16 Co 50/2026-110 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 16 726 Kč s příslušenstvím, zamítl (I). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 094,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (II).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení, které mělo vzniknout v důsledku neplatnosti pojistné smlouvy investičního životního pojištění , podezřelý výraz, č. , hodnota, , a to ve výši 16 726 Kč. Žalobce tvrdil, že pojistná smlouva byla absolutně neplatná, jelikož neobsahovala dostatečně určité vymezení pojistného, poplatků a způsobu výpočtu hodnoty podílových jednotek, přičemž některá ujednání považoval za zneužívající ve smyslu čl. 3 Směrnice 93/13/EHS a § 56 odst. 1 obč. zák. Žalovaný subjekt žalobu popřel a navrhl její zamítnutí. Tvrdil, že pojistná smlouva byla platně uzavřena, žalobce byl seznámen s pojistnými podmínkami, po celou dobu smlouvu plnil, obdržel pojistnou ochranu a pravidelné výpisy, a případné neplatnosti se nemohl dovolávat. Žalovaný dále zdůraznil, že rizikové pojistné bylo účtováno pouze u připojištění, která zanikla již roku 2017, jakož i uplatnil námitku promlčení s odkazem na to, že žalobci musely být případné vady smlouvy známy od jejího uzavření, případně že měl pojmout podezření o jejich existenci mnohem dříve.3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, zejména návrhu na uzavření pojistné smlouvy, pojistných podmínek, výročních dopisů, výpisů z podílového účtu, pojistek za jednotlivé roky, předžalobní výzvy a reakcí na ni, jakož i z dohod o ukončení připojištění, v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval jednotlivé důkazy a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Provedené důkazy a zjištěný skutkový stav uvedl pod body 4 až 18 odůvodnění rozsudku. Soud zejména uzavřel že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena pojistná smlouva na investiční životní pojištění s pojistným 400 Kč měsíčně, přičemž smlouva neurčovala rozpad pojistného na jednotlivé složky a neobsahovala ujednání o způsobu výpočtu poplatků a rizikového pojistného. Soud zjistil, že žalobce uhradil na pojistném celkem 62 000 Kč, přičemž mu žalovaná vyplatila částku 45 274 Kč, a za poslední tři roky před podáním žaloby zaplatil 12 800 Kč. Dále soud zjistil, že za uvedené tříleté období nebylo žalobci účtováno žádné rizikové pojistné a celé běžné pojistné bylo použito na investiční složku, přičemž žalovaná za uvedené období žalobci poskytla odkupné ve výši přesahující zaplacené pojistné.4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 37 odst. 1 obč. zák., § 2, § 4, § 12 a § 54 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a § 451 a § 458 obč. zák. Soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva byla absolutně neplatná, neboť neobsahovala určité a srozumitelné ujednání o pojistném a poplatcích. Uvedl, že odkaz na sazebník uložený v sídle žalované neznamená prokazatelné seznámení pojistníka s jeho obsahem, a odkázal přitom na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017. Soud uzavřel, že v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení, které by se mělo vypořádat porovnáním zaplaceného pojistného a poskytnuté pojistné ochrany. Dříve však musel řešit námitku promlčení. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022 posoudil počátek subjektivní promlčecí lhůty, avšak dále s ohledem na recentní judikaturu (např. Nejvyšší soud sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, 33 Cdo 48/2023, 33 Cdo 3113/2023) dospěl k závěru, že je třeba aplikovat i objektivní promlčecí lhůtu dle § 107 odst. 2 obč. zák. Soud neshledal ani rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Na tomto základě dospěl k závěru, že nepromlčený je pouze nárok vzniklý za období od , datum, do , datum, , kdy žalobce zaplatil 12 800 Kč, avšak žalovaná mu za totéž období poskytla vyšší plnění, a žalobci tak žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Proto soud žalobě nevyhověl a v celém rozsahu ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 8 094,90 Kč, skládající se z odměny za tři úkony právní služby, paušálních náhrad hotových výdajů a DPH.5. