55 Co 250/2025-57 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozsudku do části výroku III. ve které soud I. stupně zamítl žalobu ohledně 15% úroku z prodlení z částky 12.731, -Kč a z částky 48.487, -Kč od 20.10.20 do zaplacení.2. Namítala, že soud nesprávně aplikoval ust. § 87 odst. 1 větu třetí zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a nesprávně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Jde o řešení otázky, kdy se spotřebitel povinný vrátit jistinu poskytnutého úvěru (z neplatné smlouvy) ocitne v prodlení. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví pro to „dobu přiměřenou možnostem spotřebitele“. Jde o úpravu speciální vůči úpravě vydání bezdůvodného obohacení podle o.z., nicméně uvedená výjimka by měla být uplatněna jen v případech, kdy spotřebitel nemůže vrátit plnění bezodkladně po výzvě věřitele.3. Je pak věcí spotřebitele, aby tvrdil a prokazoval, že nemůže plnit bezodkladně. K tomu ovšem v daném případě nedošlo a závěry soudu p hltě k plnění nejsou podepřeny žádnými zjištěními. Takto věc vyložil Městský soud v Praze v rozhodnutí č.j. 72 Co 199/2024-92, jakož i Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí č.j. 15 Co 184/2024 a další krajské soudy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které odkázal soud I. stupně, bylo vydáno v jiné procesní situaci (dlužník tvrdil a prokazoval své možnosti ohledně doby splacení dluhu)., tudíž tu byl ohledně této otázky „zjevný spor“.4. Navrhla proto, aby byl rozsudek ve výroku III že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobkyni 15% úrok z částek 12.731, -Kč a 48.487, -Kč od 20.10.2022 do5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.6. Odvolací soud rozsudek přezkoumal v rozsahu dotčeném odvoláním podle §§ 212, 212a odst. 1, odst. 5 o. s. ř. jednaje v nepřítomnosti žalovaného, která, ač řádně a včas vyrozuměn, se k jednání nedostavil. Shledal odvolání důvodným jen zčásti.7. Vyšel v ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, který odpovídá provedeným důkazům. Těžiště řešení otázky počátku prodlení žalovaného spočívá v právním posouzení.8. Soud I. stupně správně tuto otázku posuzoval podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který obsahuje speciální úpravu oproti úpravě vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Podle odst. 1 uvedeného ustanovení má spotřebitel vrátiti poskytnutou jistinu (nesplacenou část) v době přiměřené jeho možnostem. Tyto závěry vyplývají i z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 z jehož odůvodnění je namístě citovat následující: „Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností.9. Judikáty krajských soudů, na které odkazuje odvolatelka, stojí na závěru, že dlužník má tvrdit a prokazovat, že není/nebylo v jeho možnostech uhradit dluh ve lhůtě určené věřitelem ve výzvě-jinak se ocitá v prodlení již po uplynutí lhůty k plnění uvedené ve výzvě. K tomu lze odkázat na odst. 2 § 87, podle něhož: Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.10. Z uvedeného odstavce 2 lze dovodit, že zákon počítá s možností sporu ohledně určení doby plnění (dle možností spotřebitele). Jestliže takový spor nevznikne, jak je tomu i v daném případě i případech popsaných judikáty krajských soudů, lze mít za to, že spotřebitel nenamítá, že okamžik plnění (daný např. výzvou k plnění) neodpovídal jeho možnostem. Naproti tomu, judikát nejvyššího soudu na tuto otázku odpověď nedává, je formulován obecně, byť s otázku určení okamžiku prodlení podle možností spotřebitele počítá a princip ochrany spotřebitele zdůrazňuje. Problémem také může být otázka prokazování možností spotřebitele, neboť ten, z povahy věci, bude tvrdit negativní skutečnosti (neměl, popř. ani nemá, prostředky k úhradě jistiny) přičemž prokazování negativních skutečností je zpravidla z povahy věci nemožné.11. Pro daný případ však řešení těchto otázek převážně nemá význam. Žalovaný jako spotřebitel je nečinný, netvrdí nedostatek prostředků a ze samotné (v pořadí druhé) smlouvy (pokud by byla platná) vyplývá, že se zavázal jistotu splatit do září 2022. V případě třetí smlouvy pak měla být jistota splacena cca na konci r 2024. Za této situace lze dovodit, že prodlení žalovaného se splacením zbytku jistiny půjček nastalo v době následující po uplynutí těchto dob a výzvě žalobkyně k zaplacení.12. Vyhovění odvolání v rozsahu větším, než uvedeno ve výroku však brání jiná okolnost. Soud I. stupně rozhodl ve výroku I., že žalovaný má zaplatit zbytky jistiny do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tento výrok nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci (stejně jako výrok II.) dnem 3.6.2025. Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dne 18.6.2025 a počínaje 19.6.2025 je v prodlení. Odvolací soud proto rozsudek ve výroku III, podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit úrok z prodlení od tohoto dne do zaplacení, a to v sazbě odpovídající reposazbě účinné k prvnímu dni pololetí v němž prodlení započalo, ve zbytku rozsudek podle § 210 o.s.ř. potvrdil.13. Vzhledem ke změně rozsudku rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem I. stupně spolu s náklady řízení odvolacího. Žalobkyně měla v obou řízeních jen částečný úspěch, převážil úspěch žalovaného, jemuž ovšem žádné náklady nevznikly. Proto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a contrario bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku. Nad rámec toho je třeba uvést, že formulace použitá soudem I. stupně je přiléhavá v případě aplikace § 150 o.s.ř. (výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení), nikoli při aplikaci § 142 odst. 2 a contrario o.s.ř.