53 Co 147/2025-142 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 52 065 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 19. 9. 2024 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 13 077,60 Kč (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě podané dne 26. 9. 2024, kterou se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodné obohacení, které žalované vzniklo coby plnění, poskytnuté žalobkyní na základě neplatné pojistné smlouvy , název, č. , číslo, (dále jen „ pojistná smlouva“). Žalovaná vznesla námitku promlčení.3. Soud prvního stupně na podkladě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 17. až 27.), vypořádal se s tím, proč další návrhy na doplnění dokazování neprováděl, resp. z jakých důvodů nečinil z některých již provedených důkazů žádná skutková zjištění (bod. 28. a 29.), přičemž učinil skutkový závěr, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 10. 10. 2012 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo investiční životní pojištění a doplňkové rizikové pojištění. Součástí pojistné smlouvy jsou Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění spojená s investičními fondy , název, a Speciální pojistné podmínky pro , název, pojištění. Pojistná smlouva byla ukončena výpovědí ze strany žalobkyně ke dni 31. 1. 2015. Žalobkyně na základě pojistné smlouvy uhradila žalované platby v celkové částce 52 065 Kč. Veškeré platby byly uhrazeny v letech 2012–2015, poslední platba dne 23. 2. 2015.4. Soud prvního stupně věc posoudil s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle předpisů účinných k datu sjednání smlouvy dne 10. 10. 2012, a to podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, vždy ve znění účinném ke dni 10. 10. 2012 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“).5. Poté se po citaci § 37 odst. 1 a § 457 obč. zák., § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě a za použití § 3036 o. z. také § 100 odst. 1 a § 107 obč. zák. zabýval vznesenou námitkou promlčení (případného) práva na vydání bezdůvodného obohacení. Vyšel z toho, že objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je podle § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo usnesení sp. zn. 33 Odo 306/2005 a sp. zn. 28 Cdo 1957/2012).6. Prvostupňový soud uzavřel, že pokud by i žalobkyni svědčilo právo na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy, začalo by se promlčovat ohledně jednotlivých zaplacených částek, jakmile byly uhrazeny, přičemž zaplacením začala běžet nejen objektivní, ale i subjektivní promlčecí lhůta. U smlouvy neplatné pro neurčitost (ale také pro zneužívající ujednání) jde o případ, kdy smluvní strana může tento nedostatek rozpoznat ihned. V průběhu času se stav neurčitých či zneužívajících ujednání nijak nemění, smlouva konkrétního znění je zcela stejně (ne)určitá (či obsahující stejná zneužívající ujednání) v okamžiku uzavření jako kdykoli později. Žalobkyně mohla neurčitost smlouvy (či obsah zneužívajících ujednání) rozpoznat již v okamžiku jejího uzavření. Ostatně všechny stěžejní argumenty, které proti smlouvě v žalobě snesla, bylo možné uplatnit okamžitě po podpisu smlouvy. S ohledem na časový odstup mezi podáním žaloby a poslední uhrazenou splátkou v roce 2015 je zřejmé, že došlo k promlčení práva na vydání případného bezdůvodného obohacení jak ve dvouleté subjektivní, tak i v tříleté objektivní promlčecí době, přičemž rozhodující je v daném případě promlčecí doba subjektivní, tedy dvouletá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3113/2023-233). Neshledal současně žádný důvod, pro který by neměl k námitce promlčení přihlížet. