28 CO 150/2022-506 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu se žádostí, aby bylo určeno, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce [jméno] [příjmení], zemřelé dne [datum], [rodné číslo], a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se právní předchůdkyně žalobce [jméno] [příjmení] domáhala požadovaného určení na podkladě tvrzení, že závěť pořízená dne [datum] zůstavitelkou [jméno] [příjmení], [rodné číslo], ve prospěch žalovaného, je neplatná; k podání takové žaloby byla vyzvána v řízení o dědictví před Obvodním soudem pro Prahu 6 usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Původní žalobkyně, která byla pozůstalá sestra zůstavitelky, zemřela dne [datum] a žalobce se stal jediným dědicem zemřelé matky. Podle žalobních tvrzení předmětná závěť je neplatná jednak z důvodu, že zůstavitelka v době údajného podpisu závěti již byla vážně nemocná, proto nemohla závěť platně pořídit, a také, že závěť nebyla podepsaná vlastní rukou zůstavitelky a nebyla pořízena v den, který je na listině uveden. 3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7C 231/2010-193, rozhodl, že„ žaloba, aby bylo určeno, že závěť pořízená dne [datum] zůstavitelkou M. A., rodné číslo XY, ve prospěch žalovaného, je neplatná, se zamítá“ (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok II.). Vycházel ze závěru, že„ závěť pořízená M. A. dne [datum] je závětí platnou“, neboť„ v řízení bylo prokázáno, že závěť vlastní rukou podepsala před dvěma svědky a před jejím podpisem, po přečtení textu závěti, projevila, že s textem souhlasí“, že„ listina rovněž obsahuje podpisy dvou svědků, kteří byli přítomni“, a že„ závěť učinila jako osoba způsobilá k právním úkonům, vědoma si následků pořízení závěti ve prospěch žalovaného, což zejména vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. [příjmení]“. 4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 28Co 229/2016-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a původní žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.). Za důvodnou neshledal námitku žalobkyně, že závěť nebyla sepsána dne [datum], když vycházel z názoru, že i když o datu podepsání závěti svědci závěti ve své výpovědi u soudu prvního stupně výslovně nehovořili,„ nelze přehlédnout, že potvrdili, že svým podpisem stvrdili nejen to, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitelky, ale i den, měsíc a rok, kdy byla podepsána“. Rovněž odvolací námitky týkající se zdravotního stavu zůstavitelky v době sepsání závěti nejsou podle odvolacího soudu důvodné, neboť znalkyně [příjmení] [příjmení] měla k dispozici veškerou relevantní zdravotnickou dokumentaci zůstavitelky a z jejího posudku„ se podává, že zůstavitelka netrpěla duševní poruchou, k příznakům její diagnózy ani nepatřily poruchy paměti, demence nebo stavy zmatenosti, její myšlení bylo koherentní a byla orientovaná, dostávala pouze analgetika proti bolesti, které neměly vliv na její rozpoznávací schopnosti“. 5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28Co 229/2016-236, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v nesprávném právním posouzení otázky data podepsání závěti. Nejvyšší soud za situace, kdy mezi účastníky řízení zůstalo sporným, zda v listině se závětí uvedené datum je datem, kdy byla závěť pořízena (zůstavitelkou podepsána), a vzhledem k tomu, že otázka podpisu allografní závěti nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal dovolání žalobkyně přípustným a rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, čj. 21Cdo 2236/2018-303, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28Co 229/2016-236, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7C 231/2010-193, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Zdůraznil, že podmínkou platnosti závěti zřízené v jiné písemné formě než vlastní rukou zůstavitele a za účasti svědků zákon vyžaduje pouze to, aby v (současné) přítomnosti dvou svědků zůstavitel toliko výslovně projevil, že sepsaná a podepsaná listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali. Z toho vyplývá, že svědci závěti svým podpisem„ pouze“ potvrzují to, že před nimi zůstavitel prohlásil, že listina, kterou mají podepsat, obsahuje jeho poslední vůli, přitom je nerozhodné, zda je listina se závětí již zůstavitelem podepsaná nebo ji zůstavitel podepisuje teprve v