35 CO 209/2022-314 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] a [částka] se zákonným úrokem z prodlení z těchto částek za dobu od [datum] do zaplacení jdoucím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí byla způsobena v období od [datum] do [datum] v důsledku usnesení [anonymizováno] [země] [číslo] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok] a [anonymizováno] [rok] (dále společně jako„ krizová opatření“). Uvedla, že žádá nahradit skutečnou škodu podrobně vyčíslenou v žalobě, a to s odkazem na ust. [ustanovení pr. předpisu]“), neboť krizová opatření zakazovala, resp. omezovala provoz hotelu, restaurace, baru, bufetu provozovaných v prostorech kasin, které patří do stejné skupiny jako žalobkyně. Nárok žalobkyně u žalované uplatnila dne [datum], přičemž žalovaná přípisem ze dne [datum] poskytnout náhradu škody odmítla. 3. Žalovaná v průběhu řízení setrvala na zamítavém stanovisku sděleném žalobkyni před zahájením řízení s tím, že krizová opatření mají charakter právního předpisu a nelze uvažovat o aplikaci ust. § 36 krizového zákona, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na odškodnění opatření mající individuální povahu, která směřují vůči konkrétním subjektům. Dále uvedla, že podle krizového zákona je možné nahradit jen věcnou škodu vzniklou poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci. Zpochybnila i existenci příčinné souvislosti mezi škodou a přijatým krizovým opatřením s tím, že škoda vznikla v důsledku pandemie koronaviru [anonymizováno], popř. se jedná o náklady, které by žalobkyni vznikly i bez existence krizových opatření. 4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných skutečností, že v důsledku krizových opatření, tj. označených usnesení [anonymizováno] došlo k omezení provozu provozoven, které patří do stejné skupiny jako žalobkyně, a že žalovaná poskytnutí náhrady ve fázi před soudním řízením odmítla. Důkazy ve vztahu k existenci a výši škody zamítl. 5. Po právní stránce soud prvního stupně aplikoval ust. § 36 odst. 1, 4 krizového zákona a vycházel z výkladu právní povahy některých krizových opatření učiněného Ústavním soudem ČR (viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]) s tím, že krizová opatření, v nichž jde o obecnou regulaci, která upravují svůj předmět a subjekty definičními znaky, vztahují se na celé území [země] a na neomezený počet subjektů, mají materiálně charakter právního předpisu, nikoliv formu opatření obecné povahy. 6. Soud prvního stupně uzavřel, že náhrada škody podle ust. § 36 krizového zákona se týká škody způsobené činností státu při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétnímu subjektu. V nyní posuzovaném případě je krizové opatření přijaté formou usnesení [anonymizováno] plošným omezením konkrétních práv a svobod neurčitého okruhu osob, mající povahu obecně závazného právního předpisu a právní řád neumožňuje za tuto činnost státu odškodnění ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Proto soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že náleží v řízení úspěšné žalované podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve výši [částka] podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 3 úkony po [částka] (písemné vyjádření k žalobě, příprava a účast na jednání soudu). 7. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně podala včasné odvolání. Namítla, že soud prvního stupně učinil nesprávný výklad ust. § 36 odst. 1 krizového zákona. Odkázala na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] a ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], která měla obdobná krizová opatření přijatá formou usnesení [anonymizováno] za právní předpis svého druhu s tím, že není-li u takového krizového opatření namítána protiprávnost (nezákonnost), právo na náhradu škody dle Ústavního soudu nyní ústavně zaručeno, nicméně ústavní předpisy nebrání, aby běžný zákon takovou úpravu učinil. Odvolatelka uvedla, že krizová opatření byla vydána s odkazem na ust. §§ 5 a 6 krizového zákona a ust. § 36 odst. 1 krizového zákona výslovně uvádí, že