72 CO 433/2021-152 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] a poskytnutí omluvy, podepsané osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující [anonymizována tři slova], se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna [anonymizováno], která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“, která by měla být doručena žalobci (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění a zadostiučinění ve formě omluvy k odškodnění nemajetkové újmy, která mu jako veřejnému funkcionáři na pozici neuvolněného místostarosty obce Jabloňany v Jihomoravském kraji vznikla postupem žalované, spočívajícím v plošném zveřejňování [anonymizováno] o jeho majetku v [anonymizována tři slova] dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále také jen„ zákon o střetu zájmů“). 3. Žalovaná navrhovala, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta pro absenci zákonných předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu. 4. Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že dne [datum] byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], kterým byl zrušen § 14b odst. 1, písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to s odkladem vykonatelnosti uplynutím dne [datum]. Žalobce byl od [anonymizováno] [rok] politicky činným veřejným funkcionářem a jeho [anonymizováno] o majetku dle zákona o střetu zájmů byla zveřejňována Ministerstvem spravedlnosti v [anonymizována tři slova]. Do [datum] byla majetková přiznání zveřejňována způsobem, který umožňoval neomezený anonymní přístup třetích osob k takto zveřejněným informacím. Dne [datum] pak byl přístup k oznámením limitován tím, že nadále jsou [anonymizováno] přístupná pouze na základě předchozí, individualizované žádosti, nicméně rozsah zpřístupňovaných údajů je nadále stejný. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] nedošlo k omezení rozsahu údajů, které jsou obsahem předmětných [anonymizováno]. Žalobce nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu předběžně uplatnil u žalované dne [datum]. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Zrekapituloval zákonné předpoklady odpovědnosti státu škodu a vyšel z toho, že žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Ministerstva spravedlnosti při zveřejňování [anonymizováno] dle § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů v [anonymizována tři slova], a to jak v době před vyhlášením derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] dne [datum], tak v období po jeho vyhlášení do [datum]. Vzal v úvahu, že způsob zveřejňování informací nebyl Ústavním soudem shledán souladným s ústavními předpisy a dále, že účinnost derogačního nálezu byla odložena do [datum]. Zdůraznil, že žalovaná jako subjekt spravující [anonymizována tři slova] vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] bez jakýkoliv pochybností postupovala dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Poukázal na to, že v uvedeném období ještě nebyla Ústavním soudem deklarována protiústavnost zákonné právní úpravy a žalovaná jako orgán moci výkonné nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby ze své vůle nepostupovala podle zákonné právní úpravy v případě, že by dospěla k závěru o její protiústavnosti. Nesprávný úřední postup žalované pak neshledal ani v období po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] od [datum] do [datum]. V tomto ohledu vzal v úvahu, že Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmu až s účinky k [datum], a tudíž se žalovaná i v tomto období řídila platnou a účinnou právní úpravou. Na uvedeném závěru dle soudu prvního stupně nemění nic skutečnost, že počínaje dnem [datum] začala žalovaná z důvodu faktické nevymahatelností sankcí za přestupky spojené s nepodáním [anonymizováno] poskytovat informace z podaných [anonymizováno] v omezeném rozsahu, a to na základě individuálních žádosti. Na podporu své argumentace pak odkázal na závěry Ústavního soudu přijaté ve stanovisku pléna sp. [značka automobilu] [anonymizováno] – st [číslo], z nichž plyne, že ke zrušení právního předpisu na základě rozhodnutí Ústavního soudu dochází vždy s účinky ex nunc, tedy od stanoveného okamžiku a nikoliv od počátku s účinky ex tunc. Zdůraznil, že nelze spatřovat nesprávný úřední postup žalované v tom, že v rámci svého postupu nešla nad rámec závěrů Ústavního soudu a neaplikovala účinky derogačního nálezu dříve, než stanovil Ústavní soud. Z uvedených důvodů shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji pro nedostatek odpovědnostního titulu. Nad rámec uvedeného pak poukázal rovněž na skutečnost, že žalobce přes poučení soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ani netvrdil a neprokázal, že by v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem došlo ke konkrétním zásahům do jeho osobnostní sféry. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve sporu tak, že žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhl. 254/2015 Sb. za tři úkony po [částka]. 6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zrekapituloval podstatu předmětu sporu a svou žalobní argumentaci. Citoval závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], na jejichž základě Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Zopakoval, že stát na základě novely zákona o střetu zájmů provedené zákonem č. 14/2017 Sb. zveřejňoval v [anonymizována tři slova] citlivé informace soukromého charakteru plošně a přímým způsobem. Vyjádřil názor, že Listina základních práv a svobod obsahuje ustanovení, která jsou přímo aplikovatelná s tím, že mezi ně nepochybně patří také články 7 a 10 odst. 3, které byly v tomto konkrétním případě žalovanou porušeny. Zdůraznil, že uvedeným postupem došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, a proto je opodstatněné, aby stát za uvedené nesl odpovědnost, neboť dle jeho přesvědčení stát stíhá odpovědnost jako kterýkoliv jiný subjekt práv. Poukazoval na to, že za situace, kdy žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], není zřejmé, proč tak neučinila bez zbytečného prodlení již po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] v březnu či nejpozději v [anonymizováno] [rok]. Za neakceptovatelné označil v projednávané věci odvolávání se na odloženou vykonatelnost uvedeného nálezu Ústavního soudu a vyjádřil názor, že tato byla stanovena pro Parlament České republiky, aby protiústavní úpravu nahradil ve stanovené lhůtě, a nikoliv pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Na podporu své argumentace odkázal na judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou nálezy ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] a ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], dle které derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Vyjádřil přesvědčení, že pokud stát závažným způsobem porušil jeho osobnostní práva v podobě práva na informační sebeurčení, kdy po dobu tří let od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. až do [datum] zveřejňoval [anonymizováno] plošně, přímo, s přístupem k těmto dokumentům hromadným způsobem a anonymně, musí za takový postup přijmout odpovědnost. Za zcela neakceptovatelné pak označil zveřejňování [anonymizováno] po zveřejnění derogačního nálezu Ústavního soudu v březnu [rok], kdy státu měl dle žalobce učinit opatření na ochranu jeho ústavně zaručených práv, a nikoliv pokračovat ve zveřejňování až do počátku listopadu [rok]. Upozornil, že i stát se může dopustit porušení osobnostních práv, a proto podal žalobu na ochranu osobnosti, přičemž přiléhavost právního posouzení žalobního nároku v intencích zákona č. 82/1998 Sb., nesdílí. Dle žalobce se nelze odvolávat n