11 Co 194/2025-138 — Městský soud v Praze

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 44 804,07 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.); co do částky 130 369,82 Kč se specifikovaným s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 0 Kč (výrok III.).2. Soud prvního stupně (dále též „soud“) takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaném úhrady příspěvků do fondu oprav a záloh na služby spojené s bydlením za období od 1. 6. 2023 do 31. 3. 2024, přičemž výše příspěvku činila v uvedeném období (dále též „rozhodné období“) částku 638 Kč měsíčně a výše záloh činila 12 383 Kč měsíčně (dále též „druhý žalobní požadavek“). Žalobce se domáhal též nedoplatku na vyúčtování služeb za rok 2022 ve výši 44 963,89 Kč – o tomto (prvním) žalobním požadavku rozhodl soud výrokem I. rozsudku; odůvodnění tohoto výroku není třeba reprodukovat, neboť odvoláním dotčen nebyl.3. Ohledně druhého žalobního požadavku soud po skutkové stránce shledal (když vyšel z výpisu z účtu žalobce), že žalobce v období od 1. 6. 2023 do 31. 3. 2024 zaplatil na účet uvedený v tzv. výpočtovém listu celkem deset plateb po 13 021 Kč. K úhradám došlo obvykle (s výjimkou 2 plateb, které proběhly o dva až tři dny pozdeji) k 25. dni v měsíci, u všech plateb byla uvedena poznámka „platba byt , Jméno žalovaného, “, jakož i informace, že se jedná o trvalý příkaz; v měsících leden a únor 2023 žalobce uhradil vždy 8 060 Kč. Dále soud uvedl, že z e-mailové korespondence ze dne 13. 2. 2023 mezi žalovaným a , jméno FO, (místopředsedou výboru žalobce) vyplývá, že žalobce upozornil žalovaného v únoru 2023 na skutečnost, že záloha na služby za měsíce leden 2023 nebyla uhrazena v nové výši 13 021 Kč, ale pouze ve výši 8 060 Kč, s tím, nechť žalovaný nadále hradí zálohy na služby ve výši stanovené výpočtovým listem platným od 1. 1. 2023. Žalovaný na to reagoval omluvou, že výměr v datové schránce přehlédl a věc vyřeší.4. Po právní stránce soud soud shledal, že žalovaný v případě plateb provedených v období června 2023 až března 2024 určil ve smyslu § 1933 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.”), že se jedná o úhradu příspěvku a záloh za předmětný měsíc. O tom svědčí jednak to, že platby byla provedeny přesně ve výši uvedené ve výpočtovém listu stanovujícím novou výši plateb od 1.1.2023, jednak i následně vedená komunikace stran z února 2023 ohledně toho, že platba za leden 2023 neodpovídá aktuálnímu výpočtovému listu, a sdělení žalovaného, že uvedené vyřeší. Počínaje následujícím měsícem přistoupil žalovaný k navýšení plateb tak, aby odpovídaly aktuálnímu výpočtovému listu. Ve vyúčtování služeb za rok 2023 navíc žalobce kalkuluje s platbami provedenými v tomto roce, jako s platbami, které byly zohledněny při výpočtu nedoplatku za služby za tento konkrétní rok. Až následně je vyčíslený nedoplatek připočten k částce, kterou žalobce eviduje jako dluh za předchozí období. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že žádný dluh na příspěvcích do fondu oprav a zálohách na služby za období od 1.6.2023 do 31.3.2024 nevznikl, a žalobu (v této části) zamítl jako nedůvodnou.5. K odůvodnění nákladového výroku soud uvedl, že rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.”), žalovaný však po vyhlášení rozsudku sdělil, že náklady řízení nepožaduje, soud proto, s ohledem na vázanost vyhlášeným výrokem, stanovil výši nákladů částkou 0 Kč.6. Žalobce ve včasném odvolání (do výroku II.) namítal, že nepopírá, že žalovaný prováděl platby, nicméně tyto platby nebyly žalovaným nijak specifikovány, proto byly žalobcem ve smyslu § 1933 o. z. použity na úhradu závazku nejdříve splatného, čímž žalobci vznikl dluh právě i za období od 1. 6. 2023. Dále uvedl, že výpočtový list neříká nic o specifikaci plateb, nejvýše je dokladem popisujícím strukturu plateb; pokud žalovaný prováděl platby, ale nijak je blíže nespecifikoval (např. variabilním symbolem či jiným popisem platby), bylo je možné užít na úhradu nejstaršího dluhu, jak učinil žalobce. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku II. změnil tak, že žalovanému uloží zaplacení částky 130 369,82 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.7. Žalovaný se k odvolání písemně nevyjádřil.8. Při jednání odvolacího soudu právní zástupce žalobce odkázal na písemné vyhotovení odvolání, jehož stěžejní část stručně reprodukoval. Žalovaný uvedl, že ve výpočtovém listu platném od 1. 1. 