55 CO 410/2021-110 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o [částka] spolu s příslušenstvím a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku, která bude specifikována v písemném vyhotovení rozsudku. 2. Podle odůvodnění se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění ve výši žalované částky za nemajetkovou újmu, způsobenou jí délkou řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2, sp. zn. 27 C 113/2019, ve kterém se domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené délkou řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6, vedenou pod sp. zn. 8 C 353/2016. Nárok u žalované uplatnila dne [datum], ta nároku žalobkyně nevyhověla. 3. Žalovaná uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Potvrdila, že žalobkyně u ní nárok uplatnila dne [datum]. Odkázala na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2577/14, a na něj navazující závěr judikatury, že kompenzační řízení obecně není významnějším řízením a v případě shledání nepřiměřené délky řízení je konstatování porušení práva adekvátní morální kompenzací (NS ČR sp. zn. 30 Cdo 281/2018, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). S ohledem na to konstatovala, že došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 113/2019 – původně před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 353/2016. 4. Soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu rekapitulací průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 113/2019. Zjistil, že žalobkyně podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne [datum], rozsudek byl ve věci vydán dne [datum], jím byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku dne [datum] žalobkyně podala odvolání, o kterém odvolací soud rozhodl dne [datum] rozsudkem, kterým částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, jinak ho potvrdil. Proti rozsudku dne [datum] podala žalobkyně dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. 5. Po právní stránce soud nárok posoudil dle § 1, § 2, § 3, § 5, § 7, § 8, § 13, § 14, § 15, § 26 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. Nejprve se zabýval otázkou, zda v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Posuzované řízení trvá 4 roky a 9 měsíců, společně s uplatněním nároku u žalované 5 let a 3 měsíce. Soud konstatoval, že řízení probíhalo u několika stupňů soudní soustavy, což nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Nelze klást k tíži účastníkům, že využívají svých procesních práv, na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků. Na délce řízení se významně podepsal průběhu dovolacího řízení, které prodloužilo řízení o dobu od [datum] do [datum]. Soud, dodal, že ojedinělý průtah v řízení lze tolerovat, pokud nebude délka řízení nepřiměřená. Až na dobu, kdy byl spis u Nejvyššího soudu ČR, soudy obou stupňů prováděly jednotlivé úkony plynule a v přiměřených lhůtách. Význam řízení pro žalobkyni hodnotil soud jako spíše snížený, neboť se jednalo o kompenzační řízení, kdy je namítán nesprávný úřední postup spočívající v délce řízení (ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 2577/14) jiného kompenzačního řízení. Soud prvního stupně neshledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, nenastala tedy odpovědnost žalované, proto žalobu zamítl. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle procesního úspěchu žalované ve věci, a to za 3 úkony po [částka] dle vyhl. č. 254/2015 Sb. 7. Proti rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Zamítnutí žaloby označila za projev naprostého právního nihilismu, který opomíjí zcela konstantní judikatury především ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR. Napadené rozhodnutí je projevem svévole a arogance, která nemá s výkonem práva na spravedlivý proces nic společného, naopak je flagrantním porušením práva na spravedlivý proces. Uvedla, že má znalost z rozhodování senátu 45 C, a zná jeho pokřivené vidění práva. Poukázala na průtahy v řízení, a to vyslovením místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 po pěti, resp. šesti měsících od nápadu žaloby; dále na dovolací řízení ve věci místní nepříslušnosti vedené u NS ČR pod sp. zn. 30 Cdo 4816/2017, kdy řízení trvalo dva roky a dva měsíce. Rozhodovací lhůty u NS ČR v rámci senátu 30 Cdo se pohybují v řádech několika měsíců při meritorních řešení věci, není dán důvod pro to, aby procesní otázka byla řešena dva roky. Dále časově rekapitulovala průběh předmětného řízení. Uvedla, že běžnou praxi a rozhodovací termíny v řádech měsíců je možno ověřit