68 CO 396/2021-159 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a dále úrok z prodlení z částky [částka] ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] (výrok I), žalobu ve zbývajícím požadavku na zaplacení částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky [částka] za den [datum] zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám její advokátky (výrok III). 2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobkyně (žalobou podanou u soudu I. stupně dne [datum]) domáhala po žalované zaplacení původně částky [částka] z titulu peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 132/200 (dále jen„ posuzované řízení“) s tvrzením, že řízení bylo zahájeno dne [datum] a pravomocně skončilo dne [datum], celková doba trvání řízení v délce téměř 20 let je nepřiměřená zvlášť s ohledem na předmět řízení, neboť řízení bylo vedeno o určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě specifikovaným, které byly dlouhodobě vlastněny rodinu žalobkyně a ohledně nichž došlo k duplicitnímu zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Po právní stránce byla věc složitá, neboť zde byla nejednotná judikatura, a v důsledku toho byla rozhodnutí v rámci posuzovaného řízení rušena a věc stále vracena nižším soudům. Řízení pak skončilo tím, že žalobkyně s ohledem na délku trvání řízení a nejasnou právní situaci raději věc vyřešila mimosoudně s žalovanou a žalobu vzala zpět. Při stanovaní výše zadostiučinění žalobkyně vyšla ze základní částky ročního odškodnění [částka] a tuto navýšila o 20 % z důvodu významu řízení. Na žalobkyní dne [datum] uplatněný nárok před podáním žaloby žalovaná nereagovala. Podáním ze dne [datum] pak žalobkyně upřesnila svůj požadavek na úroky z prodlení z požadovaného zadostiučinění. 3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala, že dne [datum] u ní žalobkyně uplatnila svůj nárok na zadostiučinění v žalované výši z důvodu uvedeného v žalobě. Ke své obraně uvedla, že žádosti žalobkyně bylo částečně vyhověno, když po jejím projednání dne [datum] s konstatováním, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši [částka]. Popsala mechanismus vyčíslení uvedené částky s tím, že vyšla ze základní částky [částka] za jeden rok řízení (za první dva roky krácené na polovinu), kterou dále modifikovala snížením o 25 % z důvodu složitosti řízení, o 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a o 5 % z důvodů podílu žalobkyně na délce řízení. Výše poskytnutého zadostiučinění dle názoru žalované plně koresponduje s průběhem posuzovaného (ve vyjádření podrobně opsaného) řízení, a není proto důvod pro jeho navýšení. 4. Soud I. stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 404/2020 - 112, do částky [částka] řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby podáním žalobkyně ze dne [datum] v tomto rozsahu z důvodu částečného plnění žalovanou dle stanoviska žalované ze dne [datum]. 5. Soud I. stupně rozhodl ve věci na základě nesporných tvrzení účastnic o předběžném uplatnění nároku žalobkyně u žalované a dále na základě skutkových zjištění o průběhu posuzovaného řízení, jež obsáhl do odůvodnění svého rozsudku pod bodem 5. (odvolací soud na odůvodnění soudu I. stupně v tomto směru pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje). Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zkráceně jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo„ OdpŠk“) upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a lhůtu k náhradě (která citoval). Dle nesporných tvrzení účastníků žalobkyně dne [datum] předběžně uplatnila svůj nárok u žalované ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, splnila tak podmínku pro to, aby mohla být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Při zkoumání, zda rozhodnutí v posuzovaném řízení bylo vydáno v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, soud I. stupně celkovou délku posuzovaného řízení poměřoval kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, přičemž zjištěný skutkový stav zhodnotil tak, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení, když rozhodné období ve vztahu k žalobkyni vymezil daty [datum] (kdy žalobkyně podala žalobu) až [datum] (datum právní moci posledního rozhodnutí v posuzovaném řízení - usnesení o zastavení řízení) s tím, že řízení tak trvalo 19 let a 7 měsíců, tedy s ohledem na okolnosti případu nepřiměřenou dobu. 6. Ohledně formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu (jejíž vznik se v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení presumuje, přičemž žalovaná presumovaný vznik újmy v dané věci nevyvracela) soud I. stupně (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2828/2011) konstatoval, že je třeba poskytnout žalobkyni zadostiučinění v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva, neshledal a žalovaná je netvrdila. 7. Při určení výše přiměřeného zadostiučinění soud I. stupně nejprve stanovil základní částku zadostiučinění ve výši [částka], když vyšel z částky [částka] [anonymizováno] za první dva roky řízení a za každý další rok trvání řízení, neboť doba posuzovaného řízení v délce téměř 20 let je již dobou nepřijatelně dlouhou odůvodňující použití sazby odškodnění na horní hranici rozmezí daného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (zkráceně jen„ Stanovisko“). Základní částku posléze ponížil o 20 % pro právní složitost a o 10 % pro skutkovou složitost posuzovaného řízení, dále o 20 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, na nichž řízení probíhalo. Naproti tomu základní částku navýšil o 10 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni. K právní složitosti vysvětlil, že souvisela s otázkou možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., na základě dobré víry, kdy na tuto otázku nepanoval jednotný názor ani mezi soudy dovolacím a ústavním (soud dovolací zastával stanovisko, že absolutní neplatnost převodního titulů nelze zhojit dobrou vírou na straně nabyvatele, naopak soud ústavní akcentoval dobrou víru jakožto právní skutečnost, která může legitimovat vlastnické právo, které bylo založeno jinak neplatným právním úkonem); v posuzovaném řízení se uvedené konkrétně projevilo tím, že řízení zahájené v roce [rok] dospělo v roce 2015 v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu (co do právních závěrů odlišného od právních závěrů všech instancí obecných soudů) do situace, kdy„ bylo třeba se zabývat věcí novým pohledem dobré víry“, což do té doby obecné soudy nečinily. Skutkovou složitost odůvodnil rozsahem dokazování v posuzovaném řízení (spojeným s množstvím slyšených svědků, nutností vypracovat několik znaleckých posudků včetně revizních); uvedl, že týž důvod svědčil i o procesní složitosti věci, proto již pro procesní složitost základní částku dále nemodifikoval. K snížení základní částky s ohledem na počet stupňů soudní soustavy hodnotil, že tento faktor se výrazně na délce řízení podílel, neboť šlo o řízení„ s nadstandardním počtem soudních instancí zapojených do celkového procesu rozhodování“. K významu posuzovaného řízení pro žalobkyni uvedl, že typově se předmětné řízení neřadí mezi řízení se zvýšeným významem pro účastníky (jako jsou řízení trestní, opatrovnická, pracovněprávní, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života), tedy z tohoto pohledu jde o řízení s běžným významem; bylo však namístě zvýšit základní částku odškodnění pro subjektivní význam řízení na straně žalobkyně z důvodu, že se jednalo o rodinný majetek, který získala dědictvím od strýce, a její újma byla zvyšována délkou řízení právě v tom směru, že tento majetek nemohla po dobu 20 let trvání řízení užívat, tento chátral a nakonec fakticky v důsledku zásadního zlomu v právním hodnocení předmětu sporu„ muselo dojít k prodeji předmětné nemovitosti“. Soud I. stupně neshledal důvod pro modifikaci základní částky pro jednání žalobkyně, ani pro postup soudů v posuzovaném řízení s tím, že žalobkyně se na délce řízení svým jednáním ve smyslu obstrukčního postupu v řízení nepodílela, pouz