20 Co 242/2025-203 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parcelní číslo (parc.č.) , číslo, , parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v katastrálním území (k.ú.) , adresa, , obec , adresa, , zapsaných na LV č. , číslo, , vedeném Katastrálním úřadem pro , veřejnoprávní korporace, , Katastrální pracoviště , adresa, , a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení „0 Kč“. Žalobce se domáhal tohoto určení s tvrzením, že je na základě rozhodnutí , ústřední orgán, ze dne 11. 9. 1992, vydaného podle s § 5 odst. 1 písm. b) z. č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí vlastníkem předmětných pozemků, vydaných pravomocným soudním rozhodnutím žalobcům na restituční nárok podle zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (restituční zákon), a dovozoval, že restituční nárok byl chybně uplatněn proti České republice – , ústřední orgán, , ačkoliv měl být uplatněn proti žalobci. Žalovaní byli v řízení před soudem I. stupně procesně pasivní a k žalobě se nevyjádřili.2. Soud I. stupně zjistil, že rozsudkem téhož soudu ze dne 26.2.2014, č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci 19.10.2022, byla České republice – , ústřední orgán, uložena povinnost vydat shora uvedené pozemky žalovaným podle (§ 6 odst. 2) restitučního zákona. , ústřední orgán, vydalo dne 11.9.1992 rozhodnutí podle § 5 odst. 1 písm. b) z. č. 172/1991 Sb., kterým stanovilo, že do vlastnictví žalobce přecházejí nemovité i movité věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni činnosti zákona příslušelo právo hospodaření rozpočtové organizaci , název, . Soud I. stupně s odkazem na § 4 odst. l a 9 odst. l restitučního zákona a judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 4646/2010, sp.zn. 22 c do 1438/2004) a Ústavního soudu (nálezy II.ÚS 6/01, sp.zn. II.ÚS 2277/07, sp.zn. II.ÚS 623/2000, usnesení IV.ÚS 58/04) konstatoval, že pasivní legitimace k uplatnění restitučního nároku se váže k držbě věci ke dni účinnosti restitučního zákona 1.4.1991 a rozhodnutí o soudu o vydání věci v restitučním sporu je konstitutivní povahy s hmotněprávními účinky, spočívajícími ve vzniku dříve neexistujícího práva. Zásadní hmotněprávní skutečností pro vznik a trvání vlastnického práva žalovaných je existence pravomocného rozsudku, který jim založil vlastnické právo ke sporným pozemkům ke dni své právní moci a tvrzení žalobce o nabytí jeho vlastnictví k těmto pozemkům v předešlé době na základě rozhodnutí , ústřední orgán, v roce 1992 proto není relevantní. Ústavním soudem deklarovaná primární povaha restitučních nároků se projevuje mimo jiné tím, že zákonodárce umožnil uspokojení restitučních nároků speciálním způsobem nabytí vlastnictví, když povinnost k vydání věci nasměroval k osobě držitele ke konkrétnímu datu a na základě toho pak soudní rozhodnutí konstituuje vlastnické právo k předmětu restitučního nároku bez zřetele na existenci případných rozhodnutí orgánů veřejné moci ohledně restituentem nárokované věci. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl v intencích § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) výkladem a contrario.3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž dovozoval nesprávnost právních závěrů soudu I. stupně s tvrzením, že se blíže nezabýval jeho argumentací. Zdůraznil, že pravomocný restituční rozsudek jej nezavazuje a nemá vůči němu žádné účinky, tudíž ve vztahu mezi ním a žalovanými není dána překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 4 a 5 o.s.ř. Žalobce byl sice účastníkem restitučního řízení žalovaných v pozici žalovaného, ale ve vztahu k jinému pozemku, a ohledně sporných pozemků mu pravomocným rozsudkem nebyla uložena žádná povinnost, proto také bylo jeho odvolání proti rozhodnutí o vydání sporných pozemků pro subjektivní nepřípustnost odmítnuto. Zopakoval, že žalovaní měli uplatnit svůj restituční nárok vůči němu, ale směřovali jej vůči nesprávnému subjektu, který pozemky v rozhodné době nedržel, a žalobci tak nebylo umožněno se proti jejich restitučnímu nároku bránit. Poukazoval na důvody rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 20 Co 223/2024-139 a soudem I. stupně zmíněnou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu označil pro rozhodnutí věci za nepřiléhavou. