16 Co 133/2025-68 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 113 547 Kč s úrokem z prodlení od 30. 3. 2024 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení 113 547 Kč s příslušenstvím představující přiměřené zadostiučinění za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 411/2014. V žalobě tvrdil, že řízení trvalo 3 128 dnů. Žalovaná stanoviskem ze dne 23. 1. 2024 přiznala žalobci částku 66 750 Kč, když dospěla k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená.3. Soud prvního stupně skutková zjištění učiněná ohledně průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 411/2014 velmi podrobně popsal v bodě 7. napadeného rozsudku co do jednotlivých úkonů soudu a účastníků, odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud na tato zjištění odkazuje.4. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 písm. a), b), c), § 5, § 7 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1, 2 a 3, § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) a “) a stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).5. Soud prvního stupně k uvedenému rozhodnutí (bod 1.) dospěl po posouzení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Vyšel z období od podání žaloby dne 22. 12. 2014 do 31. 5. 2023. Zjistil, že předmětem řízení bylo stanovení povinnosti pro žalovaného předložit doklady, na základě, kterých provedl vyúčtování služeb pro byt žalobce. Tento typ sporu nelze řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem. Význam řízení byl pro žalobce tak standardní. Dále soud prvního stupně uzavřel, že v řízení se nevyskytly průtahy, soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé, vyjma období od 15. 5. 2017, kdy byl spis poprvé předložen Nejvyššímu soudu v Brně, do jeho rozhodnutí dne 8. 3. 2018. Dle soudu prvního stupně se však řízení vyznačovalo vyšším stupněm skutkové, právní a procesní složitosti, neboť bylo potřeba širšího dokazování včetně výslechu svědků a řady listinných důkazů. Soudy opakovaně rozhodovaly o žádostech žalobce o osvobození od soudních poplatků, vyzývaly žalobce k doplnění jeho tvrzení či vyjádření a následně o prodlužování lhůt ke splnění povinností, které výzvami uložily, taktéž rozhodovaly opakovaně na všech třech úrovních soudní soustavy (dvakrát na každém stupni), bylo rozhodováno i soudem Ústavním. Žalobce se svým procesním chováním částečně podílel na celkové době řízení, neboť musel být opakovaně vyzýván k doplnění svých tvrzení (dokonce i pod hrozbou uložení pořádkové pokuty, když na předchozí výzvy nereagoval), podával ve věci blanketní opravné prostředky a i k těmto musel být vyzýván, pokaždé žádal o prodloužení lhůty, několikrát podal žádost o osvobození od soudních poplatků, podal ve věci dvě nedůvodné ústavní stížnosti (jednu proti rozhodnutí o zrušení rozsudku pro zmeškání sice vzal v průběhu řízení zpět, přesto o ní musel Ústavní soud rozhodnout). Žalobce si ve věci zvolil zmocněnce, přičemž i o tomto muselo být soudem rozhodováno, když se následně zmocnění ukázalo jako nepřípustné. Po zhodnocení kritérií dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 Odpšk a žalobu jako nedůvodnou zamítl.6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalované přiznal za vyjádření k žalobě částku 300 Kč.7. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Měl za to, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil s tím, že v řízení se nevyskytly žádné průtahy. Upozornil zejména na to, že po podání žaloby soud reagoval až po třech měsících, o žádosti žalobce o osvobození od soudního poplatku ze dne 20.4.2015 rozhodl až po 5 měsících, první jednání ve věci nařídil až za 5 měsíců po doplnění žaloby dne 18. 12. 2014, docházelo k mnohačetným odročování nařízených ústních jednání nezaviněných žalobcem, ale nekonáním soudu prvního stupně. Soud prvního stupně hledal chyby pouze na straně žalobce. Posouzení je v přímém rozporu se stanoviskem žalované, která sama uznala a odškodnila žalobce za nesprávný úřední postup napadeném řízení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu k novému projednání.8. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vyhlášení předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné.10. Soud prvního stupně zcela správně aplikoval na jím zjištěný skutkový stav věci OdpŠk, zejm. pak jeho § 13 odst. 1 věty třetí a § 31a Odpšk a Stanovisko. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup orgánů v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení správního orgánu v projednávané věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Je třeba dále uvést, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Nemajetková újma se v zásadě neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, jde o vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10). Pro zodpovězení otázky, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, je významné posouzení celkové doby řízení ve vztahu k žalobci, a to ve srovnání s dobou, kterou by bylo možno vzhledem ke skutkové, procesně a hmotně právní náročnosti považovat za dobu přiměřenou. V této souvislosti se přihlíží ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009).11. Soud prvního stupně správně posoudil relevantní dobu řízení ve vztahu k žalobci 8 let a 5 měsíců od podání žaloby dne 22. 12. 2014 do odmítnutí ústavní stížnosti žalobce Ústavním soudem dne 31. 5. 2023. Již samotná délka řízení však postačuje dle odvolacího soudu k učinění závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a došlo tak nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 OdpŠk. Závěr soudu prvního stupně o jeho absenci je tak nesprávný. Odvolací soud se dále již zabýval výši přiměřeného zadostiučinění.12. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Odvolací soud stanovil základní částku v tomto rozmezí na dolní hranici ve výši 15 000 Kč za rok řízení s ohledem ne celkovou dobu řízení nepřesahující 10 let. Základní částka tak činí 111 250 Kč.13. Odvolací soud zaměřil svoji pozornost na vyhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti věci, chování poškozené, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.14. K otázce složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že „složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Odvolací soud uvádí, že nelze uzavřít jen s ohledem na předmět řízení, že řízení bylo skutkově složité. Ve Stanovisku Nejvyšší soud vyložil, že skutkovou složitostí je zejména rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod. Ve věci bylo meritorně jednáno, soudy se musely vypořádat s celou řadou listinných důkazů, byly slyšeni svědci, lze tak hovořit o skutkové složitosti. Odvolací soud tak dospěl k závěru o nutnosti ponížení základní částky o 10 %. Taktéž se odvolac