30 Co 198/2024-334 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil 2. žalovanému povinnost zaplatit žalobci 500.000 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a k rukám zástupce žalobce pak náhradu nákladů řízení ve výši 106.000 Kč (výroky II. a IV.). Naopak žalobu o stejné plnění proti 1. žalovanému jako nedůvodnou zamítl (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit 1. žalovanému na nákladech řízení 84.800 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III.). Ke splnění všech povinností uložil lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku.2. Soud prvního stupně se zabýval nárokem žalobce, coby insolvenčního správce dlužníka , právnická osoba, . (dále jen dlužníka), na vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši. Dospěl k závěru, že odesláním finančních prostředků po skončení prvního insolvenčního řízení správkyní , jméno FO, dne 23. 5. 2016 na účet tehdy nezletilého 1. žalovaného bezdůvodné obohacení 1. žalovanému nevzniklo, a i kdyby, je nárok na jeho vydání promlčen. Vyšel ze zjištění, že s částkou doručenou na jeho účet jako přebytku z první insolvence disponoval otec 1. žalovaného (2. žalovaný) a ten je také tím, kdo je povinen tuto částku žalobci vydat, ať už z titulu bezdůvodného obohacení, nebo z titulu nevrácené zápůjčky. Soud prvního stupně zároveň neměl za potřebné doplňovat dokazování znaleckým posudkem ohledně data uzavření smlouvy o zápůjčce a dodatků č. 1 a 2. Měl za podstatné, že byla-li 2. dodatkem sjednána úhrada této (případné) zápůjčky dlužníku shora tím, že mu bude 2. žalovaným přenechána hromadná listina - akcie v celkové hodnotě 1.000.000 Kč, které měl vlastnit 2. žalovaný, pak k takové úhradě zápůjčky nemohlo dojít, a to s ohledem na námitku relativní neplatnosti ve vztahu k 2. dodatku vznesené dne 4. 4. 2023 soudní exekutorkou , jméno FO, . O nákladech řízení mezi účastníky pak rozhodoval podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Brojil proti zamítavému výroku I. o věci samé a proti s tím souvisejícímu výroku o nákladech řízení III. Zároveň upozornil na písařskou chybu v označení žalobce, u něhož bylo nesprávně uvedeno „bytem“ namísto správného „sídlem“ a dále na chybné označení dlužníka „OZP , právnická osoba, .“ namísto správného „, právnická osoba, .“. Žalobce nesouhlasil s tím, že nárok proti 1. žalovanému je promlčen. Neměl za prokázané, že finanční částka poukázaná na účet 1. žalovaného představovala zápůjčku, když smlouvu o zápůjčce a její dodatky žalobce zpochybnil co do pravosti i správnosti. Navrhoval znalecké zkoumání pravosti podpisů a zejména k době vzniku takových dokumentů, to však ze strany soudu prvního stupně provedeno nebylo. Opakovaně akcentoval usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 528/2023, jakož i další judikaturu, z níž vyplývá, že k bezdůvodnému obohacení dochází již tím, že finanční částka byla poukázána na účet, přičemž obohacenou osobou je majitel účtu, jemuž vzniká pohledávka za peněžním ústavem. Soud prvního stupně však v daném řízení měl za to, že specifické okolnosti daného případu mu dovolují neřídit se citovanou judikaturou. To však podle žalobce není možné zejména proto, že souzená věc má přesah do insolvenčních poměrů. Pokud pak v průběhu řízení 1. žalovaný uvažoval o tom, že zápůjčka je reálným kontraktem, který bylo možné založit na základě ústního ujednání, pak tak učinil po koncentraci řízení, a navíc v rozporu s tím, co sami žalovaní tvrdili v rámci obrany proti žalobě. Nebude-li tedy prokázáno tvrzení žalovaných, že bankovní účet 1. žalovaného byl toliko platebním místem, pak je nepochybné, že bezdůvodné obohacení vzniklo právě 1. žalovanému; není rozhodné, kdo peníze skutečně spotřeboval. Podle odvolatele je třeba postavit zcela najisto, z jakého důvodu je kdo povinen plnit. Dále poukazoval na rozporný závěr soudu prvního stupně, který zjistil, že 1. žalovaný činil určité drobné finanční transakce prostřednictvím karty k účtu, přesto uzavřel, že se neobohatil a žalobu proti němu zamítl v celém rozsahu, aniž zkoumal jeho svéprávnost v rozhodné době. To vše s tím, že lze s velkou mírou pravděpodobnosti uzavřít, že 1. žalovaný neměl žádné povědomí o inkasu sporné částky. Takový závěr však podle odvolatele nemá oporu v dokazování. Odvolatel též opakoval, že k odeslání částky na účet 1. žalovaného došlo na pokyn tehdejšího statutárního zástupce dlužníka , Jméno zainteresované osoby 3/0, . Ten je v současné době obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu , podezřelý výraz, , jehož se měl dopustit mimo jiné i tímto skutkem. V další části odvolání pak zpochybnil promlčení s tím, že žalovaná strana netvrdí ani neprokazuje, kdy insolvenční dlužník nabyl či měl a mohl nabýt vědomost o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo. Takovou vědomost nemohl mít žalobce v okamžiku dojití žalovaných částek na bankovní účet 1. žalovaného. Tato skutečnost je rozhodná pouze pro běh objektivní promlčecí lhůty, nikoliv lhůty subjektivní. S odkazem na usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 33/2024 ze dne 3. 