54 CO 269/2022-130 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), druhým výrokem zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka], zákonného úroku z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] a zákonného úroku z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení. O nákladech řízení rozhodl tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni [částka] (výrok III.). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, v níž se žalobkyně domáhá odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé daňové řízení s tím, že dne [datum] u ní správce daně zahájil daňovou kontrolu, na základě které vydal dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí [číslo jednací], kterým byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen, listopad [rok] ve výši [částka] a uložena povinnost uhradit penále ve výši [částka]. K odvolání žalobkyně byl tento platební výměr dne [datum] správcem daně zrušen, když v řízení nebyla zjištěna chybějící daň a tedy ani existence podvodu na DPH. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Celková délka posuzovaného řízení činila 3 roky a 11 měsíců. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, když předtím v rámci předběžně uplatněného nároku žalobkyní konstatovala porušení práva žalobkyně v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o doměření penále, ve vztahu k daňové kontrole výslovně odmítla existenci nesprávného úředního postupu. 2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, která nebyla mezi účastníky sporná a která jsou shrnuta v bodě 19 odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze pro stručnost odkázat 3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 5, § 13 odst. 1, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk), a dále judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť předmětné daňové řízení, které správce daně vedl a které zahrnovalo i daňovou kontrolu, představovalo zásah do vlastnictví žalobkyně, a jde tak o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda a žalobkyni tudíž svědčí právo na přiměřenou délku řízení ve smyslu [číslo] odst. 2 Listiny základních práv a svobod a proto je na místě aplikovat Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. Cpjn 206/2010. Je tak třeba nárok žalobkyně na odškodnění posoudit jako nárok jediný od zahájení daňové kontroly a nikoliv vyjímat daňovou kontrolu z celku posuzovaného řízení, jak uváděla žalovaná. Soud prvního stupně vyšel z počátku posuzovaného řízení dne [datum] a jeho konce právní mocí rozhodnutí odvolacího Finančního ředitelství dne [datum] tj. z celkové délky 3 roky 10 měsíců a 26 dnů. Vzhledem ke všem okolnostem případu žalobkyni přisoudil kompenzaci v peněžité podobě, přičemž při stanovení výše zadostiučinění vyšel ze základní částky [částka] za každý rok řízení (první dva roky ponížené na polovinu), což představuje celkem [částka] za 3 roky a 11 měsíců. K modifikaci základní částky soud prvního stupně přistoupil tak, že ji snížil o 20 % z důvodu složitosti věci jak skutkové, tak procesní () nutnost mezinárodních dožádání). Další důvody pro snížení či zvýšení základní částky nalézací soud neshledal (pokud jde jednání žalobkyně, či postup orgánů veřejné moci během řízení, zejména pro jejich případnou nečinnost). Zvýšený význam řízení pro žalobkyni soud neshledal, když poměr vlastního kapitálu žalobkyně a punkta doměřené daně a penále nenasvědčuje tomu, že by dodatečná daňová povinnost žalobkyni ohrožovala či byla likvidační. Soud prvního stupně dospěl k zadostiučinění ve výši [částka] a v tomto rozsahu žalobě vyhověl, včetně zákonného úroku z prodlení od [datum], tj. po uplynutí 6 měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované. Ve zbytku, tj. ohledně částky [částka] žalobu zamítl, včetně úroku z prodlení ze zamítavé částky a úroku od [datum] do [datum] z celé požadované částky. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dosáhla požadované satisfakce, přiznal jí soud prvního stupně plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 4. Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně i žalovaná včasná a přípustná odvolání. 5. Žalobkyně svým odvoláním napadla zamítavý výrok II. a dožaduje se úhrady celé žalované částky. Nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně v tom směru, že se na daňové řízení nevztahuje ustanovení o lhůtách a zásadách, pokud na něj nedopadá zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (ust. § 262 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (např. č. j. 2 Afs [číslo] ze dne [datum rozhodnutí], či č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]) dle nichž soud dospívá k závěru, že když daňový řád neobsahuje lhůtu pro provedení daňové kontroly, ani lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání, jde o pravou mezeru v právu, kterou lze odstranit aplikací lhůty dle správního řádu, tedy, že by daňová kontrola měla trvat max. 60 dnů a odvolací řízení max. 30 dnů. Proto délka řízení, které trvalo 3 roky a 11 měsíců, odůvodňuje navýšení zadostiučinění o 30 %, protože jde o mimořádný průtah. Zároveň žalobkyně nesouhlasí s posouzením významu řízení pro žalobkyni, neboť soud nezohlednil, že v případě doměření daně vzniká ze zákona nárok na úhradu úroku z prodlení, který je daňový dlužník povinen zaplatit z daně od původního data splatnosti. Žalobkyně tak byla ohrožena úrokem z prodlení od [datum] do [datum] v celkové výši [částka], což byla podstatná část majetku celé korporace. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud v napadené části žalobě vyhověl. 6. Žalovaná svým odvoláním napadla výrok o věci samé I. a nákladový výrok III. Setrvala na svém stanovisku, že daňová kontrola není vůbec (daňovým) řízením a zpráva o daňové kontrole není rozhodnutím, ale pouhým podkladem pro případné vydání rozhodnutí v následném daňovém řízení. V daném případě příslušelo žalobkyni při splnění zákonných podmínek pouze právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za řízení o penále, které trvalo 1 rok a 1 měsíc, přičemž je otázkou, zda tato doba již naplňuje kritéria nepřiměřené délky. Žalobkyni však nepříslušelo právo na odškodnění za nepřiměřenou délku celého řízení. I kdyby soud dospěl k závěru, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, považuje žalovaná případné konstatování porušení práva jako adekvátní odškodnění. Odvolacímu soudu navrhla, aby rozhodl tak, že se žaloba zamítá. 7. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované vyvracela důvody tam uvedené. Soud prvního stupně správně vyšel z posledně vydaného rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, jehož správnost byla následně aprobována nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2404/2021 O tom, že daňová kontrola je součástí daňového řízení, se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší správní soud Stanovisko žalované tak považuje za nesprávné a navrhuje odvolání žalované zamítnout. 8. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně setrvala na svém právním názoru, zejména se zaměřila na žalobkyní tvrzené časové omezení pro daňové kontroly, kdy žalovaná vychází z toho, že kontrolu nelze svázat žádnou objektivně určenou lhůtou. 9. Odvolací soud na základě podaných odvolání přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné, odvolání žalobkyně pak shledal částečně důvodným. 10. Soud prvního stupně vyšel ze správně a úplně zjištěného skutkového stavu, který mezi účastníky ani nebyl sporný a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Nalézací soud aplikoval aktuální judikaturu, která řešila obdobné případy daňových kontrol s přesahem do řízení o vyměření dodatečné daně a řízení o penále. Vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, vydaného v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, který dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, i ve vztahu ke správním řízením; Nejvyšší soud pak zaujal jednoznačný závěr, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a proto žalobkyni svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Tento závěr pak Nejvyšší soud jednoznačně přijal v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1291/2022. 11. Nelze proto souhlasit s názorem žalované, že daňová kontrola není řízením a tvoří jakýsi podklad pro další rozhodovací činnost správce daně. Již od zahájení daňové kontroly je účastník této kontroly udržován ve stavu nejistoty ohledně výsledku, a pokud kontrola trvá