98 C 23/2021-309 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobkyně s účinností od (datum) částkou 6.000 Kč měsíčně splatnou vždy 15. dne v měsíci k jejím rukám (výrok I.). Výrokem II. umožnil žalovanému uhradit nedoplatek ve výši 22.000 Kč vzniklý zvýšením výživného za dobu od (datum) do (datum) v měsíčních splátkách po 4.000 Kč spolu s běžným výživným. Co do částky (číslo) měsíčně žalobu zamítl (výrok III.). Tím změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 25 Nc 368/2013-73, ze dne 5. 3. 2014, který nabyl ve výroku II. rozsudku právní moci dne (datum) (výrok (příjmení)). Výrokem V. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Stalo se tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala zvýšení výživného na 8.000 Kč měsíčně z částky 4.000 Kč stanovené žalovanému – otci žalobkyně, v roce (rok) a v době, kdy byla na střední škole. Nyní je žalobkyně ve III. ročníku (anonymizováno 6 slov)); se žádostí o dobrovolné zvýšení výživného u žalovaného neuspěla. Žalovaný s návrhem nesouhlasil, namítal, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně o něho nejeví žádný zájem a neprojevuje mu úctu. Navíc měl za to, že zvýšení výživného neodpovídá ani potřebám žalobkyně ve srovnání s majetkovými poměry žalobkyně, její matky a žalovaného. 3. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že v průběhu opatrovnického řízení v roce (rok) nebyl otec schopen svým dětem (žalobkyni a jejímu bratrovi) nabídnout aktivity, které by je zaujaly, postupoval necitlivě, když si pořizoval nahrávky telefonických rozhovorů, vyměnil zámky a podobně. Otec žalobkyni nad rámec výživného ničím nepřispíval a nepřispívá, dárky jí nedává a ani se s ní nestýká, stejně tak žalobkyně s žalovaným. Je pravdou, že žalobkyně otce sama nekontaktuje, s výjimkou dvou žádostí o zvýšení výživného a zohlednění toho, že byla přijata na VŠ. Podle soudu prvního stupně je uvedená situace důsledkem toho, že žalovaný požaduje, aby žalobkyně manifestovala pokrevní pouto k němu svým pravidelným a opravdovým zájmem, zároveň však není vstřícný k potřebám a zájmům žalobkyně a materiální tíhu rodičovství ponechává na matce žalobkyně. Žalobkyně je přitom disciplinovaná, schopná a bez přemrštěných představ o nutné spotřebě peněz. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. 4. K majetkovým poměrům účastníků soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je studentkou IV. ročníku vysoké školy, kde se během denního studia připravuje na své budoucí povolání, žádné sociální dávky nečerpá, občas si přivydělává brigádami (práce v advokátní kanceláři, výuka angličtiny). Žalobkyně žije s matkou a bratrem v bytě babičky ze strany matky. Matka žalobkyně hradí na účet SVJ náklady bydlení ve výši 5.999 Kč měsíčně. Babička jako pronajímatelka žádné„ nájemné“ nepožaduje. K výdajům žalobkyně patří jednou za dva roky dioptrická skla 2.106 Kč, obroučky 1.319 Kč, ročně 3.500 Kč učebnice, 2.400 Kč kontaktní čočky, 940 Kč dentální hygiena, 600 Kč gynekologie, vyšetření a medikace vady kyčlí 2.500 Kč, MHD 1.280 Kč, 2.400 Kč antikoncepce a dále měsíčně 300 Kč mobil, 778 Kč internet, 1.100 Kč volnočasové aktivity, 1.300 Kč oblečení, 516 Kč drogerie a kosmetika, 3.000 Kč strava. Podle soudu prvního stupně náklady na výživu žalobkyně činily v roce 2021 za základní výdaje (strava, hygiena, oblečení, náklady na studium, náklady na zdraví) 7.234 Kč měsíčně (bez antikoncepce), spolu s bydlením pak nejméně 12.000 Kč měsíčně (náklady na bydlení s ohledem na bydlení v (obec a číslo) soud prvního stupně uvažoval spíše vyšší). 5. Pokud jde o matku žalobkyně, soud prvního stupně zjistil, že od roku (rok) pracovala v různých pojišťovnách, od (anonymizováno) (rok) pak v (právnická osoba), kde dosáhla mzdy za poslední kvartál roku (rok) cca 12.300 Kč měsíčně. Matka, stejně jako žalovaný, má ještě jednu vyživovací povinnost, a to k bratru žalobkyně (poznámka odvolacího soudu: (jméno) (celé jméno žalovaného), (datum narození)). 