68 CO 219/2022-53 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Soud I. stupně uvedl, že tak rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] jakožto náhrady škody, která žalobkyni vznikla v důsledku Vládou České republiky (dále jen„ vláda“) vydaných žalobkyní specifikovaných krizových opatření. Žalobkyně svůj nárok odůvodnila tvrzením, že byl v určitých specifikovaných časech omezen a posléze zcela zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, přičemž v důsledku přijetí předmětných krizových opatření poklesl v období od [datum] do [datum] její zisk o částku [částka]. K modelaci výše ušlého zisku vyšla z dat pokladního a evidenčního systému a evidovaných tržeb v období od [datum] do [datum], přičemž srovnala zisk realizovaný v období od [datum] do [datum] se ziskem realizovaným v období od [datum] do [datum] a dovozovala, že snížení zisku o 13,068 % bylo způsobeno poklesem spotřebitelské poptávky, a srovnala zisk realizovaný v období [datum] do [datum] se ziskem realizovaným v období od [datum] do [datum] a dovozovala, že ve snížení zisku o 32,421 % se již projevila předmětná krizová opatření. V důsledku přijatých krizových opatření tak došlo k poklesu jejího zisku o 19,353 %, když se jedná o rozdíl mezi snížením zisku o 32,421 % a snížením zisku o 13,068 %. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1649/2007 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 106/20. Žalobkyně se dále domáhala náhrady škody v podobě nákladů na její právní zastoupení ve výši [částka], kdy i tato škoda jí měla vzniknout v důsledku jí uvedených krizových opatření. Dodala, že dne [datum] vyzvala žalovanou k náhradě škody. Vláda postoupila její žádost Ministerstvu vnitra, které však její nárok dne [datum] odmítlo. Žalobkyně zdůraznila, že stát podle ust. 36 zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon (dále jen„ krizový zákon“), objektivně odpovídá za škodu vzniklou v důsledku přijatých krizových opatření, a to bez ohledu na to, zda jejich přijetí bylo správné či nezbytné. Příslušenství ve formě úroku z prodlení pak požadovala od [datum], když dovozovala, že dne předcházejícího, kdy podala žádost o odškodnění, nastala splatnost pohledávky. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, přičemž nejprve uvedla, že vláda dne [datum] vyhlásila nouzový stav, který byl následně prodlužován z důvodu šíření nového typu koronaviru, v návaznosti na vyhlášení nouzového stavu přijala řadu krizových opatření k ochraně života a zdraví všech osob na území České republiky. Přijatými opatřeními byla omezena podstatná část podnikatelského a společenského života v České republice. Zdůraznila, že stát neodpovídá za škodu způsobenou prvním předpisem a poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS 10/20. Zdůraznila tzv. princip zvláštní oběti, tedy že účelem ust. § 36 krizového zákona je nahradit škodu výhradně v důsledku těch opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě. Dodala, že při obecném vymezení adresátů by princip zvláštní oběti ztratil smysl a takový koncept náhrady škody by byl racionálně i ekonomicky neudržitelný. Zdůraznila, že nahraditelná je pouze škoda vzniklá při provádění krizového opatření, přičemž současně musí jít o škodu věcnou, kdy tento pojem je třeba vykládat jako škodu na věci. Závěrem uvedla, že nárok žalobkyně nebyl založen individuálním krizovým opatřením, ke škodě nedošlo při činnosti orgánů provádějících krizové opatření a není dána ani příčinná souvislost mezi nimi. Poukázala rovněž na rozhodnutí soudu I. stupně v obdobných věcech. 4. Soud I. stupně vycházeje z nesporných tvrzení účastníků, které vzal v souladu s ust. § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za svá, po provedeném dokazování, poté, co vysvětlil, z jakého důvodu (pro nedůvodnost nároku již co do základu) neprovedl navržené důkazy stran výše škody, poté, co vyloučil aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“, když ani nebylo tvrzeno, že by příčinou škody měl být nesprávný úřední postup orgánu státu či jím vydané nezákonné rozhodnutí, a po citaci ust. § 35 krizového zákona upravujícího peněžní náhradu za omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcného prostředku, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci a citaci ust. § 36 krizového zákona upravujícího náhradu škody způsobené právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle krizového zákona, dospěl k závěru, že žalobkyni právo na náhradu škody nenáleží. 5. Soud I. stupně uvedl, že odpovědnost státu za škodu vzniklou v souvislosti s přijatými krizovými opatřeními je odpovědností objektivní s možností liberace v případě, že si poškozený škodu způsobil sám. Podmínky odpovědnosti státu podle tohoto ustanovení představuje 1) přijetí krizového opatření za vyhlášeného nouzového stavu, 2) činnost orgánu provádějícího krizové opatření proti individuálně určenému subjektu, 3) vznik nahraditelné škody, 4) příčinná souvislost mezi zmíněnou činností orgánu a vznikem škody, 5) absence liberačního důvodu a 6) řádné uplatnění nároku v prekluzívní lhůtě. Podmínky ad 1 a ad 5 jsou v tomto případě splněny, neboť za vyhlášeného nouzového stavu byla vládou přijata krizová opatření a nebylo ani tvrzeno, že by si škodu způsobila žalobkyně sama. Podmínky ad 2) a ad 3) však již naplněny nejsou. 6. K nesplnění podmínky ad 2) soud I. stupně uvedl, že žalobkyně tvrdila, že jí škoda byla způsobena již přijetím krizových opatření, která nařizovala zákaz prodeje a v této souvislosti i vynaložila náklady na právní služby. Výslovně uvedla, že žádné individuální rozhodnutí ukládající jí poskytnout věcný prostředek v souvislosti s činností krizových orgánů vydáno nebylo a nevznikla jí ani újma na zdraví. Předmětná krizová opatření však měla povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), byla pramenem obecné právní regulace, dopadala na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanovila právní povinnosti, přičemž není rozhodné, že pro určité subjekty v opatřeních existovaly výjimky. Stát přitom nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právními předpisy. Taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou. Soud I. stupně zdůraznil, že stát odpovídá pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Žádné krizové opatření nebylo směřováno individuálně vůči žalobkyni. Smyslem ust. § 36 krizového zákona je odškodňovat případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, čemuž nasvědčuje i důvodová zpráva ke krizovému zákonu. Takto pojatá odpovědnost vychází z principu„ zvláštní oběti“, kdy je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitého okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Měl-li by zákonodárce v úmyslu odškodnit plošně veškerou škodu vzniklou již v důsledku přijatých krizových opatření povahy obecně závazného právního předpisu, vedlo by to k destabilizaci veřejných rozpočtů a ohrožení základních funkcí státu, přičemž takto pojatá odpovědnost státu by ho vedla k odrazení od přijetí efektivních krizových opatření. 7. K nesplnění podmínky ad 3) soud I. stupně uvedl, že žalobkyně ani vznik nahraditelné škody netvrdila, když předmětem náhrady není veškerá škoda, ale pouze škoda věcná, čímž je třeba rozumět škodu spočívající ve zničení, ztrátě či poškození ať už movité či nemovité věci, škoda spočívající v omezení vlastnického nebo užívacího práva, v poskytnutí věcného prostředku, ve vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci, újma na zdraví. Při výkladu pojmu věcná škoda je třeba se přidržet kromě gramatického výkladu textu zákona také výkladu historického, když ve stejném roce, jako v případě krizového zákona, byl poslanecké sněmovně předložen také zákon č. 239/2020 Sb., o integrovaném záchranném systému, a zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen„ zákon č. 168/1999 Sb.“), přičemž v něm byl pojem věcná škoda definován jako škoda vznikl