16 Co 394/2025-106 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 205 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení (výrok I/), žalobu v části požadovaných úroků z prodlení ve výši 12,75 % z částky 205 000 Kč od , datum, do , datum, a ve výši 0,75 % ročně z částky 205 000 Kč od , datum, do zaplacení zamítl (výrok II/) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 51 580 Kč (výrok III/).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě žalobkyně, kterou se domáhala vydání rozsudku, kterým by soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 205 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z této částky od , datum, do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že s žalovaným uzavřela dne , datum, Smlouvu o společné investici, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky (investiční podíl) ve výši 200 000 Kč za účelem realizace plánované investice spočívající v nákupu a následném prodeji díla: „, jméno FO, , , podezřelý výraz, “. Žalovaný se smlouvou zavázal, že za poskytnuté finanční prostředky žalobkyní zajistí nákup díla a učiní kroky k jeho zařazení do přímého nebo aukčního prodeje. Mezi účastníky bylo sjednáno, že prodej díla se uskuteční nejpozději do konce července 2024. Po uskutečnění prodeje byl žalovaný dle smlouvy povinen vyplatit žalobkyni její investorský vklad společně s podílem na zisku z prodeje díla ve výši 100 000 Kč, tedy celkem 300 000 Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno, že žalovaný bere na sebe riziko neúspěchu aukčního nebo přímého prodeje s tím, že pokud se dílo z jakýchkoli důvodů neprodá, převede na žalobkyni její investiční podíl v plné výši 200 000 Kč s doplatkem 5 000 Kč za rezervaci zdrojů, tedy celkem 205 000 Kč, a to na její bankovní účet uvedený v záhlaví smlouvy. Žalovaný žalobkyni informoval, že k prodeji díla v sjednaném termínu nedošlo. Žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení částky 205 000 Kč. Žalovaný tuto částku žalobkyni přes opakované upomínky nevrátil. Žalovaný namítal, že dílo nebylo nikdy platně zakoupeno, neboť se ukázalo být padělkem, že tedy nenastaly smluvní předpoklady ke vzniku nároku žalobce, že smluvní vztah trvá, žalobce od smlouvy neodstoupil, smluvní podmínky pro vznik nároku nebyly splněny a že strany se dohodly na pokračování investice po , datum, . Žalovaný dále tvrdil, že žalobce neoprávněně zadržuje jeho dvě umělecká díla a že podání žaloby je motivováno osobními důvody.3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, emailové komunikace, smlouvy o společné investici, potvrzení banky o provedené transakci a dalších listin, v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Provedené důkazy a skutkový stav uvedl pod body 3 až 11 odůvodnění rozsudku. Soud uzavřel (bod 13 rozsudku), že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena Smlouva o společné investici, žalobce poskytl na její základě žalovanému částku 200 000 Kč, žalovaný se zavázal zajistit nákup „originálního díla“ uvedeného ve smlouvě a následně jeho prodej nejpozději do konce července 2024, k čemuž však nedošlo. Nákup padělku jde podle soudu výlučně k tíži žalovaného. Proto nastoupil smluvní režim dle bodu 2.8 smlouvy, podle něhož má žalobkyně právo na vrácení investičního podílu 200 000 Kč a částky 5 000 Kč za rezervaci zdrojů, celkem tedy 205 000 Kč. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 1746 odst. 2 o. z. jako smlouvu nepojmenovanou a dále podle § 1958 a § 1970 o. z., která upravují splatnost dluhu a úroky z prodlení. Soud vyšel z jazykového a logického výkladu bodů 2.6 a 2.8 smlouvy a uzavřel, že po marném uplynutí lhůty pro prodej díla ke dni , datum, vzniklo žalobci právo na vrácení 205 000 Kč. Námitku žalovaného, že žalobkyně měla nejprve odstoupit od smlouvy, soud odmítl s odkazem na to, že odstoupení by žalobkyni přiznávalo nižší částku (200 000 Kč), než stanoví bod 2.8 smlouvy. Soud rovněž odmítl námitku o prodloužení termínu prodeje s tím, že jakákoliv změna smlouvy vyžadovala písemnou formu, která nebyla dodržena. Soud tak uzavřel, že žaloba je důvodná co do částky 205 000 Kč a co do úroků z prodlení od , datum, , zatímco ve zbývající části ohledně úroků z prodlení je nedůvodná. