70 CO 45/2022-278 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že závěť ze dne [datum], sepsána notářským zápisem NZ [číslo], JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou, je neplatná, výrokem II. zamítl žalobu rovněž v té části, jíž se žalobce domáhal určení, že je zákonným dědicem po zůstaviteli, [jméno] [příjmení], narozeném [datum] a zemřelém [datum], ve výroku III. soud rozhodl o povinnosti žalobce doplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady státu, jejichž celková výše bude určena samostatným usnesením, a výroky IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a všemi třemi žalovanými s tím, že ve vztahu k první žalované jej zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] a ve vztahu ke druhé a třetí žalované rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování s odkazem na ust. § [číslo], § [číslo], § [číslo], § 581 a § 1532 a násl. o.z. k závěru, že žaloba nebyla ani v jednom z obou uplatňovaných návrhů podána po právu. Podle soudu žalobce především nemá dostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, že závěť je neplatná (viz rozhodnutí NS ČR 21 Cdo 4392/2017), neboť nelze žalovat na určení, kde lze žalovat na plnění. Smyslem a účelem žaloby je uplatnění dědického práva, což podle soudu odpovídá požadavku § 1672 odst. 1 o.z. na žalobní petit znějící buď na určení, že žalobce je dědicem případně v jaké dědické posloupnosti, nebo že žalovaný nebo některý ze žalovaných není dědicem v případě dědice, který dědické právo jiného dědice popírá. Vzhledem k tomu, že současná úprava dle ust. § 170 odst. 1 z.ř.s. neumožňuje žalovat na určení neplatnosti závěti, ani pokud by to např. takto uložil notář, což se v dané věci ani nestalo, nelze podle soudu prvního stupně takové žalobě vyhovět, neboť způsobilým předmětem takového sporného řízení nemůže být jen pouhé určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, i kdyby byla významná pro posouzení dědického práva. Proto také soud prvního stupně v prvně žalovaném výroku žalobu bez dalšího zamítl (žalobce mohl žalovat jen na určení, že je zákonným dědicem po zůstaviteli, otázku pravosti a platnosti závěti soud musel posoudit jako otázku předběžnou). Ve vztahu ke druhému žalobnímu nároku soud prvního stupně po provedeném dokazování a zejména po doplnění dokazování znaleckým posudkem a výslechem znalce, dospěl k závěru, že [jméno] [příjmení] (zůstavitel), v době pořízení závěti, byl schopen samostatně právně jednat, netrpěl ani [určitá] poruchou, která by ho činila neschopným učinit závěť, či její dovětek. Naopak, dle názoru soudu, provedeným dokazováním bylo vysvětleno, proč se pan [příjmení] rozhodl pořídit závěť formou notářského zápisu, bylo prokázáno, že již před srdečním selháním trpěl pan [příjmení] [jméno] syndromem, kdy nebyl schopen řádně ovládat horní končetiny, nebo normálně uchopit nějaký předmět a mohl se obávat, jak vypověděla třetí žalovaná, že by nebyl ani schopen se čitelně podepsat. Žalobce i žalované o tomto onemocnění pana [příjmení] věděli, po srdečním selhání, umělém spánku, mozkové příhodě, došlo ještě k výraznějšímu fyzickému oslabení žalobce, jak znalec vypověděl. Nebylo zjištěno, že by pan [příjmení] v době pořízení závěti bral nějaké léky, které by jeho myšlení ovlivňovaly. Pokud žalobce tvrdil, že o duševní poruše zůstavitele svědčí to, že ze svých odkazů vynechal i svou dceru, Ing. [jméno] [příjmení], která tam není uvedena ani jako odkazovník, ani jako dědic, třetí žalovaná se k tomu vyjádřila tak, že to prostě byla otcova vůle a nepovažovala to za projev jeho duševní poruchy. Zatímco žalobce vypověděl, že v době, kdy viděl otce naposledy, hodnotil jeho zdravotní stav jako dobrý, druhá žalovaná ho za dobrý nepovažovala, ale uváděla, že o tom příliš nechtěl hovořit. Z výpovědi druhé žalované soud zároveň zjistil, že již v době předchozí hospitalizace její otec nestál o to, aby ho navštívila v nemocnici, takto respektovala, první a třetí žalovaná její návštěvě nijak nebránily. Z výpovědi třetí žalované bylo zjištěno, že otec o pořízení závěti uvažoval již dříve, jeho vůle byla taková, že ona dědit nebude, a třetí žalovaná to respektovala. Postup zůstavitele není podle soudu možno označit za nelogický, pokud při uspořádání dědictví postupoval tak, aby jeho manželka neměla problémy s udržením si„ střechy nad hlavou“. Soud ani nedospěl k závěru, že by svědci závěti tuto funkci vykonávat