jejich přítomnosti. V projednávané věci doložka s prohlášením svědků závěti žádné datum neobsahuje. Pokud tento úkon svědci závěti učinili současně, resp. bezprostředně poté, co závěť podepsala zůstavitelka (jak vyplývá z prohlášení svědků závěti i z jejich svědeckých výpovědí u soudu prvního stupně), přitom však je mezi účastníky řízení sporné, zda se tak stalo v den, který je uveden v (počítačem) předepsaném textu závěti ([datum]), nelze platnost závěti posuzovat bez předcházejícího dokazování o skutkových tvrzeních o tom, zda datum [datum] je datem, kdy zůstavitelka závěť podepsala. Pokud odvolací soud vycházel z toho, že prohlášení svědků závěti, že před nimi zůstavitelka závěť podepsala, je současně i potvrzením toho, že se tak stalo v den uvedený v textu závěti, pak dostatečně neodlišil dva rozdílné úkony na jedné listině (závěť zůstavitelky a prohlášení svědků závěti). Bez tohoto rozlišení, a v důsledku toho i bez skutkových zjištění významných k vyvození právních závěrů, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud dále přihlédl také k tomu, že soudy obou stupňů výroky svých rozsudků v zásadě rozhodly jen o otázce předběžné pro určení dědického práva, které závisí na skutečnostech, které byly mezi účastníky dědického řízení sporné, ačkoli v závislosti na konkrétní procesní situaci odpovídá žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný není dědicem po zůstaviteli. Soudy tak neposoudily, zda žalobní petit splňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o. s. ř., a v případě, že žaloba těmto požadavkům nevyhovovala, nepoučily žalobkyni o náležitostech řádné žaloby, čímž řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 6. Soud prvního stupně v dalším řízení provedl účastnický výslech žalobce, opětovný výslech žalovaného, výslech žalobcovy manželky [jméno] [příjmení], opětovný výslech svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], zvážil výpovědi učiněné v dědickém řízení i předchozí svědecké výpovědi, přičemž navržený výslech očního lékaře shledal nadbytečným, neboť by nevedl k objasnění data sepisu závěti a jejího podpisu zůstavitelkou. Po zhodnocení dokazování dovodil, že bylo v řízení bylo prokázáno, že zůstavitelka byla hospitalizována v době od 19. 8. do [datum], kdy zemřela. Text listiny vyhotovil žalovaný doma na počítači a datoval dnem [datum], což bylo pondělí. Žalovaný na základě pokynu zůstavitelky sepsal text závěti, který mu nadiktoval telefonicky advokát JUDr. [příjmení], a zajistil přítomnost svědka [příjmení] [příjmení] a svědkyni [příjmení], kterou požádala o přítomnost sama zůstavitelka, při podpisu závěti. Byť údaje svědka [příjmení] [příjmení] týkající se doby telefonických konzultací a faktické návštěvy zůstavitelky byly rozporné, nelze vyloučit, že den, kdy se setkání, při kterém zůstavitelka závěť podepsala a je na závěti uveden pondělí [datum], nesouhlasí. V této souvislosti soud prvního stupně přihlédl ke shodnému údaji, že žalovaný den před datem setkání se zůstavitelkou telefonicky se ujišťoval, zda svědek na sjednanou schůzku přijde, a k tomu, že prohlášení obou svědků na závěti podepsaných v dědickém řízení (březen 2010), kde shodně potvrdili datum [datum], je v době, kdy od předmětné záležitosti neuběhl delší časový úsek. Tvrzení žalobce, že zůstavitelka by nikdy závěť nenapsala za života manžela a majetek tak odkázala cizí osobě, nepovažoval soud prvního stupně za rozhodné a k tomu uvedl, že zůstavitelka si byla vědoma neuspokojivého zdravotního stavu manžela, který byl umístěn v léčebně, aniž by byl předpoklad návratu do běžného života, a to zejména po psychické stránce. Žalovaný byl pro ni osobou blízkou, což potvrdily také svědkyně [příjmení] a [příjmení]. Z výpovědi svědkyně [příjmení] nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by zpochybnily datum pořízení závěti, když tato svědkyně zůstavitelku navštívila až po rozhodném období, pokud v době návštěv zůstavitelka vyjadřovala obavy ze žalovaného, lze předpokládat, že by je sdělila rodině žalobce a požádala je jako příbuzné o pomoc. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu žalované v řízení s odkazem na § 142 odst. l o. s. ř. Přiznané náklady podrobně vyčíslil v odůvodnění rozsudku. 7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že pro napadené rozhodnutí nesvědčí důkazy, které byly soudem