OdpŠk. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že legislativní činnost (přijetí novely zákona o střetu zájmů) nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká jednotlivci nárok na náhradu škody. K závažnosti újmy na straně žalobců pak žalovaná uvedla, že testem proporcionality neprošlo toliko plošné zveřejňování údajů prostřednictvím internetu, avšak nijak omezena nebyla nejen povinnost veřejných funkcionářů podat oznámení, ale ani okruh osob oprávněných nahlížet do registru oznámení. Ústavní soud naopak shledal za ústavně souladné, aby i nadále měl kdokoli z veřejnosti přístup ke stejným údajům o stejných osobách, byť po překonání formální překážky v podobě podání žádosti. 6. Odvolací soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 Co 64/2022-128, spojil postupem podle § 112 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. projednání odvolání podaných proti oběma v záhlaví uvedeným rozsudkům soudu prvního stupně ke společnému řízení z důvodu skutkové souvislosti. 7. Žalobce j) se odvolal proti Rozsudku č. j. 45 C 203/2020-75 v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku I, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na přerušení řízení. Proti výroku I však odvolání přípustné není (§ 202 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.) Odvolací soud tak postupoval podle § 218 písm. c) o. s. ř. a odvolání v rozsahu, ve kterém žalobce j) napadl výrok I Rozsudku č. j. 45 C 203/2020-75, odmítl. 8. Ve zbylém rozsahu odvolací soud přezkoumal oba napadené rozsudky soudu prvního stupně včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců nejsou důvodná. 9. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, aplikoval správné normy objektivního práva (včetně související judikatury) a věc správně posoudil též po stránce právní. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a na odůvodnění obou napadených rozsudků odkazuje. 10. Odvolací soud se též v minulosti zabýval obdobnými spory jiných žalobců (v řízeních vedených pod sp. zn. 23 Co 298/2021 či 30 Co 344/2021), přičemž vždy shledal podané žaloby nedůvodnými. Lze tedy odkázat i na rozhodnutí vydaná