70 CO 384/2021-232 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] (výrok I.), jakož i uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.). 2. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jejím majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejího působení jako uvolněné starostky obce Ladná, tudíž jakožto veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jejího soukromí. Protiústavnost novel stvrdil Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále také jen„ nález“). Pochybení žalované spatřovala v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k shora vyjmenovaným údajům žalobkyně, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Žalobkyně dále ve své žalobě odkazovala na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni v § 81 odst. 2 a § 90 občanského zákoníku. Ke vzniku újmy docházelo u žalobkyně od září [rok] do listopadu [rok] zveřejněním oznámení o majetku za roky [rok], [rok] a [rok]. 3. Z provedených důkazů a z nesporných tvrzení účastníků soud prvního stupně zjistil, že na žalobkyni jakožto veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podání oznámení o majetku dle zákona o střetu zájmů. Žalovaná jakožto orgán spravující dle zákona o střetu zájmů centrální registr oznámení zveřejnila v centrálním registru oznámení o majetkových poměrech žalobkyně, a to konkrétně v období od září [rok] do [datum], kdy byl do registru oznámení ničím neomezený přístup. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], dospěl k závěru, že jsou-li údaje o majetku komukoli zpřístupňovány anonymně a bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu), jde o zásah do práva na informační sebeurčení, jež neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Ústavní soud proto zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] [rok] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum]. 4. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně se nemůže svého nároku domáhat podle občanskoprávních předpisů vztahujících se k ochraně osobnosti, ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť k její újmě mělo dojít při výkonu veřejné moci. Uplatněný nárok je tedy nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že v daném případě k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a uplatněný nárok není důvodný. Při své argumentaci rozlišil dvě období, první před vyhlášením nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, a druhé po vyhlášení tohoto nálezu. Ohledně prvního období před vyhlášením nálezu konstatoval, že žalované nelze ničeho vytýkat, neboť jako orgán spravující centrální registr oznámení, nemůže sama hodnotit, zda byl zákon (či jeho části) v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Postup žalované spočívající plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem o střetu zájmů, jenž byl teprve následně shledán protiústavním, nemohl být dle soudu prvního stupně nesprávným úředním postupem. Pokud šlo o následující období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, soud prvního stupně uvedl, že Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost svého nálezu do [datum], a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu. Na tomto závěru soudu prvního stupně nezměnila nic ani skutečnost, že dne [datum] žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení bylo v tomto případě to, zda byla žalovaná oprávněna oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což až do [datum] možné bylo. To, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před tímto datem, samo nemůže dle soudu prvního stupně založit závěr, že dosavadní postup žalované byl nesprávným. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neshledal existenci nesprávného úředního postupu, nebyl splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu, a proto žalobu zamítl v obou nárocích na finanční satisfakci za nemajetkovou újmu i na omluvu. 5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že je nepřijatelné, aby pod záminkou různých interpretací tzv. norem jednoduchého práva byla ústavně zaručená práva, jichž se žalobkyně žalobou dovolává, oslabena nebo dokonce vypnuta. Připomněla, že do září 2017 byla úprava zákona o střetu zájmu odlišná, teprve novela provedená zákonem [číslo] [rok] umožnila anonymní přístup k podaným oznámením, který mimo jiné představoval bezpečnostní riziko pro osoby, které informace o svém soukromí poskytovaly. Žalobkyně setrvala na názoru, že stát je odpovědný za to, že její ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo porušeno. Vyjádřila přesvědčení, že v čl. 7 a čl. 10 odst. 3 Listiny jsou zakotvena práva, která jsou přímo aplikovatelná bez potřeby zákonné úpravy. Žalobkyně vytyčovala paralely s hypotetickou legalizaci mučení ve vazebních věznicích či v prolomení listovního tajemství, které by byly následně z hlediska své legalizace shledány protiústavními, přičemž dovozovala ve své věci stejnou míru nepřípustnosti a zásah do ústavně zaručených práv tam, kde obě uvedená práva měla zásadně shodné postavení. Dle přesvědčení žalobkyně byla odložená vykonatelnost stanovena pro Parlament ČR, aby protiústavní normu nahradil, nikoli pro žalovanou, aby mohla dále porušovat ústavní práva žalobkyně. Žalobkyně zdůraznila, že podala žalobu na ochranu osobnosti, nesdílí proto závěr soudu prvního stupně, že v úvahu připadá pouze aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Dle žalobkyně se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát ve svém důsledku neodpovídá, žalovaná musí v právním státě přijmout odpovědnost za protiústavní plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení, omluvit se a poskytnout náležité zadostiučinění. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě plně vyhověl. 6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soud prvního stupně, a to jak skutkovými, tak právními. Zdůraznila, že je dle čl. 2 odst. 3 Ústavy v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný, a v postavení moci výkonné nemá legální prostor pro posouzení protiústavnosti předpisu, který aplikuje. Pokud po [datum] omezila plošný přístup do centrálního registru oznámení, činila tak s motivací zajistit dodání oznámení veřejných funkcionářů za účelem jejich kontroly dle zákona o střetu zájmů, který byl shledán ústavně souladný. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení. 7. Žalobkyně reagovala na vyjádření žalované replikou, v níž setrvala na všech svých stanoviscích a kladla důraz na to, že postupem žalované bylo zasaženo do jejího práva na soukromí. Přitom soukromí představuje jeden ze stěžejních prvků svobody jednotlivce, která patří mezi nejdůležitější hodnoty demokratického státu. 8. Odvolací soud již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 384/2021-128, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud předeslal, že osobnostních nároků proti státu se nelze domáhat jinak než v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem, který je speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do osobnostních práv zasaženo při výkonu veřejné moci (k tomu viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněném ve Sbírce Nejvyššího soudu pod [číslo]). Dále odvolací soud konstatoval, že zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od 1. 9. 2017 do [datum] skutečně obsahoval úpravu umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání veřejných funkcionářů. Tato neomezená možnost nahlížení do majetkových přiznání byla zrušena Ústavním soudem nálezem ze dne [datum], sp. zn. P