13 Co 355/2025-139 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně od , datum, do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 40 465 Kč k rukám jeho zástupce rovněž do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 120 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši ročně od , datum, do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout následkem trestního stíhání jeho osoby, zahájeného usnesením policejního orgánu ze dne , datum, pro trestné činy , podezřelý výraz, podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a , podezřelý výraz, dle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a skončeného rozsudkem , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne , datum, ve spojení s usnesením , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a jímž byl žalobce zproštěn na něj pro uvedené trestné činy státním zástupcem dne , datum, podané obžaloby, a to podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán.3. Soud prvního stupně vyšel při posouzení zažalovaného nároku předně ze zjištěného průběhu žalobcova trestního stíhání, jak je v základních obrysech popsán shora. Dále vzal za prokázané, že žalobci, bezúhonné osobě stíhané zhruba dva roky pro trestnou činnost spočívající v (údajném) , podezřelý výraz, , a takto spojené s maximálním společenským odsudkem, za což mu v případě odsouzení hrozil trest odnětí svobody v sazbě 5 až 12 let, přineslo trestní stíhání v osobnostní sféře negativní důsledky představované zejm. jistým (jakkoliv následně překonaným) odcizením s manželkou, věc byla důkazně řešena v žalobcově sociálním okolí (výslechy jeho příbuzných, učitelů a kamarádů nezletilé nevlastní dcery), žalobce se musel opakovaně podrobit znaleckému zkoumání včetně , podezřelý výraz, , trestní stíhání, v němž mu pro případ odsouzení reálně hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, prožil v obavách z očekávatelných reakcí jeho případných budoucích spoluvězňů na předmětnou trestnou činnost (pedofilní povahy, nadto v rodinném kontextu). Trestní stíhání pro žalobce znamenalo i negativní ekonomický zásah v podobě nákladů na obhajobu, který umocnil již tak finančně neutěšenou rodinnou situaci [žalobcovu rodinnou domácnost přitom kromě manželky a nevlastní dcery – , podezřelý výraz, (dále jen „nezletilá“) – tvoří ještě dvě vlastní, rovněž nezletilé dcery]. V jednom případě byl žalobce podle zjištění soudu prvního stupně při ucházení se o práci odmítnut potenciálním zaměstnavatelem s tím, že se jedná o osobu, o které „se píše“. Celá situace na druhou stranu dle soudu prvního stupně nevedla k nevratným důsledkům, žalobcova rodina se znovu stmelila a sdílí společnou domácnost (včetně nezletilé), jistou medializací věci sdělovací prostředky neporušily zásadu presumpce neviny, žalobcova hmotná situace, jak již bylo zmíněno, nebyla obecně příznivá již před trestním stíháním.4. Soud prvního stupně vyšel i z toho, že žalobce uplatnil posléze zažalovaný nárok (na zaplacení částky 120 000 Kč) u žalované dne , datum, a že žalovaná v penězích neplnila ničeho, považujíc jakoukoliv peněžitou satisfakci za nemorální, rozpornou s principy obecné spravedlnosti, a to za situace, kdy bylo v trestním řízení rovněž zjištěno, že žalobce požadoval v rámci vzájemné elektronické komunikace , podezřelý výraz, , kterážto informace byla prezentována i mediálně a žalobci nezbylo než připustit její pravdivost. Uvedené podle žalované „v podstatě činí z žalobce osobu nežádoucí v očích ostatních, když , podezřelý výraz, je zcela amorální v očích lidí bez ohledu na to, pro co vše dalšího byl žalobce obžalován“.5. Zjištěné soud prvního stupně právně posoudil podle § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), a závěrů ustálené judikatury, reprezentované zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012 (dále jen „R 122/2012“), a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněným pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2016“).6. Uzavřel, že žalobcovo trestní stíhání je vzhledem k jeho výsledku namístě kvalifikovat