68 CO 112/2022-103 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. zamítl žalobu se žádostí o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:,, Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou“ (výrok I), jakož i žalobu se žádostí o zaplacení [částka] (výrok II), a zavázal žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované omluvy výše uvedeného znění a zaplacení částky ve výši [částka] v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované. Ten měl spočívat v tom, že žalovaná dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovala údaje o majetku žalobkyně, jejích příjmech a závazcích v Centrálním registru oznámení, a to z důvodu jejího postavení veřejné funkcionářky – místostarostky obce Karlova Studánka. Dle žalobkyně tím docházelo k porušování práv na ochranu jejího soukromí (čl. 7, 10 Listiny základních práv a svobod). Protiústavnost novely, kterou byla uvedená povinnost v zákoně [číslo] o střetu zájmů (dále jen„ zákon o střetu zájmů“), zakotvena, potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS. [číslo]. Žalovaná tudíž nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, a proto se žalobkyně domáhá výše uvedených nároků žalobou na ochranu osobnosti s odkazem na § 81 odst. 2, § 86 a § 90 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,o. z“), jakož i s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“), když svůj nárok předběžně uplatnila u žalované dne [datum], ta na něj však odmítla plnit. Žalobkyně zdůraznila, že vykonávala veřejnou funkci v menší obci nad rámec své pracovní doby, namísto respektu a ocenění její činnosti však byla pod hrozbou sankce donucena k „ majetkovému striptýzu.“ Plošným zveřejněním informací o žalobkyni a jejím majetku jí vznikla újma, kterou je stát povinen v každém případě odčinit. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Poukázala na to, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že ke zrušení dochází až uplynutím dne [datum]. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení do tohoto data, a to ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmínila stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]. 4. Soud I. stupně vyšel z toho, že mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že žalobkyně coby veřejná funkcionářka byla povinna podávat každoročně průběžné oznámení dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů jako protiústavní a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, ke dni [datum] zrušil. Žalobkyně se dne [datum] obrátila na žalovanou a předběžně zde uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež jí v důsledku plošného zveřejňování informací (které žalovaná omezila dne [datum]) vznikla. 5. Vzhledem k tomu, že újma, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, jí měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci, posuzoval soud I. stupně uplatněný nárok dle zákona o odpovědnosti za škodu, a nikoliv dle obecné občanskoprávní úpravy ochrany osobnosti (§ 81 a násl. o. z.), již aplikovat nelze nelze (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, jakož i tam označenou prejudikaturu k nemožnosti postupu podle právní úpravy ochrany osobnosti po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon o odpovědnosti za škodu). Závěr o podřazení žalobou uplatněného nároku zákonu o odpovědnosti za škodu je podpořen i nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20, který pod tento zákon podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených. Žalobkyně se pak svého nároku nemůže domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, neboť (jak se podává z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20) naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu a za podmínek jím definovaných. O přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy lze uvažovat pouze tehdy, pokud tato přímo zakotvuje právo na náhradu škody (odškodnění), jako je tomu například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímý nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládají, a nelze proto dovozovat jejich přímou aplikovatelnost. 6. Soud I. stupně poté, co ocitoval § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Absentuje totiž již první z předpokladů, a to odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu žalované ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, jenž měl spočívat v dlouhodobém, systematickém a plošném zveřejňování majetkových oznámení žalobkyně z důvodu jejího působení ve veřejné funkci. Byť zveřejňováním těchto oznámení docházelo k zásahu do soukromí žalobkyně, žalovaná jakožto subjekt spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů postupovala podle tehdy platného a účinného právního předpisu. V období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, se tak dělo podle § 14b odst. 1 a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné je nutno vyžadovat právě a jen tolik, aby dodržovala platné a účinné předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, ji ze své vůle nerespektovala. Pokud jde o následující období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak soud I. stupně uvedl, že Ústavní soud v nálezu ze dne [datum] odložil jeho vykonatelnost podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), do [datum]. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Nelze proto ani v tomto období shledat, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, neboť podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. 7. Na postup žalované je třeba nahlížet jako na správný i z hlediska účelu, k jehož dosažení směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejné funkcionářky ze strany veřejnosti. V této souvislosti soud I. stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], dle něhož má oznámení podle zákona o střetu zájmů umožnit kontrolu ze strany veřejnosti. Právě i proto Ústavní soud při vyhodnocení kolize zájmu na ochraně poskytovaných informací a zájmu na kontrole činnosti veřejných funkcionářů dospěl k závěru, že pro ochranu ústavně garantovaných práv je dostačující, pokud dojde ke zrušení předmětného ustanovení až k [datum]. Nelze pak Ministerstvu spravedlnosti, jakožto orgánu moci výkonné, vytýkat, že nešlo ve svém chování nad rámec závěrů Ústavního soudu a střet těchto dvou zájmů nevyhodnotilo jinak, resp. vyžadovat po něm, aby právní důsledky derogačního nálezu aplikovalo ještě před tím, než se stal vykonatelným. Ani to, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před datem [datum], nemůže založit závěr, že její dosavadní postup byl nesprávný, zejména když z t