72 Co 167/2025-78 — Městský soud v Praze

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení vedené žalobkyní o zaplacení částky 133 562 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, kterou žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 733 333 Kč s příslušenstvím (výrok II) a dále uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, ve které žalobkyně tvrdila, že trestním stíháním vedeném , Orgán veřejné moci, a poté Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 12/2016, které bylo nezákonné a nadto trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, jí vznikla majetková i nemajetková újma, kterou žádala odškodnit celkem částkou 866 895 Kč (z toho 225 362 Kč za vynaložené náklady obhajoby, 565 000 Kč za nezákonnost trestního stíhání a 168 333 Kč, Anonymizováno, za nepřiměřenou délku řízení).3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že trestní stíhání žalobkyně bylo skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2022, č. j. 6 To 63/2021-4539, kterým byla žalobkyně (v postavení čtvrté obžalované) zproštěna obžaloby (podané , Orgán veřejné moci, dne 11. 8. 2016). Podle protokolu z veřejného zasedání, při kterém byl zmíněný rozsudek vyhlášen, byli přítomni obhájci všech devíti obžalovaných, tedy i , Jméno advokátky, , tehdejší obhájkyně žalobkyně. Podle doložky právní moci (uvedené na čl. 4559 spisu vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 12/2016) nabyl zmíněný rozsudek právní moci a vykonatelnosti dne 10. 10. 2022. Žalobkyně dne 16. 5. 2023 požádala žalovanou o poskytnutí odškodnění za nezákonnost zmíněného řízení a za jeho nepřiměřenou délku celkem ve výši 886 895 Kč, na což žalovaná reagovala stanoviskem ze dne 16. 11. 2023, na jehož základě poskytla žalobkyni náhradu škody za vynaložené náklady obhajoby ve výši 91 800 Kč a ve zbývající části posoudila její požadavek na neopodstatněný (v rozsahu požadované nemajetkové újmy pro promlčení).4. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst1 písm. a), b), c), § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, 2 a 3, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31a odst. 1, 2 a 3, § 32 odst. 1 a 2 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyni přisvědčil v tom, že pokud byla v trestním řízení zproštěna obžaloby, je usnesení o zahájení jejího trestního stíhání nezákonným rozhodnutím (§ 7 odst. 1 zmíněného zákona). Současně však dovodil také to, že žalovanou vznesená námitka promlčení týkající se žalobkyní požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí trestním řízením, je důvodná. Žalobkyně se totiž dozvěděla o vzniku nemajetkové újmy i o subjektu, který za ní odpovídá, v okamžiku vyhlášení zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze, k čemuž došlo při veřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2022. Od tohoto okamžiku začala plynula žalobkyni šestiměsíční promlčecí doba (pro předběžné uplatnění nároku u žalované), která skončila dne 12. 4. 2023. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí posuzovaným řízením u žalované až dne 16. 5. 2023, tedy po marném uplynutí zmíněné promlčecí doby a s přihlédnutím k tomu, že žalobu podala u soudu až dne 23. 12. 2023, je její nárok na poskytnutí zadostiučinění promlčený. Soud prvního stupně proto řízení zastavil co do částky 133 562 Kč s příslušenstvím (pro zpětvzetí žaloby) a ve zbývající části, tj. ohledně částky 733 333 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, přičemž rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm předně namítla protiústavnost promlčecí lhůty trvající pouze šest měsíců, protože se podle jejího názoru vymyká promlčecím lhůtám stanoveným pro poškozené v jiných odvětvích práva. Za nesprávné pak žalobkyně považuje i to, že byla nucena uplatnit svůj nárok nejprve u žalované (tedy u škůdce), která přitom nenese žádné důsledky za to, že nárok žalobkyně neprojednala včas. Podle žalobkyně by zmíněnou zákonnou úpravu promlčení bylo možno považovat za vyváženou jen potud, pokud by i žalované plynuly z neprojednání předběžně uplatněného nároku v zákonné lhůtě také nepříznivé důsledky. Jinak je totiž na občana (jednotlivce) kladen významně vyšší nárok, než na stát, který je přitom profesionálem se zajištěným aparátem, a který je současně nadán mocenskou autoritou a prostřednictvím výkonu zákonodárné moci navíc ještě autorem předmětného zákona. Navíc zmíněný zákon při nastavení délky promlčecí lhůty pro nemajetkovou škodu, počátku jejího běhu, nutnosti uplatnit nárok u škůdce, a po čas lhůty, která běží škůdci nemožnost podat je u soudu, upřednostňuje silnější stranu (stát) oproti slabší straně (poškozenému). Dále žalobkyně namítla i to, že promlčecí doba jí začala plynout dnem doručení zprošťujícího rozsudku, nikoliv dnem jeho vyhlášení, protože § 32 zákona č. 82/0998 Sb. spojuje počátek promlčecí lhůty s oznámením nezákonnosti rozhodnutí, nikoliv s vyhlášením rozsudku. Navíc žalovanou vznesená námitka promlčení je podle žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Poté se žalobkyně soustředila na popis průběhu trestního stíhání se závěrem, že toto řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. A konečně žalobkyně namítla i to, že pro specifické okolnosti případu je žalovanou vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Zprošťující rozsudek totiž nebyl žalobkyni doručen v zákonné lhůtě a ještě v únoru 2023 trvaly důsledky nezákonného a nepřiměřeně dlouhého řízení, protože teprve tehdy jí bylo doručováno usnesení o zrušení zajištění prostředků. Pakliže stát nedodržel vůči žalobkyni zákonem stanovené lhůty, neměla by se žalovaná úspěšně dovolávat námitky promlčení (hodnoceno optikou dobrých mravů). Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.6. Žalovaná, která se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila, navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.8. § 32 odst. 1 věty první zákona č. 82/1996 Sb. dopadá na případy odpovědnosti státu za škodu způsobenou jak nezákonným rozhodnutím, tak i nesprávným úředním postupem Počátek subjektivní promlčecí doby se pojmově odvozuje od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik újmy a orientačně (přibližně) i její rozsah (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004). U škody vzniklé na základě trestního stíhání a posuzované podle úpravy o nezákonném rozhodnutí, je podmínkou odpovědnosti státu zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, kdy se uplatní věta druhá § 32 odst. 1 zmíněného zákona, která odsouvá počátek běhu subjektivní doby k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o zrušení rozhodnutí. V případě odpovědnosti za škodu způsobenou trestním stíháním má obdobné účinky jako zrušovací rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno nebo byl obžalovaný obžaloby zproštěn, protože právě tímto okamžikem je splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4705/2007). Subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo , podezřelý výraz, , tedy počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno. Byla-li osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první uvedeného zákona běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání. S následným doručením rozhodnutí již proto nejsou co do právní moci rozhodnutí spojovány žádné právní účinky. Pokud se po vyhlášení zprošťujícího rozsudku vzdají práva odvolání proti výroku o vině (o zproštění obžaloby) všechny osoby oprávněné, nabývá zprošťující rozsudek právní moci ihned, aniž by na okamžik nabytí právní moci mělo vliv pozdější doručování písemného vyhotovení rozsudku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 28. 2. 2019