4. 2024 trval na tom, že otázka běhu subjektivní promlčecí lhůty byla soudem prvního stupně posouzena špatně a nárok žalobce vůči 1. žalovanému promlčen není. Trval také na tom, že tato námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru akcentoval blízký příbuzenský vztah 1. a 2. žalovaného a , Jméno zainteresované osoby 3/0, (který byl statutárním orgánem dlužníka a zároveň 2. žalovaný byl členem představenstva dlužníka), jakož i to, že 1. žalovaný činil prostřednictvím platební karty určité platby. Pokud 2. žalovaný vybíral vyšší finanční částky, nebylo prokázáno, že by tak nečinil po domluvě či na přání 1. žalovaného, a že tedy 1. žalovaný finanční prostředky nespotřeboval a neměl z nich profit. Z uvedeného důvodu žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k 1. žalovanému změnil.4. První žalovaný navrhl potvrdit napadený rozsudek jako věcně správný s tím, že odvolatel neuvádí žádné námitky, s nimiž by se nevypořádal již soud prvního stupně. Trval na tom, že o platbách nevěděl, poukazoval zejména na svůj nízký věk a to, že výpisem z účtu nebylo prokázáno, že by přímo sám 1. žalobce platby prováděl a jakkoli se na úkor žalobce obohacoval. Rozhodnutí, které by zavazovalo1 . žalovaného k zaplacení žalované částky, by bylo v rozporu s elementární spravedlností, když nezletilý těžko může nést odpovědnost za to, co prováděl v tehdejší době jeho otec, případně děd.5. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, zopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Ještě dříve však odvolací soud vedl žalobce k odstranění skutkové rozpornosti žaloby, když žalobce tvrdí, že byla odeslána částka 500.000 Kč, přičemž požaduje, aby tuto částku zaplatili samostatně oba žalovaní, a to každý z nich 500.000 Kč, čímž se de facto domáhá zaplacení částky 1.000.000 Kč. To však neodpovídá skutkovému tvrzení o bezdůvodném obohacení případně o půjčce ve výši 500.000 Kč celkem. Žalobce upřesnil, že požaduje zaplacení žalované částky po 1. žalovaném, a to společně a nerozdílně s 2. žalovaným, který již byl k zaplacení částky 500.000 Kč pravomocně odsouzen. Tím tedy odstranil ve vztahu k 1. žalovanému vadu žaloby. Odvolací soud vzal toto upřesnění na vědomí.7. Z obsahu spisu se podává, že žalobce v žalobě mimo jiné tvrdil, že v minulosti probíhalo ve vztahu k dlužníku shora konkursní řízení pod sp. zn. 80 Kč 156/99 u Krajského obchodního soudu v Praze, v němž byla poslední konkurzní správkyní , tituly před jménem, , jméno FO, . Po zrušení konkurzu zbyly v konkursní podstatě finanční prostředky v řádu milionů korun, které byly majetkem dlužníka a které byla správkyně konkursní podstaty povinna dlužníkovi vydat. Částky zasílala na pokyn , Jméno zainteresované osoby 3/0, na jím označené účty. Dne 19. 5. 2016 zaslala na účet 1. žalovaného 500.000 Kč. Žalobce se o této skutečnosti dozvěděl v únoru 2021. Žaloba byla podána 29. 4. 2021. Žalobce tvrdil, že plněním shora se 1. žalovaný bezdůvodně obohatil, proto byl 30. 3. 2021 vyzván k vrácení částky. S ohledem na jeho procesní obranu žalobce dne 14. 10. 2021 rozšířil žalobu i na 2. žalovaného. Ten jako zákonný zástupce 1. žalovaného tvrdil, že 1. žalovaný o účtu nevěděl, byl nezletilý, k přijetí předmětných finančních prostředků nedal svůj souhlas a finančními prostředky nedisponoval. Dispoziční oprávnění k předmětnému účtu měl právě on jako jeho otec. Žalobce proto vyzval k vrácení peněz i 2. žalovaného, a to 6. 10. 2021.8. První žalovaný navrhoval žalobu zamítnout s tím, že není ve věci pasivně legitimován, účet mu založili ho otec a druhý žalovaný ten měl k tomuto účtu dispoziční právo a následně také účet zrušil první žalovaný akcentoval, že v rozhodné době mu bylo 12 let, o vedení účtu se vůbec nedozvěděl vznesl též námitku promlčení. Také druhý žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že předmětná částka představovala zápůjčk