2023 byl uveden variabilní symbol, pod nímž platby záloh prováděl. K tomu právní zástupce žalobce poznamenal, že žalovaným zmíněný variabilní symbol specifikuje pouze bytovou jednotku, neříká však nic o určení plateb, žalobce tedy trvá na návrhu rozhodnutí formulovaném v odvolání. Žalovaný odkázal na argumentaci uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně a navrhl potvrzení rozsudku s tím, že mu v odvolacím řízení náklady nevznikly.9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a odvolání neshledal opodstatněným.10. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází, v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci, přičemž řádně vyložil, z jakých zjištění vyšel a jaké závěry z nich učinil; odvolací soud proto, v zájmu stručnosti, v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.11. V rámci právního posouzení věci soud prvního stupně poměrům této věci přiléhavě aplikoval ustanovení § 1933 o. z. a správně shledal, že v případě plateb provedených v období června 2023 až března 2024 žalobce určil (ve smyslu § 1933 o. z.), že se jedná o úhradu příspěvku (na fond oprav) a záloh (za služby spojené s bydlením) za předmětný měsíc. V tomto ohledu vzal soud prvního stupně příhodně v úvahu, že žalovaný v rozhodném období (od června 2023 do března 2024) hradil žalobci částku (13 021 Kč) ve stejné výši, jako byl součet částek představujících příspěvek na fond oprav a záloh na služby, jak se tyto částky podávají z výpočtového listu platného od 1. 1. 2023. Správně vzal soud v potaz též e-mailovou komunikaci mezi žalovaným a žalobcem ze dne 13. 2. 2023, v jejímž rámci žalobce upozornil žalovaného, že zálohu za leden 2023 neuhradil v nové výši 13 021 Kč, nýbrž pouze ve výši 8 060 Kč, přičemž žalovaný reagoval (zejména) tím, že od následujícího měsíce (tedy i v rozhodném období) již hradil příspěvek na fond oprav a zálohy na služby ve správné výši, která v součtu činila 13 021 Kč měsíčně.12. Též ohledně právních závěrů lze tudíž v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Korigovat je třeba pouze dílčí nepřesnost, které se soud prvního stupně dopustil, když zmíněnou e-mailovou komunikaci označil (v 24. odstavci odůvodnění) jako „následně vedenou“, byť je zřejmé, že byla-li tato komunikace vedena v únoru 2023, nejedná se o komunikaci následnou, nýbrž o komunikaci, která byla vedena před počátkem rozhodného období; tato formulační nepřesnost však na věcné správnosti napadeného rozhodnutí ničeho nemění.13. Námitce žalobce, že žalovaný dostatečně neurčil, na který dluh plní (a žalobce byl tak oprávněn započítat poskytnuté plnění na starší dluh žalovaného), odvolací soud, z důvodů níže vyložených, nepřisvědčil.14. Soudní praxe se ustálila v závěru, že volbu, na který z dluhů (závazků) plní, může dlužník učinit i konkludentně. V usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, Nejvyšší soud dovodil, že dlužníkovo určení dluhu může spočívat nejen ve výslovném projevu, ale i v plnění právě v takové výši, jež odpovídá titulem přisouzené pohledávce; k tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil (například) v usnesení ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2302/2006 (obě rozhodnutí jsou dostupná www.nsoud.cz). Jakkoliv Nejvyšší soud dospěl ke shora uvedenému závěru v poměrech předchozí právní úpravy (§ 330 zákona č. 513/1991 Sb., dále též „obchodní zákoník“), uplatní se i v poměrech nového občanského zákoníku, neboť ustanovení § 1933 o. z. se od ustanovení § 330 obchodního zákoníku podstatně neliší.15. V poměrech nyní posuzované věci odvolací soud, se zřetelem k výše (v předchozím odstavci) zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu, uzavřel, že hradil-li žalovaný žalobci v rozhodném období částku 13 021 Kč měsíčně, která zcela odpovídala výši částky, kterou měl žalovaný hradit žalobci na zálohách služeb spojených s bydlením a na příspěvku na fond oprav, přičemž tak (navíc) činil poté, kdy byl žalobcem (v únoru 2023) e-mailem upozorněn, že správná výše záloh a příspěvku činí 13 021 Kč, určil tak (ve smyslu § 1933 o. z.) konkludentně, na který dluh plní. Soud prvního stupně proto správně shledal, že za této situace nebyl žalobce oprávněn započítat poskytnuté plnění na (tvrzený) starší dluh (závazek); nebyl-li žalobce k takovému postupu oprávněn, nebylo již třeba zabývat se otázkou, zda žalobcem tvrzený starší dluh (závazek) žalovaného skutečně existoval (či nikoliv), neboť ani event. kladné posouzení této otázky by, z důvodů