25 Co 258/2025-243 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl co do požadavku na zaplacení 958 701 Kč (I), dále žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši za dobu od podání žaloby do zaplacení odmítl (II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit každé z žalovaných náhradu nákladů řízení ve výši 63 412,93 Kč (III, IV) a uložil jí též povinnost zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 60 209,60 Kč (V).2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala společně a nerozdílně zaplacení 958 701 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne podání žaloby do zaplacení jako náhrady škody způsobené porušením povinnosti daňového poradce. Žalobu odůvodnila tím, že druhá žalovaná je společností, která se věnuje daňovému poradenství a vedení účetnictví, přičemž prostřednictvím první žalované, a to své společnice a jednatelky, pro žalobkyni zpracovávala daňová přiznání k dani z příjmu právnických osob a k dani z přidané hodnoty a účetnictví. První žalovaná též žalobkyni zastupovala při daňových kontrolách na daň z přidané hodnoty, které byly u žalobkyně prováděny v letech 2019-2021. V průběhu daňových kontrol však došlo pochybením žalovaných k neuznání odpočtu daně z přidané hodnoty z titulu věcí dopravovaných na území ČR z jiných členských států EU či třetích zemí, neuznání osvobození od daně z přidané hodnoty při vývozu zboží mimo území EU a doměření daně z přidané hodnoty z částek, jež nepodléhají povinnosti přiznat daň z přidané hodnoty, a to za druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2017, jakož i čtvrté čtvrtletí roku 2019 a žalobkyni tak byla tato daň doměřena. Žalobkyně vychází z toho, že neuznání odpočtu daně z přidané hodnoty a posléze její doměření však neodpovídá její skutečné ekonomické činnosti, neboť na odpočet měla nárok. Žalované však porušily své povinnosti příslušné účetní a daňové operace zpracovat a účtovat tak, aby žalobkyně před správcem daně uvedené odpočty, které vůči daňové povinnosti z dovozu zboží uplatnila, obhájila, stejně tak, aby byla schopna prokázat, že předmětné plnění pořídila pro účely své ekonomické činnosti. První žalovaná totiž porušila předně své povinnosti daňového poradce, neboť při daňových kontrolách nevynaložila maximální možnou snahu, aby uplatněné odpočty byly uznány.3. Žalované navrhly zamítnutí žaloby. Uvedly, že druhá žalovaná žalobkyni na podkladě uzavřené smlouvy poskytovala služby vedení externího účetnictví, nikoliv daňového poradenství. V rámci vedení externího účetnictví jde o mechanické záležitosti a standardizované účetní postupy na podkladě dodaných účetních dokladů, při nichž není třeba nezbytné důvěry, jaká panuje mezi klientem a daňovým poradcem. V průběhu poskytování služeb se vztahy mezi žalobkyní a druhou žalovanou zhoršovaly, přičemž ta nakonec smlouvu s žalobkyní dne 27. 10. 2021 vypověděla z důvodu nedůvěry, nekomunikace a neplacení odměny za vedení účetnictví. Nadto způsob, jakým žalobkyně předávala účetní podklady a řada chybějících podkladů, neumožňovaly druhé žalované vést účetnictví řádně a průkazně. Jde-li pak o tvrzení žalobkyně o porušení povinností žalovaných, žalované poukázaly na to, že přijaté plnění z Evropské unie bylo přiznáno ke zdanění s uplatněným nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty a také tak bylo druhou žalovanou účtováno. Žalobkyně však do účetnictví nedodala potřebné doklady a správci daně na jeho výzvu posléze nebylo možno uvedené prokázat. Nebylo pak povinností druhé žalované v rámci své činnosti zkoumat, zda za účetními podklady stojí i konkrétní reálná plnění. To je totiž odpovědností žalobkyně, nikoliv jejího externího účetního, jež u tvrzených obchodů nebyl přítomen a o podstatě věci a obchodu nemá žádné bezprostřední informace. Žalobkyně nadto dle žalovaných neprokazuje, že dodatečné platební výměry byly vydány v rozporu se zákonem a že jí skutečně vznikla škoda. Nadto v průběhu daňové kontroly či v řízení o stanovení doměřené daně byl daňovým poradcem žalobkyně ustanoven , jméno FO, a posléze advokát a daňový poradce , tituly před jménem, , jméno FO, . Došlo tím k přetržení příčinné souvislosti mezi případným porušením povinností žalovaných a tvrzenou škodou. Žalované rovněž v průběhu řízení vznesly námitku promlčení nároku, který se týká třetího a čtvrtého čtvrtletí roku 2017 s tím, že již dne 21. 1. 2021 byla žalobkyni doručena zpráva o daňové kontrole, týkající se těchto období, avšak žaloba z její strany byla podána až dne 26. 1. 