6. Ohledně žalovaného soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný platí synovi výživné 3.000 Kč měsíčně, otec je vzděláním mechanik silnoproudých zařízení, od roku (rok) však pracuje v oboru IT. Je jediným společníkem i jednatelem ve společnosti (právnická osoba), kde také pracoval, avšak pracovní poměr zde ukončil z důvodu úbytku klientů. Nadále podniká jen jako OSVČ, věnuje se podpoře zákazníků, servisu počítačů, sítí, serverů a ostatních zařízení. Podle daňového přiznání za rok (rok) měl příjmy 510.800 Kč, výdaje 306.480 Kč, zisk 204.320 Kč (17.026 Kč měsíčně). Podle samotného žalovaného tento dosahuje příjmu cca 20.000 Kč měsíčně. Protože žalovaný, ačkoli má dvě vyživovací povinnosti, dlouhodobě a zcela vědomě upřednostňuje svůj životní styl práce a dosahuje nižšího příjmu, než by tomu bylo, kdyby se nechal zaměstnat v oboru, kde by si vydělal nejméně 30.000 Kč čistého měsíčně, přistoupil soud prvního stupně ke zjištění ze statistiky ministerstva práce a sociálních věcí ceny práce a volných míst v daném oboru. Zjistil hrubý průměrný měsíční výdělek v roce (rok) a (rok) pracovníků na pozicích technik provozu ICT, technik programátor, technik počítačových sítí a systémů, správce webu, a to v rozmezí (číslo) – (číslo) pro rok (rok) a (číslo) – 41.955 Kč pro rok (rok), jakož i počet volných míst daných oborů v (obec), který se pohyboval od 35 do 187 v roce (rok), přičemž lze jen těžko předpokládat, že by poptávka po pracovnících daného oboru byla v roce (rok) nižší. Soud prvního stupě pak uzavřel, že žalovaný by při svých zkušenostech a schopnostech v oboru IT mohl vydělávat od 31.594 Kč do 41.955 Kč, což je dvojnásobek toho, co soudu tvrdí. 7. Zjištěné majetkové poměry pak soud prvního stupně porovnal s poměry, za nichž došlo k poslední předchozí úpravě výživného žalovaného ve prospěch žalobkyně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 25 Nc 368/2013-73, ze dne 5. 3. 2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 35 Co 331/2014-149, který, pokud jde o výživné, nabyl právní moci dne (datum), kdy bylo žalovanému uloženo přispívat na výživu žalobkyně částkou 4.000 Kč měsíčně a na výživu jejího bratra částkou 3.000 Kč měsíčně. V dané době byl žalovaný v pracovním poměru, za dva dny práce týdně dosahoval mzdy 7.564 Kč čistého měsíčně (ve své společnosti shora) a zbylé tři dny v týdnu podnikal jako OSVČ – inkasoval odměnu (číslo) až 9.000 Kč měsíčně. V době od rozhodnutí soudu prvního stupně do rozhodnutí odvolacího soudu byl schopen platit výživné v celkové výši 10.000 Kč na obě děti. 8. Soud prvního stupně věc posoudil podle §§ 911 – 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a uzavřel, že byla prokázána změna poměrů na straně obou účastníků s tím, že zákonné úpravě a zjištěným poměrům odpovídá zvýšení výživného ze 4.000 Kč na 6.000 Kč měsíčně, proto žalobě částečně vyhověl a ve zbytku nároku žalobkyni žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výživné zvýšil od podání žaloby, jak žalobkyně požadovala. Za dobu od (datum) do (datum) pak vypočetl dluh na zvýšeném výživném částkou 22.000 Kč, který žalovanému umožnil uhradit ve splátkách po 4.000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným. 9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně co do základu (zvýšení výživného) uspěla. Žalobkyně není zastoupena advokátem, proto jí za pět úkonů přiznal celkem 500 Kč, a to s odkazem na § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb. 10. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýkal nesprávná skutková zjištění, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Měl také za to, že rozsudek je pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelný. Odvolatel trval na tom, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně o něho neprojevuje žádný zájem, a to ani v období pandemie. Nikdy se nezajímala, zda žalovaný neonemocněl, zda něco potřebuje, neposílá mu přání k svátku, narozeninám, Vánocům, natož aby mu dala, byť malý, dárek. Žalobkyně svůj přístup nezměnila, o žádnou nápravu se nepokusila. Přehlíživé chování žalobkyně je podle žalovaného důvodem pro její vydědění. Nesouhlasil s konečnou částkou 1. 000 Kč, kterou soud prvního stupně vyčíslil jako pravidelné měsíční potřeby žalobkyně, když bez bydlení šlo o částku 7.234 Kč a rodina platí necelých 6.000 Kč za bydlení pro 3 osoby. Soud prvního stupně pak nepřihlédl k tomu, že žalobkyně si vydělává minimálně 3.000 Kč měsíčně. Pokud tedy dosahuje této částky a náklady na její celkové potřeby činí 9.234 Kč, není žádného důvodu, aby zbylých 6.000 Kč nesl pouze žalovaný, když matka má vůči žalobkyni shodnou vyživovací povinnost. Soud prvního stupně však její příjem vůbec nezkoumal. Navíc nesprávně dovozoval příjmy žalovaného, když nevycházel z daňového přiznání a argumentoval podklady ministerstva práce a sociálních věcí; ty nejsou akceptovatelné, neboť žalovaný reálně takovou práci nevykonává. Jediné, co žalovaný přiznal