28 CO 58/2022-50 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a uložení povinnosti zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění:„ Tímto se Vám Ministerstvo dopravy - Česká republika omlouvá, že bylo proti Vám nezákonně vedeno přestupkové řízení před Magistrátem města Ústí nad Labem, odbor přestupkových agend - oddělení dopravních nehod, pod sp. zn. [spisová značka] [číslo]“ (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaslání omluvy a zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím z titulu odpovědnosti žalované za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdšZ. Podle žalobních tvrzení vydal dne [datum] Magistrát města Ústí nad Labem, odbor přestupkových agend - oddělení dopravních nehod, příkaz č. j. [spisová značka] [číslo], kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku. Proti tomuto příkazu podal žalobce dne [datum] odpor a dne [datum] bylo řízení o přestupku zastaveno usnesením Magistrátu města Ústí nad Labem, odbor přestupkových agend - oddělení dopravních nehod, č. j. [spisová značka] [číslo], neboť nebylo žalobci, jako obviněnému z přestupku, prokázáno jeho spáchání. Žalobce považuje vydání příkazu ze dne [datum] za nezákonné rozhodnutí s tím, že neexistoval pro vedení řízení o přestupku již od samého počátku žádný důvod, proto žádá omluvu za vzniklou nemajetkovou újmu, tj. za duševní útrapy, které spočívají v tom, že žalobce ztratil jistotu v právní stát, nemohl dobře spát, myslel neustále na tuto křivdu, obával se potrestání za skutek, kterého se nedopustil, a obával se, co vše bude muset platit. Zároveň s omluvou požaduje náhradu nákladů právního zastoupení vzniklých v souvislosti se zastupováním žalobce v řízení o přestupku. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení požadované částky a zaslání omluvy dopisem ze dne [datum], leč žalovaná jeho nárok odmítla. Žalovaná se bránila tvrzením, že v předmětném řízení nebylo vydáno žádné pravomocné či předběžně vykonatelné rozhodnutí, nedošlo tedy k vydání nezákonného rozhodnutí, proto navrhla žalobu zamítnout. 3. Soud prvního stupně provedl účastníky navržené důkazy a na základě jejich hodnocení dospěl ke zjištěním, která popsal v napadeném rozsudku, přitom vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, které skutečnosti má prokázány a které nikoli a o které skutečnosti opřel svá skutková zjištění. Skutkový stav právně posoudil podle ustanovení, která citoval v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Odvolací soud na toto odůvodnění odkazuje a na tomto místě stručně skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shrnuje. Dne [datum] vydal správní orgán, zde Magistrát města Ústí nad Labem, Odbor přestupkových agend - oddělení dopravních nehod, příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku. Proti tomuto příkazu podal žalobce včasný odpor, na jehož základě pak správní orgán přestupkové řízení usnesením ze dne [datum] zastavil pro nedostatek důkazů prokazujících spáchání daného přestupku žalobcem. Žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu škody u příslušeného úřadu dopisem ze dne [datum], v návaznosti na který žalovaná žalobci dne [datum] sdělila, že dle jejího názoru nejsou splněny podmínky pro přiznání odškodnění. Z odůvodnění příkazu ze dne [datum] plyne, že správní orgán před vydáním odporu považoval skutková zjištění za dostatečná a byly tak splněny podmínky pro jeho vydání. Až v návaznosti na důkazy provedené na návrh žalobce ve správním řízení po podání odporu proti příkazu, a to zejména provedení výpovědi žalobce a poškozeného, dospěl správní orgán k tomu, že se dostal do důkazní nouze, která již nemohla být odstraněna. Správní orgán proto přestupkové řízení zastavil. Za této situace tak soud nepovažuje postup správního orgánu za nesprávný. V projednávané věci není splněna první z podmínek zakládající objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Soud se proto dále nezabýval tím, zda žalobci vznikla škoda či újma, a neposuzoval příčinnou souvislost mezi nezákonným postupem a vznikem této škody či újmy. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl, neboť v projednávané věci nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jestliže žalobcem napadený příkaz nikdy nenabyl právní moci a byl zrušen včasným podáním odporu, přičemž soud neshledal, že by správní orgán postupoval nesprávně, když vydaný příkaz obsahoval odůvodnění jeho vydání a do stavu důkazní nouze se správní orgán dostal v navazujícím řízení až v návaznosti na důkazní návrhy žalobce učiněné právě v tomto navazujícím řízení. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v částce [částka]. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém opětovně namítal, že spáchání skutku, o němž se vedlo posuzované řízení, mu nebylo prokázáno, pro vedení řízení o přestupku neexistoval již od samého počátku žádný důvod. Policie, posléze správní orgán se zcela nelogicky a svévolně rozhodly uvěřit verzi tzv. poškozeného, přičemž žalobce obsáhle popsal okolnosti dopravní nehody, svoji verzi jako obviněného o odpovědnosti z této nehody, jako i verzi poškozeného řidiče. Zdůrazňoval, že žádné přímé či nepřímé důkazy o tom, že spáchal žalobce přestupek, nebyly provedeny, správní orgán dal žalobci za pravdu a řízení zastavil. Toto měl však učinit okamžitě, resp. vůbec neměl vydávat příkaz a přestupkové řízení zahájit na základě zásady„ kdo z koho“. Žalobce byl postupem Policie ČR a správního orgánu otřesen a jeho duševní útrapy spočívaly zejména v tom, že ztratil jistotu v právní stát, nemohl spát dobře, neustále na tuto křivdu myslel a obával se potrestání za skutek, kterého se nedopustil. Náklady za zastupování advokátem v přestupkovém řízení představují pro žalobce škodu vzniklou nesprávným úředním postupem. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku soudu prvního stupně žalobě zcela vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i předcházející řízení postupem podle ust. § 212, § 212a a § 214 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Vady řízení, k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal. 8. Rozsudek soudu prvního stupně má náležitosti předepsané občanským soudním řádem, soud prvního stupně stručně a jasně vyložil, z jakých skutkových zjištění vyšel, podrobně vysvětlil, jak věc posoudil po právní stránce, odůvodnění rozsudku je přesvědčivé a jde o rozhodnutí přezkoumatelné. Odvolací soud neshledal, že by soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud proto vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť rozhodné skutečnosti byly zjištěny procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu. Odvolací námitky nejsou důvodné. 9. Právní závěr soudu prvního stupně je zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Z výslovného znění zákona samého totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebyl zrušen či změněno (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28Cdo 2025/2009). Uvedená podmínka brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bráni