70 Co 283/2025-48 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 048 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 048 Kč od 7. 3. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 029,16 Kč (výrok III).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 29 881 Kč s příslušenstvím jako dluhu vzniklého nesplácením úvěru poskytnutého žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 4. 2024 ve výši 30 000 Kč.3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 22. 4. 2024 žalobkyně poskytla žalované z úvěru sjednaného ve výši 30 000 Kč částku 27 500 Kč a částku 2 500 Kč zaslala zprostředkovateli smlouvy jako poplatek za uzavření smlouvy. Uvedenou smlouvou se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni úvěr s úrokem 27,28 % ročně (RPSN 39,2 %), tj. celkem 46 000 Kč ve 40ti měsíčních splátkách po 1 150 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje květnem 2024. Žalovaná přestala hradit úvěr od splátky splatné ke dni 20. 11. 2024 a následně již jen dne 10. 12. 2024 uhradila částku 552 Kč, proto žalobkyně ke dni 27. 2. 2025 v souladu se smlouvou dosud nesplacený úvěr zesplatnila. Žalovaná tak z úvěru vrátila žalobkyni celkem 7 452 Kč.4. Po právním posouzení podle § 2395 a násl. o. z. a podle § 2 odst. l zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně prokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, nicméně výši nákladů úvěru posoudil ve svém souhrnu jako nepřiměřenou a rozpornou s dobrými mravy. Ohledně výše úroku 27,28 % dospěl k závěru, že v poměru s nejvyššími úrokovými sazbami uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v době uzavření úvěrové smlouvy podstatně přesahuje obvyklou úrokovou míru, což způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy. Nárok žalobkyně tak soud prvního stupně posoudil jako bezdůvodné obohacení dle § 2993 o. z., a protože žalovaná z neplatné smlouvy obdržela od žalobkyně částku 27 500 Kč, z níž jí vrátila toliko 7 452 Kč, vyhověl žalobě co do jistiny ve výši 20 048 Kč a s ní souvisejícího zákonného úroku z prodlení. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. Právo na náhradu nákladů řízení přiznal v řízení převážně úspěšné žalobkyni podle § 142 odst. 2 o. s. ř.5. Proti zmíněnému zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (výrok II) podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní úroky jsou zcela nepřiměřeně vysoké a rozporné s dobrými mravy. Připomněla, že v době uzavření smlouvy činily dle statistiky , právnická osoba, úrokové sazby korunových úvěrů na spotřebu domácností až 24,63 %, a to u úvěru z kreditních karet, a v návaznosti na to poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005), podle níž je nepřiměřeným takový úrok, který podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, za což ale nebyl považován úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Za ujednání v rozporu s dobrými mravy tak judikatura označila až výši úroků přesahující čtyřnásobek obvyklé úrokové míry. I v případě, že by běžný úrok byl stanoven z úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v době uzavření smlouvy, tj. dle databáze časových řad , název, , právnická osoba, ve výši 8,84 %, přesahoval by sjednaný úrok pouze nepatrně trojnásobek této hodnoty. Žalobkyně se domnívá, že soud prvního stupně své úvahy, na nichž vystavěl své rozhodnutí, nijak blíže nerozvedl a jeho rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby napadený výrok změnil a žalobě i ohledně této částky vyhověl.6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.7. Odvolací soud přezkoumal v rozsahu podaného odvolání napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté, co na základě jím provedeného dokazování níže popsaným způsobem upřesnil skutková zjištění soudu prvního stupně stran toho, jak žalobkyně pro účely poskytnutí předmětného úvěru posoudila úvěruschopnost žalované, odvolání žalobkyně shledal nedůvodným.8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.10. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.11. Podle § 86 odst. 1 z. s ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle 2. odstavce věty první cit. ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Odvolací soud souhlasí s námitkou žalobkyně, že pokud z databáze , právnická osoba, , název, (Statistika úrokových sazeb u spotřebitelů poskytovaných bankami) vyplývá, že v dubnu 2024, kdy došlo k uzavření předmětné úvěrové smlouvy, činila obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných spotřebitelům ze strany banky 8,84 % ročně, nelze dospět k závěru, že by sjednaná výše úrokové sazby 27,28 %, dosahující cca trojnásobku obvyklé výše, byla v rozporu s dobrými mravy. Ani výši RPSN odvolací soud nepovažuje za nepřiměřeně vysokou; odpovídá míře rizika soukromé nebankovní úvěrující společnosti. Z tohoto pohledu tedy odvolací soud nepovažuje závěry soudu prvního stupně za správné.14. Odvolací soud nicméně i přes výše uvedené závěr soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy a potřebě rozhodnout o žalobním nároku v režimu bezdůvodného obohacení shledal správným.15. Zopakováním žalobkyní předložených důkazů popisujících způsob, jakým žalobkyně pro účely poskytnutí předmětného úvěru posoudila úvěruschopnost žalované, totiž zjistil, že žalovaná v žalobkyni doloženém čestného prohlášení o jejích příjmech, výdajích a závazcích ze dne 18. 4. 2024 uvedla, že její pravidelný příjem činí 25 500 Kč a spolu s tím dále deklarovala, že jiné příjmy nemá, je svobodná, bydlí sama, na bydlení vynakládá částku 10 500 Kč, splácí měsíčně splátky blíže neurčeného úvěru ve výši 1 200 Kč, avšak kromě toho jiné závazky nemá, nejsou proti ní vedeny exekuce, ani u ní nejsou dány podmínky úpadku či hrozícího úpadku. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 22. 4. 2024 však odvolací soud zjistil, že v údajích o žalované jako zákazníku je kromě informací zjištěných z čestného prohlášení (a ověřených nájemní smlouvou a výpisem z účtu žalované) bylo uvedeno, že příjem domácnosti činí 56 000 Kč. Tento rozpor mezi zjištěnou výší příjmu ze zaměstnání jako jediném zdroji příjmu žalované a výší příjmu domácnosti, kterou žalovaná s nikým nesdílí, však žalobkyně nikde nevysvětluje, přičemž dle názoru odvolacího soudu právě tato částka mohla být rozhodující pro poskytnutí úvěru žalované, která zjevně přestala být po šesté splátce schopna úvěr splácet. Taktéž žalobkyně nijak nezjišťovala, jaký úvěr již žalovaná splácí a jaký je její platební režim, tedy jakým způsobem a zda vůbec ve smyslu § 86 odst. 2 z. s. ú. splácí dosavadní dluhy. Lze tak uzavřít, že při sjednávání úvěrové smlouvy žalobkyně porušila svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované, což ve svém důsledku vedlo k poměrně časnému nesplácení úvěru žalovanou (již od 7. splátky ze sjednaných 40), přičemž s tímto porušením zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. 1 spojuje neplatnost takové sm