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. jejímu uplatnění nebrání. Nelze klást k tíži žalované, že žalobkyně v průběhu trvání pojistné smlouvy nečerpala od žalované žádné pojistné plnění, když ani jedna ze stran netvrdila, že by došlo k pojistné události kryté pojistnou smlouvou. Zejména s ohledem na časový odstup takřka deseti let od úhrady poslední platby na základě pojistné smlouvy do podání žaloby a skutečnost, že tvrzené důvody neplatnosti pojistné smlouvy mohly být rozpoznány ihned, nespatřoval na uplatnění námitky promlčení nic, co by odporovalo dobrým mravům. Žalobkyni nic nebránilo právo uplatnit dříve a ani žalovaná jí v tom nevytvořila žádnou překážku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2020/2023). Nepřisvědčil přitom argumentaci žalobkyně, že žalovaná o namítané neplatnosti pojistné smlouvy věděla, resp. že věděla o obsahu zneužívajících ustanovení pojistné smlouvy, když takový závěr z provedeného dokazování nevyplynul a nadto by byl zcela nelogický. Soudu prvního stupně bylo z úřední činnosti známo, že žalovaná u totožných pojistných produktů svým klientům běžně vyplácela jak pojistná plnění, tak odkupné. Takový postup žalované by byl jistě zcela v rozporu se závěrem, že by věděla o neplatnosti uzavřené pojistné smlouvy. Soud prvního stupně měl naopak za to, že až do doby „hromadného“ podávání obdobných žalob měly obě dvě strany pojistnou smlouvu za platně uzavřenou a postupovaly podle ní. Nesouhlasil ani s argumentací, že vyhovění námitce promlčení by jakkoliv zkracovalo práva spotřebitele, když se jedná o nástroj v právu běžný, zakládající právní jistotu oběma stranám.7. I přes uvedený závěr se prvostupňový soud zabýval i námitkou platnosti samotné pojistné smlouvy. V bodech 46. až. 50. rozsudku rozebral pojistnou smlouvu a poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, včetně aktuálního rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, z něhož plyne, že je-li smlouva absolutně neplatná pro neurčitost ujednání spočívající v tom, že smlouva neobsahuje určení výše a způsobu stanovení rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů, pak vedle toho nemůže obstát závěr, že současně obsahuje nepřiměřená ujednání. Uzavřel proto, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.8. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Zdůrazňuje nesprávnost závěru soudu prvního stupně ohledně vědomosti žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení. S přihlédnutím zejména k rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. 2127/21 argumentuje pro závěr, že soud prvního stupně vycházel z pouhé dedukce a nikoli z prokázané vědomosti. V této věci je třeba vycházet nikoliv ze subjektivní, ale objektivní promlčecí lhůty. Opětovně zdůrazňuje rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Pokud si žalobkyně jako běžný spotřebitel měla být vědoma vzniku bezdůvodného obohacení při uzavření pojistné smlouvy, logicky si těchto okolností musela být vědoma též žalovaná. Námitkou promlčení tak žalovaná těžila z vlastní vědomé nepoctivosti a protiprávního jednání, když musela vědět o neplatnosti svých pojistných smluv, avšak tato pochybení nijak neřešila a řadu let se vědomě bezdůvodně obohacovala na úkor svých klientů. Tento zjevně nezákonný a nemravný postup žalované pak soud prvního stupně aproboval. Poukazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu k principu právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, je třeba aplikovat i směrnici č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“). Soudní ochrana spotřebitele nesmí být formální a soudy mají povinnost přihlédnout ke zneužívajícím klauzulím i bez výslovného podnětu spotřebitele (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/17). Napadený rozsudek je v rozporu s unijním právem, s judikaturou SDEU, a rovněž Ústavního soudu. Poukazuje i na rozhodovací praxi senátu Městského soudu v Praze 29 Co, podle kterého je směrnice aplikovatelná na pojistné smlouvy, přičemž pokud napadená ujednání, resp. celá smlouva nejsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem, jedná se o zneužívající ujednání. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že smluvní ujednání může být vadné z několika souběžných důvodů. Vada neurčitosti a vada nepřiměřenosti smluvního ujednání se v tomto případě překrývají. Napadené rozhodnutí porušilo právo žalobkyně na soudní ochranu podle § 36 odst. 1 LZPS. Dává ke zvážení návrh na položení předběžné otázky k