nemohli, s odkazem na shora citované ust. § 66 notářského řádu, a ust. §22 odst. 1 o.z., soud v jejich výpovědích ani nezjistil rozpory. Dle názoru soudu, si asi těžko lze představit, že by si pro tyto účely člověk sháněl svědky zcela neznámé, například někde na ulici. Z těchto důvodů, totiž proto, že soud závěť zůstavitele [příjmení] ze dne [datum], sepsanou notářských zápisem NZ [číslo] notářkou JUDr. [jméno] [příjmení], posoudil jako platnou, musela být zamítnuta žaloba žalobce i ve výroku II., jímž žalobce požadoval, aby soud určil, že žalobce je zákonným dědicem po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozeném [datum] a zemřelém [datum]. Protože v době vyhlášení rozsudku ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o nákladech státu, bylo toto rozhodnutí vyhrazeno samostatnému usnesení, když dle výsledku řízení bylo zřejmé, že náklady nekryté zálohou doplatí žalobce, dle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. Usnesením ze dne [datum] pak soud uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na nákladech státu částku [částka], když částka [částka] byla kryta zálohou žalobcem složenou. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými bylo o nákladech řízení rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že pouze první žalovaná vynaložila náklady na své právní zastoupení, zbývající dvě žalované náhradu nákladů nepožadovaly. 3. Žalobce podal proti tomu rozsudku, jakož i proti samostatnému usnesení týkajícímu se nákladů státu prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, které mělo pouze blanketní podobu - odkázal v něm toliko na zákonné odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o.s.ř. 4. Žalobce své odvolání doplnil podáním ze dne [datum]. V něm zrekapituloval průběh řízení před soudem prvního stupně, pokud jde o úpravu, resp. rozšíření žalobního petitu a vstup dalších účastnic do řízení, dále zopakoval nejpodstatnější argumenty vyplývající z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí a vyjádřil především svůj nesouhlas s tím, že by současná právní úprava (§ 170 odst. 1 z.ř.s.) neumožňovala žalovat na určení neplatnosti závěti. Zdůraznil, že prokáže-li žalobce naléhavý právní zájem na určení určitého práva nebo právního poměru přesto, že by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soud ČSR sp.zn. 2 C Cz 8/71). Jestliže se určením vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se žalobě na plnění, pak je podle něj na určení dán naléhavý právní zájem. Vytkl soudu, že zatížil řízení procesní vadou, jež mohla zapříčinit nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud žalobce nepoučil o tom, že má prokázat svůj naléhavý právní zájem na určení neplatnosti závěti. Neztotožnil se se závěrem soudu, že může-li být otázka existence práva či právního vztahu vyřešena jako předběžná, nelze žalovat na určení. Takováto úvaha by podle něj prakticky vylučovala žaloby na určení. Vyjádřil přesvědčení, že ust. § 170 odst. 1 z.ř.s. zajisté nevylučuje možnost podání žaloby na určení neplatnosti závěti. Poukázal na to, že je nepominutelným dědicem, a nebyla-li by projednána jeho žaloba na určení, nemohl by se domáhat dle § [číslo] svého podílu na pozůstalosti, pouze by mohl požadovat svůj povinný podíl, tedy nikoli dědické právo nýbrž pouze obligační nárok, což by ovšem znamenalo odepření práva dědit a tedy i porušení ústavního pořádku. 5. Žalobce trval na svém, že zůstavitel byl při hospitalizaci zcela izolován od svých blízkých a první žalovaná byla jedinou osobou, jež zůstavitele navštěvovala. Zůstavitel byl snadno ovlivnitelný. Žalobce vytkl soudu, že nevyslechl MUDr. [příjmení], jenž realizoval dne [datum] neurologické posouzení kognice zůstavitele, ačkoli podle žalobce vyvstávají značné pochybnosti o tom, zda byl zůstavitel v takovém stavu, aby byl schopen porozumět přesnému obsahu pořízení včetně složitých odkazů na specifikaci nemovitostí atd. Zároveň nesouhlasil s tím, že nebyl proveden ani výslech svědků pořízení závěti, jejichž výpovědi si zcela nekorespondovaly. Kromě toho poukázal žalobce na nezpůsobilost svědků, kteří jsou oba v blízkých vztazích s první žalovanou. Za nepřípustné pak označil i to, že nebyla notářka zpracovávající závěť vyslechnuta k tomu, kdo dal pokyn k jejímu sepisu, kdo jí poskytl podklady a za jakých okolností byla závěť sepsána a podepsána. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu ř