jako nezákonné, kterážto skutečnost zakládá nárok na odškodnění jeho zahájením a vedením způsobené nemajetkové újmy. Po zhodnocení provedeného dokazování shledal, že žalobci určitá újma vznikla (což ostatně žalovaná ani nesporovala, odškodňujíc ji sama konstatováním porušení práva a omluvou) a že tuto je namístě odškodnit v penězích. Při stanovení odškodnění částkou 50 000 Kč soud prvního stupně, vycházeje i z porovnání s jinou odškodňovací věcí rozebranou pod bodem 35 odůvodnění napadeného rozsudku, vzal v potaz rovněž žalovanou namítanou okolnost žalobcova požadavku na , podezřelý výraz, , jako fakt vylučující žalobce z práva na peněžité odškodnění ji však nevyhodnotil.7. Z vyložených důvodů (takto jen stručně přiblížených, i s přihlédnutím k podrobnosti odůvodnění napadeného rozsudku) soud prvního stupně vyhověl žalobě o odškodnění nemajetkové újmy co do částky 50 000 Kč, spolu s ní přiznal žalobci rovněž požadovaný úrok z prodlení (což blíže neodůvodnil), ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl s poukazem na ust. § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobci tak přiznal plnou náhradu nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a nákladů jeho zastoupení advokátem, vypočtených podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“ nebo „advokátní tarif“), považuje za tarifní hodnotu věci s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, částku 113 000 Kč.8. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a výslovně též ve výroku nákladovém včasným a přípustným odvoláním. Ohledně věci samé zpochybnila správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně o důvodech žalobcova opuštění společné domácnosti a nepřijetí do zaměstnání v souvislosti s trestním stíháním a zejm. pak setrvala na opodstatněnosti své námitky, podle níž je poskytnutí peněžité satisfakce osobě, která , podezřelý výraz, , rozporné s obecně sdílenou představou spravedlnosti, nota bene v situaci, kdy byl žalobce žalovanou dobrovolně odškodněn konstatováním porušení práva a omluvou. Rozhodnutí o nákladech řízení pak žalovaná vytkla nesprávné určení výše tarifní hodnoty věci, činící – správně – podle § 9a odst. 2 písm. a) AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, jen 50 000 Kč.9. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítne, event. přiznané odškodnění přiměřeně sníží, a rovněž aby „správně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně“ (čímž žalovaná v kontextu její výslovné nákladové námitky míní pro případ, že by na náhradu nákladů řízení mělo žalobci i po přezkumu merita věci svědčit právo, toliko jejich správné vyčíslení).10. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, považuje odvolací námitky žalované za nedůvodné. Soud prvního stupně se podle žalobcova přesvědčení vypořádal správně s veškerou argumentací účastníků a skutečnostmi zjištěnými provedeným dokazováním. Žalobce nezpochybňuje ani to, že soud prvního stupně vzal k jeho tíži v potaz „určité nevhodné chování k , podezřelý výraz, “. I proto rovněž akceptoval odškodnění nižší částkou, než původně požadoval.11. Odvolací soud přezkoumal, postupuje se souhlasem účastníků podle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, k odvolání žalované a v jím vytyčených mezích napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a shledal odvolání jen zčásti důvodným.12. Jde-li o věc samu, soud prvního stupně zjistil správně a v postačujícím rozsahu skutkový stav věci a nepochybil ani při jejím právním posouzení, a to předně závěrem, že žalobcovo trestní stíhání je namístě s přihlédnutím k jeho výsledku kvalifikovat jako nezákonné (nedůvodné) ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Při posouzení zažalovaného nároku nepochybil ani citací na věc přiléhajících zákonných ustanovení, ani vymezením kritérií přijatých a odůvodněných v R 122/2012, tj. povahy trestní věci, délky trestního stíhání a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného. Všechna tato kritéria soud prvního stupně „vyplnil“ v konkrétních poměrech souzené věci přiléhavým