19 Co 224/2024-255 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 11 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. ode dne 20. 5. 2021 do zaplacení a částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení z částky 80 000 Kč, jdoucímu od 20.5.2021 do 22.6.2021 ve výši 8,25 % p. a., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 40 150 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. ode dne 20. 5. 2021 do zaplacení (výrok II.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 51 368 Kč k rukám zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě podané k soudu dne 8. 4. 2021, již se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky 131 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 5. 2021 do zaplacení, resp. po částečném zpětvzetí žaloby z důvodu plnění žalované, již jen zaplacení částky 51 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. ode dne 20. 5. 2021 do zaplacení a zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 80 000 Kč od 20. 5. 2021 do 22. 6. 2021.3. Žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě s tvrzením, že , správní orgán, zamítlo svým rozhodnutím ze dne 18. 2. 2014, č. j. , spisová značka, , odvolání právní předchůdkyně žalobkyně (společnosti , společnost 2, ), kterým bylo ve výroku změněno rozhodnutí , správní orgán 2, ze dne 11. 7. 2013, č. j. , spisová značka, , o nařízení daňové exekuce na prodej movitých věcí podle § 178 odst. 1, odst. 5 písm. e) a § 203 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, za účelem vymožení daňových nedoplatků na dani z přidané hodnoty (DPH) v celkové výši 471 651 090,46 Kč spolu s úrokem z prodlení a příslušenstvím. Rozhodnutí , správní orgán, ze dne 18. 2. 2014 napadla žadatelka žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, kterou Městský soud v Praze zamítl svým rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. , spisová značka, , a totéž učinil Nejvyšší správní soud s kasační stížností žalobkyně, když jeho rozsudek ze dne 28. 8. 2020, č. j. , spisová značka, byl žadatelce doručen dne 3. 9. 2020. Celková délka řízení o žádosti žalobkyně tak činila 7 let a 1 měsíc. Žalobkyně požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, za první dva roky částku poloviční. Takto vypočtené odškodnění ve výši 91 250 Kč zvýšila o 20 % z důvodu opakovaného mimořádného průtahu v řízení před městským soudem a o dalších 20 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobkyni, neboť „vymáhaná částka je pro ni větší než celkový majetek, a proto zcela zásadní“.4. Žalovaná učinila nesporným, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Bránila se tvrzením, že žalobkyni již dostatečně odškodnila poskytnutím peněžitého zadostiučinění ve výši 80 000 Kč. Při výpočtu odškodnění vyšla ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok trvání soudního řízení (za první dva roky pak z částky poloviční), tedy celkem za 6 let a 4 měsíce trvající řízení z částky 80 000 Kč. Tuto částku ponížila o 10 % z důvodu právní složitosti řízení a zvýšila o 10 % za výrazný průtah v řízení.5. Při svém rozhodnutí vyšel soud I. stupně z nesporných skutkových zjištěných učiněných ze spisu , správní orgán 2, a Městského soudu v Praze sp. zn. , spisová značka, , že exekučním příkazem ze dne 11. 7. 2013 nařídil , správní orgán 2, (dále také „, správní orgán 2, “) daňovou exekuci prodejem movitých věcí dlužníka, společnosti , společnost 2, (právní předchůdkyně žalobkyně). Tato společnost podala dne 6. 8. 2013 proti exekučnímu příkazu odvolání. Odvolání bylo na výzvu , správní orgán 2, k odstranění vad odvolání ze dne 25. 9. 2013 doplněno dne 9. 10. 2013. , správní orgán 2, postoupil odvolání spolu se svým stanoviskem ze dne , datum, , správní orgán, , jemuž bylo doručeno dne 12. 11. 2013. , správní orgán, rozhodlo o podaném odvolání dne 18. 2. 2014 tak, že snížilo výši nedoplatku, pro který byla nařízena exekuce (ze 471 151 090,46 Kč na 469 944 876,87 Kč). Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 19. 2. 2014, kdy bylo doručeno žalobkyni. Rozhodnutí , správní orgán, napadla žalobkyně dne 18. 4. 2014 žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 19. 6. 2019. Stejně tak zamítl Nejvyšší správní soud žalobkyní podanou kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, a to rozsudkem ze dne 28. 