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.4. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku. K odvolací argumentaci uvedli, že žalobce se snaží zvrátit výsledky restitučního řízení nepřiléhavou určovací žalobou, kterou nelze obejít konstitutivní soudní rozhodnutí. Poukázali na to, že jejich restituční řízení trvalo od roku 1995 téměř dvacet let a žalobce mohl uplatnit své vlastnické právo v jeho průběhu například prostřednictvím hlavní intervence.5. Z odvolání žalobce se podává odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které mu předcházelo, v intencích §§ 212 § 212a o. s. ř. Odvolání však opodstatněným neshledal, neboť se ztotožnil s právními závěry soudu I. stupně, jimiž není odvolací argumentací způsobilá významně otřást a proto na ně odvolací soud pro stručnost převážně odkazuje.6. Poukaz žalobce na to, že pro jeho nárok není dána překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 4 a 5 o.s.ř. je mimoběžný, neboť o takovou situaci v dané věci nejde (jinak by řízení muselo být zastaveno pro jeho neodstranitelnou překážku). Soud I. stupně dospěl s odkazem na přiléhavou judikaturu ke správnému zásadnímu závěru, že žalobce nemůže zvrátit účinky konstitutivního soudního rozhodnutí o vydání sporných pozemků žalovaným z titulu restitučního nároku, které nabylo právní moci 19.10.2022 a nebylo nikdy zrušeno, poukazem na dříve (dne 11.9.1992) vydané rozhodnutí , ústřední orgán, , jímž měly tyto pozemky přejít do jeho vlastnictví. Toto rozhodnutí ostatně coby právní úkon, jímž měla být věc z majetku České republiky převedena do majetku žalobce podle § 5 odst. 1 písm. b) z. č. 172/1991 Sb., účinného od 24.5.1991, nemohlo pro zřejmý rozpor s blokačním ustanovením § 9 odst. l restitučního zákona, zakazujícího povinné osobě ode dne účinnosti zákona (1.4.1991) převést věc, na níž se vztahovala povinnosti jejího vydání podle § 6 zákona, do vlastnictví jiného, vyvolat zamýšlené právní účinky (srov. závěry nálezu sp.zn. II.US 2277/07). Liché je i přesvědčení žalobce, že žalovaní měli svůj restituční nárok ve smyslu soudem I. stupně citovaného § 4 odst. l restitučního zákona uplatnit vůči němu coby povinné osobě. S odhlédnutím od toho, že pasivní legitimace k vydání pozemku byla s konečnou platností vyřešena v rámci restitučního řízení, je taková argumentace nemístná již proto, že ke dni účinnosti restitučního zákona dne 1.4.1991 zcela nepochybně pozemky držela Česká republika prostřednictvím své organizační složky, ať již jím bylo , ústřední orgán, či rozpočtová organizace , název, (zákon č. 172/1991 Sb. o přechodu majetku České republiky do majetku obcí nabyl účinnosti až od 24.5.1991). Žalovaní též případně poukázali na to, že svůj nárok na pozemky mohl žalobce uplatnit již v souvislosti s vedením jejich restitučního řízení, zejména prostřednictvím institutu hlavní intervence podle § 91a občanského soudního řádu. Žalovaní se stali vlastníky sporných pozemků na podkladě výše uvedeného restitučního rozhodnutí a soud I. stupně za dané právní situace správně uzavřel, že žaloba nemůže být úspěšná a odvolací soud proto napadený rozsudek jako správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.7. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. § 1 o. s. ř. ve prospěch procesně úspěšných žalovaných. Náhradu představuje odměna advokáta, stanovená podle § 9a odst. 1 písm. d) a § 7 bodu 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za dva úkony právní služby (příprava a převzetí věci a účast u jednání odvolacího soudu) za zastupování prvního žalovaného ve výši 10 300 Kč a za zastupování druhého žalovaného po snížení o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 8 240 Kč s paušální náhradou výdajů za dva úkony po podle 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % náhradou za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1 o.s.ř. ve výši 7 975,80 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.