20 Co 126/2025-64 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 101 445 Kč s příslušenstvím a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 500 Kč. Žalobce se domáhal zaplacení uvedené částky z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce přestupkového řízení, vedeného Městským úřadem , místo, pod sp. zn. , spisová značka, (posuzované řízení). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu žalobce je konstatování porušení jeho práva s omluvou, které již žalobci poskytla.2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavci 4. odůvodnění napadeného rozsudku, která posoudil podle § 5, § 13, § 15, § 31a, § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (náhradový zákon), a § 71, § 88 odst. 1 a § 90 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Konstatoval, že přestupkové řízení ve vztahu k obviněné osobě spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva), který garantuje i právo na jeho přiměřenou délku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, sp. zn. 30 Cdo 3587/2018). Zjistil, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od jeho zahájení celkem 3 roky 8 měsíců, 7 dnů a nebylo skutkově ani právně složité, určitá procesní složitost se projevila tím, že o věci bylo rozhodováno na více stupních. Řízení bylo plynulé a všechny orgány postupovaly při vyřizování dané věci koncentrovaně. Soud I. stupně uzavřel, že celková délka řízení byla hraničně nepřiměřená, v důsledku čehož žalobci vznikla nemajetková újma (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10). Zdůraznil, že základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je přiměřenost satisfakce, která poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce a pokud toto konstatování nepředstavuje dostatečnou a účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak či zda je na místě na základě zjištěného skutkového stavu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Soud I. stupně se dále zabýval zejména významem řízení pro žalobce, kterému v jeho rámci hrozila jen pokuta ve výši 1 500 Kč, a dovodil, že tento význam byl snížený. Shledal proto přiměřeným zadostiučiněním konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě se závěrem, že finanční kompenzace neodpovídá okolnostem projednávané věci. Akcentoval rovněž protispolečenskou povahu jednání žalobce, zdůraznil, že v posuzovaném řízení nešlo o osobní svobodu žalobce či jinou obdobně závažnou hodnotu a neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by zakládaly nutnost poskytnout mu finanční zadostiučinění. Jeho tvrzení o zvůli správních orgánů se z prokázaného průběhu posuzovaného řízení nepotvrdila a tvrzení o ztrátě času a finančních prostředků, spojených s řešením věci, neshledal soud I. stupně významným s poukazem na to, že je na samotném účastníku, kolik času a peněz investuje do vyřešení dané věc. Uložení pokuty 1 500 Kč představuje jen minimální zatížení pro žalobce. Soud I. stupně uzavřel, že za situace sníženého významu řízení pro žalobce, jemuž odpovídá jen nepatrná nemajetková újma, je konstatování porušení práva plnohodnotnou formou zadostiučinění, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3076/2012). Žalobu proto zamítl a žalované přiznal podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) náhradu nákladů řízení.3. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Sporoval v něm závěr soudu I. stupně, že předmětná věc pro něj měla jen nepatrný význam a dovozoval, že jím soud zobecňuje nepatrný význam věci pro účastníky přestupkového řízení, čímž popírá presumpci standardního významu věci pro účastníka, není-li tvrzen a prokázán význam snížený, což žalovaná v daném případě pouze tvrdila. Soud I. stupně popřel individuálnost věci, pominul intenzitu aktivity žalobce při bránění svých práv a úspěšnost jeho obrany a mylně považoval za jediné kritérium výši pokuty. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobci přiznal finanční formu odškodnění. V rámci ústního jednání odvolacího soudu žalobce opětovně zdůraznil individuální okolnosti posuzovaného řízení a s ním spojené náklady, včetně ztráty času, který věnoval obraně proti šikaně ze strany státních orgánů a dovozoval, že podle ustálené judikatury se (z pohledu významu předmětu řízení) se přihlíží i k příslušenství. Zdůraznil, že záležitost prožíval velmi intenzivně, jelikož čelil nespravedlnosti a nezákonnému postupu správního orgánu, a že jeho obrana byla úspěšná. Zmínil rovněž preventivně sankční funkci zadostiučinění (rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 428/23) a poukázal na to, že mu v průběhu posuzovaného řízení hrozila na základě nepravomocného rozhodnutí daňová exekuce.4. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce zcela nepatrný, neboť jeho předmětem bylo projednání banálního přestupku, za který mu hrozila pokuta v bagatelní výši. Žalobce měl již od vydání prvostupňového rozhodnutí jistotu, že mu nemůže být uložena vyšší sankce. Takové řízení není ze své povahy způsobilé způsobit znatelnou újmu v psychické sféře účastníka řízení (viz závěry usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 41/22). Význam řízení pro jeho účastníka je podle ustálené judikatury dán tím, o co v řízení šlo, a posuzuje se z hlediska objektivního tak, jak by význam řízení pociťovala jakákoliv jiná osoba v postavení účastníka. Žalobce se proto mýlí v názoru, že význam řízení pro účastníka lze uměle navýšit počtem podání či neúměrnou procesní aktivitou v průběhu řízení. Význam řízení nezvyšuje ani to, že žalobce měl údajně záznam v rejstříku přestupků, neboť do registru řidičů se nezapisují přestupky provozovatelů motorových vozidel, ale pouze přestupky řidičů motorových vozidel a pro takový přestupek žalobce stíhán ani potrestán nebyl. Řízení o méně závažných přestupcích nemá podle soudní judikatury ani difamační potenciál. S ohledem na tyto okolnosti případu je samotné konstatování porušení práva žalobce ve spojení s omluvou dostačující formou kompenzace, kterou žalovaná poskytla již v rámci předběžného projednání nároku. Žalovaná dále poukázala na rozhodnutí ve skutkově obdobné a právně shodné věci, vydané Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím pod sp. zn. , spisová značka, . Doplnila, že ze strany státních orgánů se nejednalo o šikanu, vozidlem žalobce byl skutečně spáchán přestupek a jím označený řidič nespolupracoval.5. Z obsahu odvolání se podává odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., včetně předcházejícího řízení, odvolání však opodstatněným neshledal Soud I. stupně provedl dostatečné dokazování a z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění. Řídil se aktuální judikaturou (nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 570/20, rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 2402/2020), která opustila požadavek na projednání věci, řešené správním orgánem, před soudem jako pojmového znaku věcné použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy při posuzování přiměřenosti délky správního řízení, a správně zkoumal přiměřenost délky posuzovaného řízení ve smyslu § 13 odst. l věta třetí náhradového zákona s přihlédnutím ke stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cpjn 206/2010 (Stanovisko). K porušení práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí náhradového zákona nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Nepřiměřeně dlouhým řízením je tedy takové řízení, k jehož nepřijatelné délce přispělo nezanedbatelným způsobem nedodržování procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci (např. neodůvodněnou nečinností). Při posouzení vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměř