19 Co 183/2024-493 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 600 Kč (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě podané dne 19. 10. 2023, jíž se žalobkyně vůči žalovanému státu domáhala zaplacení peněžitého zadostiučinění v částce 100 000 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od 18. 5. 2023 do zaplacení), a to v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , spisová značka, (dále jen „posuzované řízení“), jež vůči žalobkyni (přihlašovatelce pohledávky za úpadcem) trvalo po dobu přesahující 20 let.3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že celková délka trvání posuzovaného řízení sice byla nepřiměřená, za postačující zadostiučinění je však nutno považovat nepeněžitou satisfakci v podobě konstatování porušení práva, kterou již žalobkyni poskytla. Připomněla jednak obecně zvláštní povahu konkursního řízení, a jednak konkrétně i to, že posuzované řízení bylo extrémně složité, účastnilo se jej zhruba 15 000 věřitelů a v jeho rámci proběhlo 1 032 incidenčních sporů; s ohledem na situaci v daném konkursním řízení mohli navíc věřitelé očekávat uspokojení svých pohledávek pouze v bagatelním rozsahu.4. Soud prvního stupně měl po skutkové stránce za zjištěný především průběh samotného posuzovaného řízení, jak je podrobně popsán pod bodem 3 odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud odtud vyjímá, že žalobkyně svou vykonatelnou pohledávku ve výši 223 583,60 Kč přihlásila dne 13. 8. 2002, přičemž míra jejího uspokojení podle rozvrhového usnesení ze dne 21. 11. 2022 činila 10,283 %. Rozvrhové usnesení nabylo právní moci 22. 12. 2022 a žalobkyni bylo na jeho základě vyplaceno 22 992,76 Kč. V posuzovaném řízení přihlásilo své pohledávky cca 15 000 věřitelů, z nichž zhruba 600 v mezidobí zemřelo a bylo třeba zjišťovat jejich právní (procesní) nástupce; vedeno bylo 1 032 incidenčních sporů. V průběhu řízení vykonával konkursní soud svou činnost způsobem, který vedl k odnětí věci původnímu vyřizujícímu soudci a jejímu přidělení soudci novému, a to na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018 s tím, že v dané věci absentovala (před zproštěním funkce správce konkursní podstaty ze strany původního vyřizujícího soudce) procesní kooperace soudu a správce konkursní podstaty s vytýčením jasné představy soudu o tom, jak má být sestaven částečný rozvrh a jak k němu dospět. Zjištěno bylo také to, že žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalované dne 16. 12. 2022 a že žalovaná na tomto základě poskytla žalobkyni toliko nepeněžitou satisfakci v podobě konstatování porušení práva.5. Po právní stránce soud prvního stupně postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOdpŠk“), přičemž konstatoval, že tu jsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobkyně. Posuzované řízení soud prvního stupně hodnotil jako nepřiměřeně dlouhé, neboť celkem trvalo ve vztahu k žalobkyni 20 let a 4 měsíce (vycházel přitom z toho, že rozhodujícím okamžikem pro počátek účasti žalobkyně na posuzovaném řízení je podání přihlášky, z hlediska konce pak je podstatný okamžik výplaty plnění podle rozvrhového usnesení, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Dále soud prvního stupně připomněl specifika konkursního řízení, jehož smyslem je uspořádat majetkové poměry dlužníka v úpadku a jehož délku proto nelze poměřovat shodnými měřítky jako délku běžného nalézacího řízení. Podstatou nejistoty přihlašujícího věřitele tu přitom není samotný úspěch či neúspěch v (nalézacím) řízení, nýbrž v zásadě toliko otázka míry uspokojení přihlášené pohledávky. Dále soud prvního stupně konstatoval extrémní složitost posuzovaného konkursního řízení, danou vysokým počtem přihlášených věřitelů i incidenčních sporů (včetně sporů vedených na více stupních soudní soustavy). Pokud jde o postup státních orgánů, tento byl plynulý, konkursní soud činil potřebné úkony v přiměřených lhůtách a na činnost správce konkursní podstaty řádně dohlížel (případná pochybení správce přitom nejsou přičitatelná státu); konkursnímu soudu lze nicméně vytknout nedostatečnou spolupráci se správcem v určité fázi řízení, což vedlo až k odnětí věci dosavadnímu vyřizujícímu soudci a jejímu přidělení soudci novému. Pokud