25 CO 7/2022-118 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do požadavku žalobce na zaplacení [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] (II), žalobu ohledně částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] zamítl (III) a žalované též uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] ([příjmení]). 2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé mu v souvislosti s trestním stíháním, které bylo zahájeno usnesením Policie ČR ze dne [datum] a jímž byl obviněn ze spáchání trestného činu dle § 211 odst. 1 v souběhu s trestným činem dle § 211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákona. Následně proti němu byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 4 obžaloba, avšak rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] byl obžaloby zproštěn. Požaduje tak zaplacení částky [částka], představující vynaložené náklady na obhajobu v rámci trestního řízení a též částku [částka] jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu trestním stíháním. 3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska nezpochybnila, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání a že posléze rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl žalobce obžaloby zproštěn. Potvrdila též, že žalobce uplatnil uvedený nárok, přičemž, jde-li o náklady trestního řízení (náklady obhajoby) vyhověla tomuto nároku žalobce co do částky [částka] a blíže žalobci vysvětlila, které úkony odškodnila a proč. Jedná-li se pak o nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním, tento nárok odmítla, když trestní řízení trvalo 9 měsíců, přičemž neměla za prokázaný zásadní zásah do osobní sféry žalobce. V souvislosti s tím mu jako zadostiučinění proto bylo poskytnuto konstatování porušení práva a omluva. 4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování vyšel z toho, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s pokračujícím zločinem úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákona. Obžaloba, která na žalobce byla podána, byla projednávána Obvodním soudem pro Prahu 4, následně dne [datum] byl žalobce rozsudkem č. j. [číslo jednací] obžaloby zproštěn. Rozhodnutí nabylo ve vztahu k žalobci právní moci dne [datum]. Vzal dále za prokázané, že trestní stíhání zasáhlo žalobce, včetně jeho manželky v rodinné sféře, neboť mezi nimi docházelo k hádkám, nervozitě v rámci rodinného soužití v souvislosti s daným trestním stíháním, protože to byl žalobce, kdo předmětný úvěr, který si rodina chtěla sjednat pro účely bydlení, zařizoval. Rodinná nepohoda a nervozita se tak přenesla i na chování žalobce, potažmo jeho manželky ve vztahu k dětem, neboť žalobce i jeho manželka se obávali, aby v důsledku výsledku trestního stíhání nemuseli opustit s rodinou [příjmení] republiku, a to s ohledem na to, že jsou státními příslušníky Ukrajiny. Žalobce byl do té doby zcela bezúhonný, trestní řízení proto pociťoval jako hanbu a ponížení, byť mezi manželi byla řada rozporů, hádek a nervozity, manželka i širší nejbližší rodina žalobce podporovaly. Žalobce neměl zdravotní potíže, trestní stíhání se neprojevilo v jeho pracovní činnosti, jeho případ nebyl medializován. 5. Následně na takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen„ zákon o odpovědnosti státu za škodu“, a to konkrétně § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 31a odst. 1 a § 32 odst. 3 tohoto zákona. Vyšel z toho, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 zákona o odpovědnosti státu za škodu, proto věc může být projednána před soudem. Konstatoval dále, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Odkázal v tomto smyslu na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 Cz 6/90. Dovodil tak, že s usnesením o zahájení trestního stíhání je s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce (zproštění obžaloby) třeba nakládat v režimu zákona o odpovědnosti státu za škodu jako s rozhodnutím nezákonným. Aplikoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se posuzuje podle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, přičemž je normou s relativně neurčitou hypotézou, jež není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při stanovení výše zadostiučinění a jeho formy je proto třeba vycházet jednak z povahy trestní věci, dále délky trestního stíhání, a poté především z dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Soud prvního stupně dále konstatoval, že výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Zatímco při nesprávném úředním postupu, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, v souvislosti s nezákonným rozhodnutím musí být poškozeným tvrzená újma prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba. Následně tak soud prvního stupně v daném případě shledal existenci důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Dále se zabýval povahou trestní věci, kdy žalobce byl stíhán pro trestný čin úvěrového podvodu, konstatoval, že tato trestná činnost však ve společnosti nevyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení, jako je tomu například u trestných činů proti životu a zdraví. Vyšel z toho, že nemajetková újma žalobce se zvyšuje tím, že byl stíhán za spáchání úmyslného trestného činu a hrozila mu vysoká sazba trestu odnětí svobody v rozmezí 2 - 8 let. Jedná-li se pak o další kritérium pro formu a výši zadostiučinění, soud prvního stupně vyšel z toho, že, jde-li o délku trestního řízení toto trvalo zhruba 9 měsíců, a to od [datum], kdy žalobci bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání do [datum], kdy byl žalobce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 pravomocně obžaloby zproštěn. Tuto délku a průběh trestního řízení zhodnotil jako ve věci zcela přiměřenou. Jde-li pak o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce jako osoby poškozené, konstatoval, že obecně každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, byť je třeba od okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet na tohoto jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Je tak zjevné ve smyslu ustálené judikatury soudů, včetně soudu Ústavního, že trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše jedná-li se o obvinění tzv. liché, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, dle něhož se skutek, z něhož byl jedinec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Pokud tak jde o konkrétní dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, uzavřel, že tomuto vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se zcela pochopitelnými subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty ohledně výsledku trestního stíhání, ale i újma na podkladě objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména práva na ochranu soukromého a rodinného života, na zachování osobní cti a dobré pověsti. Žalobce prokázal, že mu majetková újma v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla, přičemž byla představována především zásahem do rodinného života, zhoršením vzájemných vztahů s manželkou, kdy mezi manželi panovalo napětí, zda a kdo z nich udělal chybu, což se projevovalo nervozitou a hádkami, a to i o běžných věcech. Žalobce se pak, stejně tak jako jeho manželka s ním společně stíhaná, předně obávali ztráty pobytového oprávnění, které by vedlo k nucenému ukončení jejich pobytu a celé rodiny na území České republiky a jež by bylo automaticky spojeno s odsouzením žalobce, neboť byl ohrožen hrozbou trestu odnětí svobody a bylo mu kladeno za vinu spáchání úmyslného trestného činu. V řízení pak nebylo p