stát má nahradit škodu způsobenou osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4 krizového zákona) prováděnými podle tohoto zákona. Soud prvního stupně zde učinil nepřípustné zúžení rozsahu odpovědnosti státu tak, že odškodňuje jen škodu způsobenou krizovými opatřeními mající individuální povahu a zaměřenou vůči konkrétní osobě. Zdůraznil, že ve vztahu ke krizovým opatřením v ust. § 36 krizového zákona uvedený termín „prováděných podle krizového zákona“ je dle ní nutné vyložit jako„ přijatých podle krizového zákona. Ze systematického výkladu pak odvolatelka uvádí, že zákon rozlišuje mezi„ krizovým opatřením“ a„ činnostmi orgánů“. [příjmení] opatření tak nemusí být činností, pokud soud prvního stupně v odůvodnění uvádí, že odškodňována je jen škoda vzniklá činností státu při provádění krizového opatření, pak tyto pojmy nedostatečně odlišuje. Zdůraznila i úmysl zákonodárce nyní nově zakotvit v českém právním řádu odpovědnost státu za plošná normativní opatření učiněná v době pandemie [anonymizována dvě slova], a to podle ust. § 9 zákona č. 94/2021 Sb. o mimořádných opatřeních při [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] („ pandemický zákon“). Dle odvolatelky vodítkem pro zužující výklad není ani důvodová zpráva ke krizovému zákonu, např. pokud veškerá ustanovení zákona soud prvního stupně vykládá v historickém kontextu reakce na povodně z roku 1997. Současně odvolatelka uvedla, že zužující výklad je protiústavní, zasahuje do jejích práv a doplnila, že bylo i společenské očekávání, že bude dle krizového zákona možné odškodnění (např. vláda byla kritizována za přijímání opatření mimo krizový zákon s tím, že se chce zříci odpovědnosti za škodu). Zdůraznila navíc, že krizová opatření je nutné vnímat spíše jako exekutivní činnost smíšené povahy, nikoliv jako činnost normotvornou v pravém slova smyslu, tím spíše by mělo dojít k náhradě škody. Namítala nedostatečné zdůvodnění rozhodnutí ve vztahu ke konkrétním krizovým opatřením. Soud neuvedl, ani z jakých důvodů má citovaná usnesení [anonymizováno] za materiálně právní předpis a nezohlednil skutečnost, že nově přijatý pandemický zákona má obdobná krizová opatření za opatření obecné povahy, nikoliv za právní předpis. Zpochybnil přiléhavost citovaných usnesení Ústavního soudu ČR s tím, že byla přijata při řešení kompetenční otázky, tj. kdo je oprávněn k přezkumu usnesení [anonymizováno], nikoliv v otázce náhrady škody. Uvedla, že usnesení [anonymizováno], která omezovala přítomnost veřejnosti v provozovně, mohla mít i povahu opatření obecné povahy, popř. i individuálního rozhodnutí, neboť byla vydávána ve vztahu jen k několika subjektům (jen ve vztahu k licencovaným subjektům provozující hazardní hry), jednalo se o velmi konkrétní regulaci s časovým omezením. Pokud měl soud prvního stupně obavu z kolapsu veřejných financí v případě jiného výkladu ust. § 36 krizového zákona, pak toto v odůvodnění neuvedl, navíc vzhledem k minimálnímu počtu žádostí o odškodnění má odvolatelka za to, že by dopad do státního rozpočtu nebyl velký. Soud prvního stupně také nebere v potaz újmu zvláštní oběti žalobkyně a neprovádí adekvátní vyvažovací test hlediska dopadů do práv žalobkyně na jedné straně a veřejného zájmu na druhé straně. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl, nebo jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně, potažmo jeho výkladem ust. § 36 krizového zákona i s tím, že krizová opatření mají materiálně povahu jiného právního předpisu, a to s odkazem na přiléhavou judikaturu. Neztotožnila se s tím, že okruh adresátů krizového opatření byl úzce definovaný, neboť adresáty byla vedle poskytovatelů konkrétních služeb i celá veřejnost, které byl na území celé republiky uložen zákaz přítomnosti v obecně určených provozovnách. [příjmení] opatření tedy vymezila adresáty abstraktně. [příjmení] opatření neřeší konkrétní případ, jedná se o obecné pravidlo platné na území celé republiky, proto je správný závěr soudu prvního stupně, že se jedná o výsledek normotvorby. Stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost