69 CO 17/2022-165 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se každý z žalobců domáhal na žalovaném zaplacení částky [částka] (výrok I.), žalobkyni a) uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.), žalobci b) uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok III.) a rozhodl, že žalovanému se vůči žalobkyni c)„ právo“ na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok IV.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy každý ve výši [částka], která jim měla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN (dále i jen„ Mimořádné opatření“). Žalobkyně a) měla termín porodu [datum] a přála si u něj přítomnost žalobce b). Mimořádným opatřením však byla plošně zakázána přítomnost otců u porodu, čímž bylo zasaženo do základního práva žalobců na respektování soukromého a rodinného života, práva na rodičovskou péči a práva na nepřetržitý kontakt během porodu a po porodu a také do práva žalobkyň a) a c) na zdraví. Taktéž nebylo jednáno v nejlepším zájmu dítěte. Dne [datum] porodila žalobkyně a) bez přítomnosti žalobce b) žalobkyni c). 3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za žalobci tvrzenou újmu. 4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že Ministerstvo zdravotnictví jako správní úřad příslušný podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále i jen„ ZoVZ“), vydal dne [datum] podle § 69 odst. 1 písm. i) ZoVZ k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS–CoV-2 Mimořádné opatření, kterým poskytovatelům zdravotnických služeb s účinností od [datum] nařídil mimo jiné zákaz umožnění přítomnosti třetích osob při porodu ve zdravotnickém zařízení, s výjimkou porodu v případě rodičky, která je cizinka a potřebuje tlumočení, má závažné duševní onemocnění, či je neslyšící, nevidomá nebo má jiné závažné zdravotní postižení, a s výjimkou případů, kdy se očekává porod mrtvého plodu. Dne [datum] porodila žalobkyně a) žalobkyni c) bez přítomnosti žalobce b). Podáním ze dne [datum] uplatnili žalobci u žalovaného nárok na náhradu nemajetkové újmy, která jim vznikla v souvislosti s Mimořádným opatřením s odkazem na odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen„ Zákon“). Přípisem ze dne [datum] sdělil žalovaný žalobcům, že žádosti nelze vyhovět z důvodu nesplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu. Návrhu žalobců na zrušení Mimořádného opatření nebylo v soudním řízení správním vyhověno. 5. Další důkazy (výslech žalobkyně a), žalobce b), odborné vyjádření hygienické stanice a vyjádření Světové zdravotnické organizace) soud pro nadbytečnost neprováděl. 6. Po právní stránce soud posoudil věc zejména podle § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 13 odst. 1 Zákona, jakož i podle § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (dále i jen„ KZ“). Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný neodpovídá za žalobci uplatněnou nemajetkovou újmu. Uvedl, že mimořádná opatření jsou opatřeními obecné povahy; z materiálního hlediska lze na ně lze pohlížet jako na právní předpisy, neboť okruh jejich adresátů není nijak blíže místně ani osobnostně specifikován a i předmět opatření je značně široký. Mimořádná opatření nelze považovat za rozhodnutí správních orgánů, jelikož neurčují práva a povinnost v individuálně určených případech. I podle názoru Ústavního soudu České republiky obsaženého v jeho usnesení sp. zn. Pl ÚS 8/20 není opatření obecné povahy aktem individuální aplikace práva ve smyslu„ pravomocného rozhodnutí v řízení“. Za situace, kdy měla žalobcům vzniknout újma v důsledku opatření obecné povahy či právního předpisu, nevznikla odpovědnost státu podle Zákona, a to pro neexistenci individuálního nezákonného rozhodnutí. Za nezákonné rozhodnutí Zákon navíc považuje toliko rozhodnutí, která byla vydána v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řízení správního nebo v řízení trestním; o tento případ se u mimořádných opatření zjevně nejedná. 7. Dále konstatoval, že není splněna ani podmínka účasti žalobců v řízení ve smyslu § 7 odst. 1 zákona, ve kterém by bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Tato podmínka není splněna i přesto, že žalobci podali návrh na zrušení Mimořádného opatření (v němž nebyli úspěšní, jak ostatně potvrdili i při jednání před soudem I. stupně). 