54 CO 102/2022-555 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že 2. žalovaná je vlastníkem pozemků parcelní [číslo] [číslo] vše katastrální území Hloubětín, obec Praha (výrok I), určil, že 2. žalovaná je vlastníkem pozemků parcelní [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] vše katastrální území Hloubětín, obec Praha (výrok II), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit 1. žalovanému částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok III), 2. žalované zaplatit částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok [příjmení]), vedlejšímu účastníku [příjmení] části [obec a číslo] zaplatit částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok V); pouze ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem [příjmení] částí [obec a číslo] rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok [příjmení]). 2. Takto bylo rozhodnuto o žalobcem podané žalobě o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), a to konkrétně v tomto případě s poukazem na žalobní tvrzení, že žalobcem označené pozemky tvořící jeho původní majetek coby církevní právnické osoby (církevního řádu) byly přede dnem nabytí účinnosti zmíněného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi převedeny, popř. přešly z majetku státu do vlastnictví 1. žalovaného v rozporu se zákonem. 3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění – reprodukovány budou pouze skutkové a právní závěry týkající se pozemků parcelní [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] vše katastrální území Hloubětín, obec Praha, neboť zamítavý výrok I předmětného rozsudku žádný z účastníků odvoláním nenapadl – že žalobcem označené pozemky byly součástí jeho historického majetku, který na stát přešel podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a že podle aktuální evidence katastru nemovitostí je jako vlastník těchto pozemků zapsán 1. žalovaný. 4. Pozemky parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] byly shodně v období prosinec [rok] až září [rok] na 1. žalovaného převedeny podle zákona č. 92/1991 Sb., podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na základě dílčích smluv o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce. Protože však převody pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] byly shodně realizovány s odkazem na Ministerstvem financí přijatá rozhodnutí schvalující konkrétní návrh privatizačního projektu, tedy dle mínění soudu prvního stupně se jednalo o převod majetku, který byl podle § 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do dne [datum], z privatizace vyloučen a jelikož převodu zbylých dvou pozemků ve zmíněném období bránilo blokační ustanovení zakotvené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neboť dle předložených ortofotomap pozemek parc. [číslo] v letech 1988 až 1996 splňoval charakter lesní cesty přináležící k lesnímu půdnímu fondu a pozemek parc. [číslo] jako vodní nádrž již ze své povahy tvořila součást zemědělského půdního fondu, soud prvního stupně shledal shora zmíněné smlouvy o bezúplatném převodu pozemků absolutně neplatnými, na jejichž základě 1. žalovaný vlastnictví k uvedeným pozemkům od státu nabýt nemohl. 5. Pozemky parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] byly sice v období let 1984 až 1993 součástí lesních porostů nacházejících se na území hl. m. [obec], v nichž byla prováděna úmyslná těžba dřeva podložená záznamy z lesních knih hospodářské evidence, avšak podle názoru soudu prvního stupně se 1. žalovanému ani přes poskytnuté procesní poučení o následcích neunesení důkazního břemene (§ 118a odst. 3 o. s. ř.) nepodařilo prokázat, kdo uvedeným způsobem (k rozhodnému datu [datum]) s předmětnými pozemky hospodařil, resp. že tak činil právě 1. žalovaný. V řízení bylo sice zjištěno, že Národní výbor hl. m. [obec] v prosinci 1961 zřídil subjekt Sady, lesy a zahradnictví, podnik hlavního města Prahy, mimo jiné i za účelem správy veřejné zeleně hl. m. [obec] (včetně výslovně zmíněného„ lesního fondu v obvodu a zčásti i za obvodem hl. m. [obec], který slouží jako rekreační lesy pro pracující hlavního města podle lesního zákona [číslo] ze dne [datum]“), nicméně vzhledem k tomu, že s účinností od [datum] byl tento podnik přeměněn ve státní podnik, lze podle názoru soudu prvního stupně jen stěží dovodit, že i kdyby v rozhodném období byla zmíněná těžba dřeva skutečně realizována 1. žalovaným označenou organizací, bylo by lze uvedenou skutečnost považovat za zákonem předvídanou formu hospodaření 1. žalovaného coby obligatorní podmínky přechodu vlastnického práva k těmto pozemkům na obec ex lege podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Státní podnik totiž nelze považovat za právního předchůdce 1. žalovaného. 