2024.4. Vedlejší účastnice na straně žalovaných rovněž navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žaloba je zcela neurčitá, neboť žalobkyně nespecifikovala, jakým z tvrzených neuznaných daňových odpočtů jí měla vzniknout jaká škoda a uplatněný nárok proto není jednoznačně vymezen. Žalobkyně totiž netvrdí a neprokazuje, z jakých důvodů jsou neuznané odpočty škodou, a proč podle ní bylo doměření daně ze strany finančního úřadu nezákonné. Nadto zcela neurčitým způsobem označila i důkazní návrhy, neboť neuvedla, k jakým konkrétním tvrzením jsou navrhovány. Vznesla rovněž námitku promlčení, pokud jde o tvrzenou škodu za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2017. Připomněla, že druhá žalovaná podle uzavřené smlouvy poskytovala účetní služby, nikoliv však daňové poradenství, to žalobkyni poskytoval , jméno FO, .5. Soud prvního stupně se nejprve zabýval případnými vadami žaloby, přičemž shledal, že žalobkyně ani přes výzvu obsaženou v usnesení ze dne 5. 8. 2024, č. j. , spisová značka, , tyto vady neodstranila, a to, pokud jde o žalobní nárok v části, týkající se úroku z prodlení. Ačkoliv žalobkyně byla vyzvána, aby specifikovala příslušenství, tj. úrok z prodlení tak, z jaké částky, v jaké procentní sazbě a od jakého okamžiku, do jakého okamžiku jej požaduje, přičemž byla poučena o následcích neodstranění vad žaloby v podobě částečného odmítnutí žaloby, žalobkyně svůj požadavek na zaplacení úroku z prodlení specifikovala pouze tak, že jej požaduje ode dne podání žaloby do zaplacení. Protože tedy ani přes poučení soudu nevymezila, v jaké výši, z jaké částky zákonný úrok z prodlení požaduje, v této části zůstal uplatněný nárok neurčitým a neprojednatelným a z tohoto důvodu jej soud prvního stupně výrokem II odmítl.6. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně ohledně skutkového stavu věci uzavřel, že druhá žalovaná, jejíž jednatelkou je první žalovaná, pro žalobkyni v období let 2017-2021 i před tímto obdobím vedla účetnictví. První žalovaná pak žalobkyni na základě udělené plné moci zastupovala při daňových kontrolách, které u žalobkyně provedl správce daně, a to za druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2017 a za čtvrté čtvrtletí roku 2019. Správce daně v návaznosti na výsledky těchto daňových kontrol žalobkyni posléze doměřil, respektive vyměřil oproti jejím daňovým přiznáním za druhé čtvrtletí roku 2017 daň z přidané hodnoty ve výši 101 707 Kč a odpovídající penále, za třetí čtvrtletí roku 2017 daň z přidané hodnoty ve výši 65 522 Kč a odpovídající penále, za čtvrté čtvrtletí roku 2017 daň z přidané hodnoty ve výši 474 903 Kč a odpovídající penále a naposledy za čtvrté čtvrtletí roku 2019 daň z přidané hodnoty ve výši 178 366 Kč. Následně se tak soud prvního stupně zabýval tím, zda žalované v rámci smluvního vztahu mezi účastníky řízení uzavřeného porušily své zákonné povinnosti, v důsledku čehož u žalobkyně došlo ke vzniku škody.7. Na zjištěný skutkový stav aplikoval § 6 odst. 8 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a zkonstatoval, že žalobkyně se domáhá náhrady škody, kterou jí měly žalované způsobit při výkonu daňového poradenství. Škodu pak žalobkyně vymezila tak, že ji spatřuje v dani z přidané hodnoty vyměřené, respektive doměřené jí správcem daně po finančních kontrolách za čtyři specifikovaná zdaňovací období a v souvisejícím penále a úroku z prodlení. Na podkladě toho tak soud prvního stupně předně uvedl, že odvedení daně a související plnění samo o sobě nepředstavuje škodu, ale plnění právních povinností daňového subjektu podle příslušných hmotněprávních daňových předpisů, zejména zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Škodu by odvedení uvedené daně mohlo představovat pouze tehdy, pokud by z důvodu pochybení žalovaných žalobkyni správce daně v daňovém řízení vyměřil daň vyšší, než jaká z hmotněprávního hlediska odpovídala daňové povinnosti žalobkyně. Konstatoval dále, že taková situace není obecně vyloučena, a to zejména v případech, v nichž v daňovém řízení nebudou dostatečně tvrzeny a doloženy rozhodné skutečnosti, pročež připadá v úvahu, že správce daně nebude mít k dispozici všechny podklady, a i při procesně správném postupu doměří daň neodpovídající ve skutečnosti hmotnému právu. Nelze však přehlížet, že dodatečné platební výměry správce daně mají povahu správních rozhodnutí a svědčí jim presumpce správnosti. Má-li tak soud v občanském soudním řízení učinit závěr o tom, že daňovému subjektu, v daném případě žalobkyni, byla vyměřena či doměřena daň z přidané hodnoty neodpovídající hmotnému právu, musely by bý