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, ač byl úspěšný jen částečně, neboť neúspěch žalobkyně se týkal pouze nepatrné části uplatněných úroků. Soud nepřiznal náklady za jeden úkon právní služby, který nebyl vyžádán soudem.4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný včasné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká zejména nepřezkoumatelnost, nesprávné právní posouzení a nesprávné hodnocení smluvního rámce mezi účastníky. Žalovaný namítá, že odůvodnění rozsudku zůstává na úrovni obecných tezí bez konkrétních návazností na zjištěný skutkový stav a na jednotlivá ustanovení „Smlouvy o společné investici“. Zdůrazňuje, že smlouva obsahuje tři na sebe navazující a podmiňující „fáze“ – nejprve nabytí „originálu díla“ investorem, poté jeho zařazení do prodeje a teprve následně vypořádací režim podle úspěchu či neúspěchu prodeje. Podle žalovaného nebyla splněna už první fáze, neboť originál díla nebyl nikdy nabyt, a proto nemohla být aktivována ani prodejní fáze dle čl. 2.5–2.6, ani vypořádací režimy podle čl. 2.7–2.8. Režim čl. 2.8 se podle jeho názoru vztahuje výhradně na situaci neúspěchu prodeje již nabytého díla, nikoli na riziko nenabytí či neautenticity. Nesprávný je podle něj rovněž závěr soudu I. stupně, že důvod nemožnosti prodeje je „bezpředmětný“, neboť ignoruje systematiku smlouvy. Žalovaný dále uvádí, že smlouva obsahuje samostatný mechanismus odstoupení dle čl. 4.1, k němuž žalobkyně mohla kdykoli přistoupit a získat zpět investiční vklad 200 000 Kč, přičemž tento mechanismus smluvně vylučuje nárok na věcné plnění. Tvrdí také, že nikdy neexistoval smluvní základ pro požadavek částky 205 000 Kč, neboť tato částka byla smluvně spojena výhradně s režimem neúspěšného prodeje, který v daném případě nenastal. Zároveň namítá, že soud I. stupně nevysvětlil, na základě čeho přiznal „okamžitý“ nárok, aniž byly naplněny smluvní podmínky či došlo k odstoupení od smlouvy, a že přehlédl jeho snahu o smírné řešení i skutečnost, že žalobkyně odmítala jednání a postupovala v rozporu se smlouvou. Nesprávné je podle žalovaného rovněž dovozování sankční odpovědnosti za pořízení falzifikátu, neboť smlouva nikde neobsahuje záruku pravosti díla, ani neupravuje přenos tohoto rizika na investora. V průběhu odvolacího řízení žalovaný uvedl, že dle jeho názoru je nutno věc posoudit podle zásad „následné nemožnosti plnění“, neboť po kouli obrazu vyšlo najevo, že jde nikoli o originál, ale o falzum. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žaloba bude zamítnuta, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.5. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvádí, že závěry soudu prvního stupně jsou věcně správné, zejména pokud jde o aplikaci článku 2.8 smlouvy o společné investici, podle něhož žalovaný jako investor výslovně převzal riziko neúspěchu prodeje díla „z jakýchkoliv důvodů“, a je proto povinen žalobkyni vyplatit částku 205 000 Kč, jelikož k prodeji díla v termínu nedošlo, přičemž text smlouvy nevymezuje žádnou výjimku ani odlišný režim pro případ neautenticity díla. Žalobkyně zdůrazňuje, že žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval jako odborník na trh s uměním, dlouhodobě prezentovaný jako „uznávaná kapacita“, a nelze proto akceptovat jeho současnou argumentaci, že skutečnost, že zakoupené dílo bylo falešné, nemá nést k tíži investora, který naopak sám deklaroval schopnost zajistit nákup originálu. Žalobkyně poukazuje na to, že žalovaný převzal a použil její finanční prostředky ve výši 200 000 Kč, avšak buď nepoužil tyto prostředky k deklarovanému účelu, nebo následně odmítá nést smluvní odpovědnost za vlastní postup, přičemž jí žádné finanční prostředky dosud nevrátil. Tvrdí, že výklad žalovaného by znamenal, že žalovaný by mohl libovolně nakládat s jejími penězi a poté tvrdit, že žádný závazek nemá, což je v rozporu s účelem smlouvy, dobrými mravy i principem poctivosti. Současné chování žalovaného podle ní vyvolává vážné pochybnosti o jeho poctivém úmyslu již při uzavření smlouvy. Žalobkyně proto setrvává na tom, že právní závěry soudu I. stupně jsou přiléhavé, smlouva byla aplikována správně a její nárok je důvodný v plném rozsahu, včetně úroků z prodlení, které soud I. stupně částečně nepřiznal. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.6. Proti rozsudku soudu I. stupně podala rovněž žalovaná včasné odvolání, kterým napadla zamítavý výrok II/ rozsudku, kdy rozhodnutí vytýká zejména