58 CO 400/2022-149 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v pořadí druhým rozhodnutím o věci samé, když předchozí rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 132/2021-25, byl usnesením odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 58 Co 427/2021-56 zrušen jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně (žalobou doručenou soudu dne [datum]) domáhala po žalované poskytnutí částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy (zadostiučinění) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“ případně„ OdpŠk“), za nepřiměřenou délku řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] (dále též jen„ posuzované řízení“ nebo„ řízení před finančním arbitrem“) podle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o finančním arbitrovi“). Žalobkyně tvrdila, že posuzované řízení trvalo 37 měsíců, od [datum] - podání návrhu žalobkyně jako spotřebitele proti [právnická osoba] jako instituci (dále jen„ instituce“) do [datum] - vydání rozhodnutí finančního arbitra o námitkách proti jeho nálezu a docházelo v něm k překračování zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí. Žalobkyně byla během této„ extrémně dlouhé“ doby udržována v nejistotě ohledně výsledku sporu a újmu, která jí takto vznikla, žádala odškodnit peněžitým zadostiučiněním. 3. Žalovaná ke své obraně uvedla, že byť k nesprávnému úřednímu postupu v řízení před finančním arbitrem došlo, je třeba vzít v potaz, že na délce řízení se výraznou měrou podílela sama žalobkyně, která finančnímu arbitrovi neposkytovala potřebnou součinnost. V daném případě se tak přiměřeným zadostiučiněním jeví konstatování porušení práva, kterého se žalobkyni ze strany žalované již dostalo. 4. Soud I. stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků jak o uplatnění nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyní u žalované [datum], tak o doručení přípisu o výsledku předběžného projednání nároku žalovanou právnímu zástupci žalobkyně [datum]. Vzal za prokázaný (z obsahu příslušného spisu Finančního arbitra) průběh posuzovaného řízení, jak ho popsal pod bodem 3. odůvodnění svého rozhodnutí (na které odvolací soud v tomto směru v zájmu stručnosti vlastního rozhodnutí odkazuje), přičemž dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení došlo, pokud trvalo od [datum] až do [datum], jeho celková délka tak byla více jako 37 měsíců. Poukázal při tom zejména na postup finančního arbitra i žalobkyně v posuzovaném řízení (viz bod 14. až 16. prvostupňového rozhodnutí). Se závěrem, že„ na průtazích“ se výraznou měrou podílela žalobkyně, shledal za dostačující formu odškodnění konstatování porušení práva (jehož se žalobkyni ze stany žalované již dostalo). Uvedl též, že„ ke vniku nemajetkové újmy požadované žalobkyní nedošlo, neboť intenzita dopadu případného nesprávného postupu nebyla taková, aby žalobkyni vznikla peněžitá nemajetková újma“. Z uvedených důvodů žalobu zamítl. 5. S odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka, tvořených osmi paušály po [částka] (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). 6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Vytkla soudu I. stupně především jeho nepřezkoumatelnost s tím, že z něho jednoznačně neplyne, jak soud I. stupně věc právně posoudil a které zákonné ustanovení (tedy zda větu druhou, či větu třetí) na projednávanou věc aplikoval. Podrobně argumentovala ke svému tvrzení, že den [datum] je rozhodným dnem pro počátek běhu lhůty pro vydání nálezu finančního arbitra v posuzovaném řízení, neboť k tomuto datu finanční arbitr shromáždil relevantní podklady pro vydání nálezu ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, pročež byl povinen vydat nález nejpozději do [datum]. Tím, že finanční arbitr vydal nález dne [datum], vydal ho s prodlením více jak 20 měsíců. Dále podrobně argumentovala ke svému tvrzení, že rozhodnutí o námitkách měl finanční arbitr vydat nejpozději do [datum]. Tím, že rozhodnutí o námitkách vydal až dne [datum], byl v prodlení více jak 6 měsíců. Délku řízení před finančním arbitrem trvající 37 