55 Co 266/2025-74 — Městský soud v Praze

1. Citovaný rozsudkem soud žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 45 562,08 Kč s příslušenstvím zde uvedeným a nahradit mu náklady řízení ve výši 20 283,80 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Žalobní požadavek vycházel z tvrzení, že na základě smlouvy o půjčce z 18. 7. 2007 právní předchůdce žalované poskytla žalobci půjčku 35 000 Kč. Posléze byl vydán rozhodčí nález, v němž byl žalobce uznán povinným uhradit částku 154 096 Kč a smluvní pokutu. S ohledem na to, že dluh nebyl uhrazen, byla prováděna exekuce. Na návrh žalobce byla exekuce zastavena usnesením Okresního soudu ve , adresa, , pravomocně ke dni 26. 5. 2021, a to pro absolutní neplatnost dohody o uznání dluhu, když smlouvu o půjčce soud shledal lichevní s ohledem na výši poplatku a zajištění zjevně nepřiměřenými instituty v podobě blankosměnky a smluvní pokuty. Tato absolutní neplatnost spočívala v rozporu s dobrými mravy s tím, že byla shledána neplatnou i rozhodčí doložka. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě částky 45 562,08 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, když v exekuci byla z prostředků žalobce stržena tato částka, představující jistinu z původní úvěrové smlouvy ve výši 35 000 Kč a zákonný úrok z prodlení.3. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná s tím, že žalobce se vůči žalovaná po právu domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná tuto skutečnost nesporovala, pouze uplatnila námitku promlčení, kterou odůvodnila tím, že žalobce se dozvěděl o absolutní neplatnosti dohody nejpozději 26. 5. 2021 a žalobu podal až 24. 5. 2024, tedy dle jejího mínění opožděně. Soud I. stupně se s touto argumentací vyrovnal tak, že se žalobce o bezdůvodném obohacení skutečně dozvěděl až dnem právní moci usnesení o zastavení exekuce, od této chvíle bylo možno plnění vymožené v exekuci považovat za bezdůvodné obohacení, když k rozhodnutí o zastavení exekuce došlo za účinnosti nového občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Soud zde poukázal na přechodná ustanovení občanského zákoníku, a to ust. § 3028 odst. 3 a § 3036 občanského zákoníku. Za jeho účinnosti došlo k zastavení exekuce i běhu subjektivní promlčecí lhůty, která je dle ust. § 629 odst. 1 citovaného zákona tříletá. Žaloba tak byla dne 24. 5. 2024 podána včas a nárok promlčen není. Žalobě bylo proto vyhověno, včetně příslušenství pohledávky. O nákladech řízení rozhodnuto bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci.4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, kde pouze namítla, že obvodní soud chybně posoudil běh promlčecí doby a nárok by tak měl být promlčen. Navrhla, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.5. Žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně k odvolání žalované písemně vyjádřil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry obvodního soudu. Navrhl, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek potvrzen.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, včetně řízení, které vydání předcházelo dle § 212, § 212a odst. 1,5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.7. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu I. stupně, aniž shledal důvody pro opakování či doplnění dokazování.8. S právním hodnocením věci se odvolací soud ztotožňuje. Stejně jako soud I. stupně a vycházel z toho, že běh promlčecí lhůty subjektivní začal běžet okamžikem právní moci usnesení o zastavení exekuce, když teprve tehdy se žalobce dozvěděl, že nebyl povinen plnit žalovanému na základě lichevní smlouvy o půjčce. Pokud jde o otázku promlčení a aplikaci konkrétního občanského zákoníku a jeho znění, které lze aplikovat na počátek běhu promlčení, odvolací soud vycházel z aktuální judikatury Ústavního soudu (konkrétně z nálezu tohoto soudu III. ÚS 2127/21 z 10. května 2022), na něhož počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2013 nelze vždy vázat k okamžiku uzavření neplatné smlouvy. Tato skutečnost nic o subjektivní vědomosti oprávněného vzniku bezdůvodného obohacení nevypovídá. Žalobce se o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl, jak bylo shora uvedeno v rozhodnutí o zastavení exekuce, z něhož vyplynulo, že úvěrová smlouva nikdy neexistovala a pro její absolutní neplatnost na ní nelze nadále odkazovat. Teprve v okamžiku právní moci výroku o zastavení exekuce došlo ke vzniku nového závazku na žalovanou na vrácení bezdůvodného obohacení. K tomu došlo za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., kde je subjektivní promlčecí doba tříletá. S ohledem na tento závěr soud I. stupně nepochybil, když vycházel z toho, že žaloba byla podána včas. Lze se ztotožnit i s tím, že výše žalobního požadavku byla prokázána. Odvolací soud z tohoto důvodu postupoval dle § 219 o.s.ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.9. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vyplývá z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. Úspěšnému žalobci v odvolacím řízení vznikly náklady za zastoupení advokátem ve výši dle advokátního tarifu. Ty představují náhradu za 2 úkony právní služby po 2 940 Kč (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) a 2 paušální náhrady po 450 Kč a 21 % sazbu DPH o 1 423,80 Kč, v součtu 8 203,80 Kč.