8. Soud I. stupně neshledal odpovědnost žalovaného za škodu ani z pohledu KZ. Ustanovení § 36 odst. 1 KZ nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou přijetím krizových opatření vlády, neboť ty samy o sobě mají povahu obecně závazného aktu. Stát přitom nenese právní odpovědnost za normotvorbu a za chování osob, které dodržují právní předpisy. Podle § 36 odst. 1 KZ stát odpovídá za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Mimořádné opatření však směřovalo vůči neurčitému okruhu osob. 9. Soud I. stupně proto z těchto důvodů žalobu zamítl. 10. Povinnost k náhradě nákladů řízení uložil žalobkyni a) a žalobci b) podle výsledků řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Přes úspěch ve věci žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni c) z důvodu její nezletilosti (§ 150 o. s. ř.). 11. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas odvolání. Uvedli, že v žalobou popsaných souvislostech pociťovali zásah do základního práva na respektování soukromého a rodinného života, do práva na rodičovskou péči a do práva na nepřetržitý kontakt během porodu a po porodu, stejně tak i zásah do práv nezletilé žalobkyně, konkrétně do práva na zdraví a do práva, aby vše, co se jí týká, bylo posouzeno v souladu s jejím nejlepším zájmem. Nebyli sice účastníky řízení v rámci vydání Mimořádného opatření, ale toto se jich přímo dotklo, z čehož dovozovali legitimaci k podání návrhu na zrušení Mimořádného opatření jako opatření obecné povahy podle § 101a a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Jejich návrh byl z formálních důvodů odmítnut. Žalobcům nelze dávat k tíži, že správní soud o návrhu na zrušení Mimořádného opatření meritorně nerozhodl. K zásahu do základních práv a svobod žalobců prokazatelně došlo a žalobcům nezbyla jiná možnost, než pokusit se domoci svých práv skrze občanskoprávní soudní řízení. Žalobci vyjádřili přesvědčení, že za„ rozhodnutí“ ve smyslu odpovědnostního titulu podle Zákona je z hlediska ústavně konformního výkladu možno považovat i mimořádné opatření vydané v souvislosti s nemocí COVID-19 podle ZoVZ. Mimořádné opatření přitom dopadalo na konkrétní situaci konkrétních adresátů. V daném případě je tak vydané Mimořádné opatření rozhodnutím, a tedy i způsobilým odpovědnostním titulem pro odškodnění podle Zákona. Aktivní legitimace žalobců k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí ve smyslu Zákona je naplněna tím, že se Mimořádným opatřením autoritativně rozhodlo o právech a povinnostech žalobců v souvislosti s nadcházejícím porodem. Závěr soudu I. stupně, že aktivní legitimaci žalobců k náhradě újmy podle Zákona nelze dovodit z aktivní legitimace podle § 101a a následujících s. ř. s., není správný. V případě žalobců byla také naplněna odpovědnost k náhradě škody podle § 36 odst. 1 KZ, který k naplnění odpovědnosti požaduje toliko existenci určitého opatření souvisejícího s krizovou situací, vznik škody a příčinnou souvislost, což bylo v případě žalobců splněno. Opačný výklad soudu I. stupně v tomto směru je nelogický. Přestože žalobci uplatnili svůj nárok podle Zákona, bylo na soudu I. stupně, aby případně posoudil tento nárok i z hlediska náhrady újmy podle občanského zákoníku. Z napadeného rozsudku není zřejmé, zda soud I. stupně o aplikaci občanského zákoníku uvažoval, a pokud ne, tak z jakého důvodu. Za současné právní úpravy je sice seznatelný záměr zákonodárce nezaložit širokou objektivní odpovědnost státu, nicméně z ní nevyplývá, že by zákonodárce přímo zamýšlel náhradu újmy v důsledku mimořádných opatření vůbec neupravit. K výrokům II. a III. napadeného rozsudku žalobci uvedli, že žalovaný nemá nárok na náhradu nákladů řízení, a to ani v případě plného úspěchu, protože jde o stát, který má svou činnost rozpočtově zajištěnou. Navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. 12. Žalovaný považoval napadený rozsudek za správný a navrhl jeho potvrzení. 13. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o. s. ř.). 14. Soud I. stupně provedl potřebné důkazy, z nichž správně zjistil skutkový stav věci, a zjištěný skutkový stav věci posoudil v zásadě správně i po