6. Soud prvního stupně proto ve vztahu ke všem shora uvedeným pozemkům shledal žalobu důvodnou a návrhu žalobce stran požadovaného určení, že jejich vlastníkem je i nadále 2. žalovaná, vyhověl s tím, že existence naléhavého právního zájmu na takovém určení plyne přímo z ust. § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. 7. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2, ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá (správně věta prvá) o. s. ř., a s výjimkou vedlejšího účastníka na straně žalované [příjmení] části [obec a číslo], soud prvního stupně zbylým účastníkům na straně žalované, kteří byli shodně z procesního hlediska v řízení úspěšní v rozsahu 78 % zažalovaného předmětu řízení, přiznal - po vzájemném započtení procesního úspěchu obou procesních stran - nárok na náhradu 56% všech jimi účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobce totiž předmětem řízení učinil požadavek na určení, že 2. žalovaná je vlastníkem celkem 72 různých pozemků, avšak v řízení byl úspěšný jen ohledně požadavku na požadované určení k 9 z nich. V případě 1. žalovaného soud prvního stupně stanovil výši náhrady nákladů za dosavadní řízení vedené před soudy všech stupňů souhrnnou částku [částka], v případě 2. žalované souhrnnou částkou [částka] a v případě vedlejší účastnice [příjmení] části [obec a číslo] souhrnnou částkou [částka]. Pouze vedlejší účastnici [příjmení] části [obec a číslo], jak již bylo zmíněno výše, uvedený nárok nekvantifikoval s odůvodněním, že tomuto vedlejšímu účastníku žádné náklady řízení, k jejichž náhradě by bylo možné žalobce zavázat, nevznikly. 8. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (výrok II), a tím samým též proti svou povahou souvisejícím akcesorickým nákladovým výrokům (výroky III, IV a V) předmětného rozsudku podali odvolání jak oba žalovaní, tak i vedlejší účastník na jejich straně - [ulice] část [obec a číslo]. 9. Prvý žalovaný, který svým odvolání napadl vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, považuje v této části rozhodnutí soudu prvního stupně za nesprávné nejen z hlediska vlastního právního posouzení, ale i z důvodu absence zjištění všech pro řádné posouzení věci relevantních skutkových zjištění. Ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] podle něj soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že jejich převodu bránilo blokační ustanovení zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (o tzv. velké privatizaci). Připomněl, že ze závěrů ustálené judikatury plyne, že bezúplatné převody na obce nebyly zmíněným zákonem blokovány. Převodu zmíněných pozemků na obec nebránilo ani blokační ustanovení zákona o půdě. Uvedená skutečnost by vyšla v řízení najevo, pokud by soud prvního stupně náležitě zkoumal charakter předmětných pozemků. Pozemky parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] uvedenému zkoumání nepodrobil a charakter zbylého pozemku parc. [číslo] nesprávně vyhodnotil, neboť ve skutečnosti se - minimálně od roku 1975 - jedná o asfaltovou cestu, která jen stěží může naplňovat znaky zákona o půdě. Jedná se evidentně o součást veřejné komunikační sítě. V případě pozemků parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] pak soud prvního zcela opomněl reflektovat judikaturní závěry Městského soudu v Praze, na které jej upozornil a které za skutkově obdobné situace, konkrétně ve vztahu k pozemkům v [obec] - [část obce], které rovněž byly součástí lesních porostů nacházejících se na území hl. m. [obec], v nichž státní podnik Sady, lesy a zahradnictví v rozhodném období prováděl nejen řízenou těžbu, ale i zalesňování, přiznaly této činnosti povahu faktického hospodaření obce s odůvodněním, že zmíněný subjekt byl k uvedené činnosti veden příslušným národním výborem jako jejím zakladatelem a zároveň i právním předchůdcem obce. Ostatně tento stav trvá dodnes, jen s tím rozdílem, že práva a povinnosti národního