měsíců je proto nutno hodnotit jako nepřiměřeně dlouhou, neboť v řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, které by ji odůvodňovaly. Ve vztahu k výši (respektive formy) zadostiučinění žalobkyně vyjádřila zásadní nesouhlas s posouzením její aktivity resp. postupu v průběhu posuzovaného řízení ze strany soudu I. stupně s tím, že vzal jako podklad pro své rozhodnutí pouze argumentaci a skutková zjištění svědčící tvrzení žalované, případně vyjádření finančního arbitra, pominul prokázané skutečnosti podporující argumentaci žalobkyně. Jednostranným hodnocením skutkových zjištění soud I. stupně nejen porušil předpoklad nestrannosti a nezaujatosti soudce, což vylučuje spravedlivé řešení věci, ale také nevyhověl pokynům odvolacího soudu v jeho předchozím rozhodnutí v projednávané věci. Žalobkyně soudu I. stupně vytkla, že nezohlednil, že se hned od počátku aktivně zajímala o průběh řízení, vyzvala finančního arbitra k odstranění nečinnosti; že až na základě jejího dotazu na stav řízení - učiněný po více jak 2 měsících od zahájení řízení - finanční arbitr zjistil„ vady“ návrhu a vyzval ji k jejich odstranění, což neprodleně učinila; že nešlo o vady, pro které by byl její návrh neprojednatelný; že v naprosté většině případů reagovala na výzvy finančního arbitra řádně a včas. Namítla, že jí soud I. stupně dal k tíži prodlení s předložením podkladů v období od února [rok] do srpna [rok], aniž by zohlednil, že finanční arbitr požadoval podklady, které nebyly a ani nemohly být v její dispozici (na což finančního arbitra upozornila); že informace o platbách obdržel již dříve od žalované; že v tomto období měl být nález již dávno vydán; a že potřeba doložit další platby pojistného vznikla pouze a jen v důsledku prodlení finančního arbitra s vydáním nálezu. Finanční arbitr činil své úkony nesystematicky a nedůvodně (výzvy k doložení podkladů dávkoval, místo aby o ně požádal najednou a požadoval podklady, které nebyly pro rozhodnutí nezbytné, či je obdržel od druhého účastníka nebo mu již byly známy z předložených podkladů) a opožděně (prodlužování lhůt k vydání rozhodnutí po uplynutí zákonné lhůty). Soud I. stupně nepřípustně žalobkyni přičetl k tíži neuzavření smíru s institucí. Nedůvodně posoudil věc jako složitou, zejména když finanční arbitr posuzoval spor typově obdobný desítkám až stovkám sporů, které v té době řešil. Pokud soud I. stupně dále dal žalobkyni k tíži zejména, že neprokázala vznik nemajetkové újmy, její výši a příčinnou souvislost, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, podle které je vznik nemajetkové újmy v případech nepřiměřené délky řízení presumován. Žalobkyně zdůraznila, že předmětem posuzovaného řízení byla významná finanční částka, pročež nelze dojít k závěru, že význam věci byl pro žalobkyni zanedbatelný. Předpojatosti soudu I. stupně při rozhodování ve věci podle žalobkyně svědčí jeho argumentace v odůvodnění napadeného rozsudku naznačující nepoctivé jednání právních zástupců spotřebitelů, kteří se domáhali u finančního arbitra nároků svých klientů, čímž měli přispět k ochromení úřadu finančního arbitra. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil a přiznal jí částku [částka] s příslušenstvím a rovněž tak i náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pro případ, že by odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, navrhla, přikázání věci jinému samosoudci. 7. Žalovaná v rámci svého vyjádření k odvolání označila napadený rozsudek za věcně správný. Ztotožnila se se závěry soudu I. stupně ohledně stanovení okamžiků, od nichž se odvíjely lhůty pro vydání rozhodnutí (nálezu, rozhodnutí o námitkách) finančního arbitra v posuzovaném řízení; soud I. stupně podle jejího názoru rovněž správně zohlednil, že to byla právě žalobkyně, která se na celkové délce řízení podílela, když opakovaně nedoplňovala potřebné podklady pro rozhodnutí, s finančním arbitrem nekomunikovala, čtyřikrát žádala o prodloužení lhůty a v průběhu řízení změnila i jeho předmět. Poskytnutá forma kompenzace v podobě konstatace porušení práva je naprosto dostatečná, a žalo