jde o význam věci pro žalobkyni, ten je snižován nikoli pouze obecně tím, že tu jde o řízení konkursní (v němž se nejistota přihlášeného věřitele omezuje toliko na otázku míry uspokojení jeho přihlášené pohledávky), ale i konkrétně tím, že žalobkyně již po přezkumném jednání věděla, že její pohledávka byla uznána, jakož i že bude uspokojena pouze poměrně (s ohledem na zprávy vyhotovené konkursním správcem v průběhu řízení bylo možno očekávat uspokojení v řádu 6-8 %); konečná míra uspokojení pak dosáhla 10,28 %, což v případě žalobkyně znamenalo konkrétně částku 22 992,76 Kč. S ohledem na právě uvedené tak nemůže být o nejistotě ve vztahu k míře uspokojení pohledávky žalobkyně v zásadě řeč, odtud plynoucí újma je proto jen minimální. Již poskytnuté nepeněžité zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva tedy shledal soud prvního stupně dostačujícím, podanou žalobu proto posoudil jako nedůvodnou a jako takovou ji zamítl.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s ohledem na plný procesní úspěch žalované tak, že povinnost k náhradě uložil podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni. Náklady žalované pak určil součtem dvou paušálních náhrad hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 600 Kč.7. Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, brojí žalobkyně odvoláním. Namítla, že soud prvního učinil závěr o nepatrném významu řízení pro žalobkyni bez toho, aby jej řádně tvrdila a prokazovala žalovaná, jež v řízení argumentovala toliko obecně samotnou povahou konkursního řízení. Nepřezkoumatelný je pak závěr soudu prvního stupně v tom směru, že na základě nespecifikovaných zpráv správce konkursní podstaty bylo možno očekávat uspokojení věřitelů v rozsahu 6-8 %. Ani to by však nebránilo poskytnutí peněžitého zadostiučinění (k tomu žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1598/2022). Nejvyšší soud přitom zřetelně judikoval, že nejistota konkursního věřitele odpadá až splněním rozvrhového usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, či ze dne ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3898/2012). Závěr o nikoli nepatrném významu předmětného konkursního řízení pro některé jiné věřitele je pak opakovaně zastáván i zdejším odvolacím soudem. Nadto žalobkyně argumentovala, že význam předmětu řízení by měl být posuzován z hlediska ekonomické situace v době zahájení konkursního řízení, tj. v roce 2002, kdy kupř. průměrná mzda činila cca 15 000 Kč měsíčně. Bez významu není ani skutečnost, že za dobu konkursního řízení nepřísluší konkursnímu věřiteli žádné úroky (oproti úrokům z prodlení přiznávaným v běžném nalézacím řízení). Mimoto žalobkyně odkázala též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024, kde byl řešen obdobný případ jiného konkursního věřitele v témže posuzovaném konkursním řízení. Žalobkyně proto navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že její žalobě bude vyhověno.8. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí. Napadený rozsudek má za věcně správný, přičemž odpovídá jak rozhodovací praxi citované v jeho odůvodnění, tak i současné rozhodovací praxi odvolacího soudu. Navrhla proto jeho potvrzení.9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.10. Odvolací soud nejprve ke skutkové stránce věci uvádí, že soud prvního stupně svá skutková zjištění čerpal z řádně provedeného dokazování (resp. v podstatné míře především z nesporných tvrzení účastníků, srov. § 120 odst. 3 o. s. ř.) a jím zjištěný skutkový stav je způsobilým podkladem pro rozhodnutí o věci samé; ostatně ani sama žalobkyně v podaném odvolání proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v zásadě nebrojí, žádá však odlišné právní posouzení jinak správně zjištěných okolností. Pokud žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost dílčího závěru v tom smyslu, že v dané konkursní věci bylo možno očekávat uspokojení přihlášených pohledávek konkursních věřitelů v rozsahu 6-8 %, pak tento závěr opřel soud prvního stupně po skutkové stránce nikoli o blíže „nespecifikované“ zprávy konkursního správce, nýbrž o zcela konkrétní dokumenty zmiňované v odůvodnění napadeného rozsudku, a to návrh částečného rozvrhu ze dne 31. 7. 2017, či konečn