20 Co 53/2025-111 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení 18 456 Kč a ohledně částky 140 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 150 000 Kč od 22.6.2024 do zaplacení žalobu zamítl. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, vedeného Obvodním soudem pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , z něhož byl vzájemný návrh vyloučen k samostatnému projednání pod sp. zn. , spisová značka, (posuzované řízení). Žalovaná nesporovala základ nároku, jemuž na základě žádosti žalované ze dne 18.5.2024 vyhověla v rozsahu 50 000 Kč a navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že vyplacená částka je dostatečným zadostiučinění za žalobkyni vzniklou újmu.2. Soud I. stupně vyšel z nesporných skutkových tvrzení účastníků a ze zjištění z obsahu spisů Obvodního soudu pro , adresa, sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, . Vzal za prokázané, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od 10.1.2020 a bylo pravomocně skončeno dne 4.5.2024, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení, jeho relevantní délka tak činila 4 roky a 4 měsíce. Zjištěný skutkový stav posoudil podle §§ 1 odst. l, 5 písm. b), 13 odst. 1, 14 odst. 3, 15 odst. 2 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. , Anonymizováno, a jeho judikatury. Délku řízení shledal s ohledem na zjištěné prodlevy v činnosti soudu nepřiměřenou a uzavřel, že neodpovídala času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí náhradového zákona, v jehož důsledku vznikla žalobkyni újma, za níž jí náleží peněžité zadostiučinění.3. Pro stanovení výše zadostiučinění soud I. stupně vyšel ze základní sazby 15 000 Kč za rok a 1 250 Kč za měsíc trvání řízení, aniž shledal důvod k navýšení této částky s poukazem na to, že takový postup je na místě v případech extrémní délky řízení a důvodem k jejímu zvyšování není ani ekonomická úroveň v republice či míra inflace (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, sp.zn. 30 Cdo 1964/2012, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021), neboť újma, vyjadřující nejistotu ohledně výsledku řízení, je stejná bez ohledu na kupní sílu měny. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci zjistil v činnosti soudu několik období nečinnosti (od 20.1.2020 do 22.4.2021, od 22.4.2021 do 25.11.2021, od 11.1.2022 do 7.7.2022, od srpna 2022 do 13.7.2023) a proto shledal opodstatněným navýšení základní částky 50 000 Kč o 20 %. Z jiných důvodů zadostiučinění nemodifikoval s odůvodněním, že z pohledu významu předmětu řízení pro žalobkyni se jednalo o běžný majetkový spor, věc byla po skutkové, procesní i právní stránce standardně složitá a žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Uzavřel, že žalobkyni náleží zadostiučinění za újmu ve výši 60 000 Kč, s ohledem na plnění žalované jí přiznal 10 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Zamítl současně požadavek žalobkyně na úrok z prodlení, neboť žalobkyně svůj nárok uplatnila dne 18.5.2024, žalovaná o něm rozhodla 19.6.2024 a plnění poskytla 21.6.2024. Zákonná šestiměsíční lhůta k projednání nároku by skončila až dne 18.11.2024, žalovaná se tudíž ve smyslu § 15 odst. 2 náhradového zákona a § 1970 občanského zákoníku nedostala do (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Žalobkyni přiznal soud I. stupně podle § 142 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (o.s.ř.) plnou náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v § 29. rozsudku.4. Žalobkyně podala včasné odvolání proti zamítavému výroku rozsudku s námitkou, že soud I. stupně nesprávně posoudil výši zadostiučinění. Dovozovala, že navýšení základní částky o 20 % z důvodu postupu soudu neodpovídá extrémním průtahům v řízení s poukazem na to, že například za instančnost řízení bývá základní částka snižována o 35-40%. Zdůraznila, že ve věci bylo nařízeno první jednání až po 3 letech a 10 měsících trvání řízení, že soud ve věci nerozhodoval meritorně a výlučným důvodem pro závěr o nepřiměřené délce řízení byl postup rozhodujícího Obvodního soudu pro , adresa, . Poukázala na to, že použití základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení není mandatorně stanoveno a dovozovala, že již neodpovídá úrovni společnosti a je projevem „eufemizace“ nároku, k čemuž poukazovala na judikaturu Ústavního soudu. Konečně namítla, že vyčkávání uplynutí šestiměsíční lhůty pro projednání nároku je právním formalismem, když žalovaný vydal stanovisko a ukončil proces předběžného posouzení nároku před jejím uplynutím. Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek změnil a přiznal jí “další odškodnění“ a náhradu nákladů řízení. Žalovaná navrhla potvrzení zamítavého výroku rozsudku. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud I. stupně při stanovení formy a výše zadostiučinění postupoval v souladu s konstantní judikaturou, kterou citovala a ztotožnila se se závěry soudu I. stupně stran vlivu inflace či kupní síly měny na výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, moderace základní částky i úroku z prodlení.5. Žalovaná podala včasné odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. Namítla, že žalobkyně měla se svým nárokem pouze nepatrný úspěch a již žalovanou vyplacená částka byla jejímu nároku přiměřená. Dovozovala, že žalobkyně uplatnila zjevně přemrštěný nárok, aplikace § 142 odst. 3 o.s.ř. je nesprávná a náhrada nákladů měla být přiznána žalované, případně aplikován § 150 o.s.ř. Navrhla, aby odvolací soud výrok o náhradě nákladů řízení změnil a přiznal jí proti žalobkyní 900 Kč. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované navrhla potvrzení napadeného výroku s poukazem na to, že úvahy žalované popírají nálezovou judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp.zn. , spisová značka, , sp.zn. , spisová značka, , sp. Zn. , spisová značka, a další), jejichž závěry citovala.6. Odvolací soud přezkoumal napadené výroky rozsudku a řízení, které mu předcházelo, v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř. a odvolání neshledal opodstatněnými. Soudem I. stupně stanovená výše zadostiučinění zcela odpovídá míře nemajetkové újmy žalobkyně s ohledem na okolnosti případu. Ve věci není žádný důvod pro použití vyšší roční částky než běžně užívaných 15 000 Kč, neboť délka řízení nebyla nijak extrémní a doba, která uplynula od vymezení finančního rozpětí stanoviskem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. , spisová značka, , není zásadně významná. Peněžní zadostiučinění za nemajetkovou újmu není náhradou faktické škody, ale svého druhu fikcí, jež má sloužit ke kompenzaci obtížně měřitelné nehmotné újmy. Nejvyšší soud přitom v uvedeném stanovisku nastavil doporučující rozmezí základní částky peněžního zadostiučinění vycházejíc z judikatury ESLP, považující za přiměřené pro vnitrostátní orgány přiznání 45% částky, kterou by přiznal sám, poměrně velkoryse nad tento rámec. Konečně k tomu, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění naopak nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace ani změna kursu měny či životní úrovně se Nejvyšší soud ve své soudem I. stupně připomenuté judikatuře opakovaně vyjádřil (srov. naposledy rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3574/2022) a obdobně se např. k otázce „valorizace“ peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu z uvedených důvodů vyjádřil ve svých nálezech i Ústavní soud ČR (nález sp.zn. , spisová značka, sp. zn. , spisová značka, , sp.zn. , spisová značka, ), Anonymizováno7. Soudem I. stupně detekovaný nesprávný úřední postup, spočívající v neodůvodněné nečinnosti soudu, je v prvé řadě sám o sobě důvodem pro vznik nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a náhradového zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1240/2013, sp.zn.30 Cdo 1328/2009, sp.zn. 30 Cdo 2098/2012). Skutečnost, že neodůvodněné prodlevy v činnosti soudu se v posuzovaném řízení opakovaly, pak soud I. stupně přiměřeně věci zohlednil v rámci kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) náhradového zákona navýšením základní částky o 20% a odvolací soud neshledal žádný důvod k její modifikaci směrem nahoru. Poukazuje-li žalobkyně na nařízení prvního jednání na den 23.11.2023 až po 3 letech a 10 měsících trvání řízení, pomíjí, že v mezidobí bylo podle skutkových zjištění soudu I. stupně rozhodováno o návrhu na záměnu účastníků, o odvolání žalovaného do nemeritorního rozhodnutí nalézacího soudu a o návrhu na nařízení předběžného opatření. Pomíjí také okolnost, že sama dvakrát žádala o odročení jednání (nařízených na den 23. 6. 2020 a 10. 11. 2020), čímž se podílela na délce řízení jeho prodloužením o 10 měsíců, což soud I. stupně ani nereflektoval ponížením základní částky zadostiučinění. Odvolací soud proto uzavírá, že částka 60 000 Kč, které se žalobkyni dostalo plněním žalovaném před podáním