8. 2020. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 9. 2020.6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a především s poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu konstatoval, že je nutno podrobit přezkumu v režimu OdpŠk i část řízení nazvanou jako řízení daňové. Celkovou délku řízení 7 let a 1 měsíc označil z hlediska ust. § 31a odst. 3 OdpŠk za nepřiměřenou a způsobující žalobkyni nemajetkovou újmu. Délka posuzovaného řízení odpovídá základní částce 91 250 Kč (při výchozí částce 15 000 Kč ročně, z toho polovina v prvních dvou letech). Tuto základní částku pak soud I. stupně dále modifikoval snížením o 10 % z důvodu postupu orgánů státu v podobě jednoho dlouhého průtahu v řízení před správním soudem a dalším snížením o 10 % z důvodu počtu orgánů ve funkční nadřízenosti přezkumu s tím, že ve věci rozhodovaly správní orgány, Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud, přičemž obecně řízení před každým orgánem musí nějakou dobu trvat a zároveň nedošlo ke zrušení žádného z vydaných rozhodnutí, nejednalo se tak o tzv. soudní ping pong. Soud tak dospěl k částce 91 250 Kč. Částka 80 000 Kč již byla žalovanou uhrazena, pročež žalobkyni náleží dalších 11 250 Kč.7. Požadavek na navýšení základní částky z důvodu významu řízení pro žalobkyni dané výší částky cca 500 mil. Kč oprávněným neshledal. Dovodil, že se nejednalo se o klasické nalézací řízení, kdy by soud řešil, co je pro účastníky „ve hře“. Žalobkyni byla na základě daňových přiznání uložen povinnost uhradit nedoplatek na dani a předmětem posuzovaného řízení byla již pouhá exekuce uvedeného nedoplatku. Zároveň se jedná o částku vzniklou podnikáním žalobkyně v souvislosti s její činností. Poukázal na tvrzení žalobkyně, že šlo o solidární odpovědnost žalobkyně za závazky jiných osob vzniklý z titulu dřívějšího členství žalobkyně ve skupině podle § 5a a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012 (dále jen „ZDPH“), a to podle § 5b odst. 2 ZDPH, a vyslovil názor, že pokud se žalobkyně stala členkou této skupiny, potom si musela být vědoma toho, že může být vyzvána ze strany státu k podílení se v rámci solidární odpovědnosti na DPH.8. Nárok žalobkyně na úrok z prodlení odůvodnil soud I. stupně ustanovením § 15 odst. 2 OdpŠk ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Vyšel přitom též z nesporného tvrzení účastníků o tom, že žalovaná zaplatila žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy dne 22. 6. 2021 částku 80 000 Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1, 3 o. s. ř. Lhůtu k plnění odůvodnil § 160 odst. 1 o. s. ř. s poukazem na podmínky čerpání prostředků ze státního rozpočtu.9. Na závěr soud I. stupně uvedl, že požadavek žalobkyně na odškodnění za nepřiměřenou délku tohoto odškodňovacího řízení není důvodný, neboť délka řízení je přiměřená okolnostem případu. Poukázal na to, že ke dni vyhlášení rozhodnutí dosáhlo řízení délky 3 let, řízení proběhlo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, délka řízení byla ovlivněna nutností řešit nesprávně žalobcem označenou organizační složku žalované a zapůjčení spisového materiálu.10. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podaly odvolání obě účastnice řízení.11. Žalobkyně odvoláním brojila proti zamítavému výroku II. a akcesorickému nákladovému výroku III. rozsudku soudu I. stupně. Soudu I. stupně vytkla, že nesprávně posoudil nejdůležitější kritérium, a to význam posuzovaného řízení pro žalobkyni. Namítala, že soudu doložila tvrzení, že její celkový majetek po odečtu dluhů činil 150 000 Kč a obraty její podnikatelské činnosti byly v řádech desítek tisíc Kč. Pokud po ní daňové orgány vymáhaly částku cca 500 000 000 Kč, pak považovala toto řízení za existenčně významné a vrcholně pro ni stresující, a to bez ohledu na to, že šlo o součást jejího podnikání. Soud dále pochybil, pokud nepřipustil rozšíření žaloby o požadavek na zaplacení úroků z úroků podle § 1806 o. z. Citovala judikaturu Nejvyššího soudu, ze které dovozuje, že dodatečný požadavek na přiznání tohoto nároku nelze považovat za změnu žaloby. Za nesprávné označila rovněž zamítnutí jejího návrhu na navýšení základní částky odškodnění pro „průtažno