na meritorních rozhodovaných věcech, které jsou vyhlašovány na úřední desce NS ČR, a pro ukázku na některé konkrétně poukázala. Dále odkázala na rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, když soud se nezabýval otázkou zjevného průtahu v řízení, který není možno brát jako základ nároku na náhradu škody. Soud pak nemohl hodnotit proporciální vliv jednotlivých skutečností podle § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. na celkovou délku řízení. Odkázala dále i na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze kterého citovala, a na další rozhodnutí senátu NS ČR 30 Cdo. 8. Výhrady vznesla i k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a v tom odkázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 23 Co 246/2017, podle kterého přísluší žalobci náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech zastoupení vynaložených za předžalobní výzvu k plnění. K témuž se shodně vyjádřil i Ústavní soud ČR sp. zn. II ÚS 3627/18. Navrhla změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě, včetně změny výroku o náhradě nákladů řízení. Následující den žalobkyně své odvolání doplnila a opakovaně se vyjádřila nesouhlasně k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Uvedla, že [datum] obdržela od žalovaného stanovisko, kterým nárok uznal co do důvodu, když poskytl kompenzaci v nejnižší podobě, tedy konstatování porušení práva. Uvedla, že dále své odvolání bude doplňovat, což činila. 9. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku ohledně věci samé. K náhradě nákladů řízení poukázala na to, že žalobkyně k podanému odvolání řádově v rozmezí dnů až týdnů podávala opakovaně doplnění svého odvolání, ač takovéto podání nepochybně mělo být učiněno najednou. V tomto smyslu by měl soud hodnotit uplatňované náklady řízení žalobkyní tak, že by jí případně příslušela náhrada nákladů řízení pouze za ty úkony, které byly vynaloženy v řízení účelně. 10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.) a odvolání shledal důvodným částečně. 11. Soud založil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, zjištěním průběhu řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 113/2019. Zjištěná doba řízení aktuálně přesahující dobu pěti let je s ohledem na charakter řízení, tedy řízení kompenzační, dobou nepřiměřenou. Jedná se tedy o nesprávný úřední postup zakládající odpovědnost státu dle zák. č. 82/1998 Sb. Tuto skutečnost ostatně žalovaná sama uznala, když vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyně odškodnila konstatováním porušení práva. Není tedy správný závěr soudu, že délka řízení není nepřiměřená, neboť tento závěr je v přímém rozporu se samotným postojem žalované. Z tohoto pohledu není významné, že zásadně se na délce řízení podepsal průběh jednání před NS ČR při rozhodování o dovolání, které podala žalobkyně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o místní ne/příslušnosti soudu. Rovněž tak je třeba souhlasit se žalobkyní, resp. její odvolací námitkou v tom, že není důvod kompenzační řízení bez dalšího hodnotit jako řízení se sníženým významem pro ní, neboť takovéto řízení je řízením zcela standardním. 12. Správně však soud prvního stupně poukázal na to, že délka řízení je významně ovlivněna procesním postupem žalobkyně. Nepochybně je právem každého účastníka občanského soudního řízení využívat všechny procesní instituty, které mu právní předpis dává, nicméně při takovémto postupu musí být takto aktivní účastník připraven na to, že délka řízení bude objektivně delší, neboť soud musí o všech návrzích rozhodnout a v případě opravných prostředků vyčkávat lhůt k podání odvolání, případně respektovat právo druhého účastníka se k těmto procesním úkonům vyjádřit. Delší dobu řízení vyvolanou tímto procesním postupem pak nelze ovšem přičítat k odpovědnosti žalované. Žalobkyně skutečně využila veškeré tyto instituty od podávání opravných prostředků, včetně prostředků mimořádných, námitek podjatosti a podobně. Při posouzení kritérií § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., když jinak úkony soudů prvního i druhého stupně byly zcela plynulé, a jak bylo již výše uvedeno, reagující ve standardní době na aktivitu žalobkyně (pouze s výjimkou řízení před NS ČR), je zcela odpovídajícím zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu konstatování porušení práva žalobkyně, jak již žalovaná učinila. Satisfakce za nepřiměřenou délku řízení má být odškodněním za nejistotu účastníka o výsledku řízení trvající dlouhou dobu. Takováto újma na straně žalobkyně se předpokládá.