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká zejména nesprávné právní posouzení věci, nesprávné skutkové závěry a vady řízení. Žalobce především namítá, že prvostupňový soud pochybil, pokud aplikoval objektivní promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 obč. zák., ačkoli v řízení podle ustálené judikatury odvolacích soudů nelze objektivní promlčecí dobu v obdobných spotřebitelských věcech vůbec použít, jelikož by to vedlo k porušení zásady efektivity ochrany spotřebitele. Dále žalobce namítá nesprávné závěry ohledně vědomosti žalované o vadách pojistné smlouvy, když tvrdí, že žalovaná měla již nejpozději od , datum, vědět o závadách pojistné dokumentace na základě Dohledového benchmarku , hodnota, České národní banky a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017. Podle žalobce tak žalovaná nemohla uplatnit námitku promlčení v dobré víře. Žalobce rovněž polemizuje se skutkovými závěry prvostupňového soudu o vypořádání vzájemných plnění a namítá, že soud I. stupně pochybil, pokud vzájemné plnění posuzoval pouze v rozsahu nepromlčených plnění za poslední tři roky před podáním žaloby. Podle žalobce měl soud postupovat podle § 457 obč. zák. tak, že vypořádání vzájemných peněžitých plnění má být provedeno ke dni jejich poskytnutí, a nikoli pouze v rámci nepromlčené části nároku. Žalobce zároveň brojí proti tomu, že soud do vzájemného vypořádání zahrnul tzv. pojistnou ochranu, která podle žalobce není pojmem známým tehdejší právní úpravě, nemá ekonomický ekvivalent a ani nemůže být poskytována z absolutně neplatné pojistné smlouvy. Další významnou námitkou je, že soud I. stupně nesplnil svou povinnost přezkoumat napadená smluvní ujednání z hlediska jejich možné zneužívající povahy podle Směrnice 93/13/EHS, judikatury Soudního dvora Evropské unie a judikatury Ústavního soudu. Žalobce zdůrazňuje, že zneužívající charakter ujednání měl být posuzován i tehdy, pokud byla smlouva shledána neplatnou z jiného důvodu, a vytýká soudu opomenutí povinnosti chránit spotřebitele a neposkytnutí efektivní soudní ochrany. Žalobce namítá, že celek smluvních ujednání o rizikovém pojistném, poplatcích a nákladech představuje nepřiměřené a pro spotřebitele netransparentní ujednání podle § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. g) a i) obč. zák., čemuž se měl soud I. stupně věnovat z úřední povinnosti. Odvolatel dále tvrdí, že závěry soudu prvního stupně odporují judikatuře SDEU i nálezům Ústavního soudu, které ukládají obecným soudům povinnost aktivně chránit spotřebitele a přihlížet ke zneužívajícím smluvním ujednáním i bez návrhu. Žalobce nenamítá konkrétní vady řízení procesního charakteru, avšak namítá, že prvostupňový soud opomenul rozhodnout v souladu s unijními požadavky a neposkytl účinnou soudní ochranu; tím podle žalobce zasáhl do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proti výroku o náhradě nákladů řízení žalobce brojí implicitně – namítá, že rozhodnutí o nákladech je nesprávné, jelikož vychází z vadně posouzené věci samé. V závěru žalobce navrhuje, aby odvolací soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie pro případ, že by měl pochybnosti o aplikaci Směrnice 93/13/EHS. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že s odvoláním žalobce nesouhlasí a plně se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, zejména pokud jde o závěr o aplikaci objektivní promlčecí lhůty, který žalovaná považuje za v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jež v obdobných věcech výslovně odmítají použitelnost judikatury SDEU týkající se úvěrových smluv. Žalovaná rovněž zdůrazňuje, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť ze spisu žádným způsobem neplyne, že by žalovaná jednala zneužívajícím způsobem, naopak pojistnou smlouvu vždy považovala za platnou. K otázce vzájemného vypořádání žalovaná uvádí, že soud I. stupně postupoval správně, jestliže při posuzování případné nepromlčené části nároku žalobce zohlednil vyplacené odkupné, jehož výše nepromlčenou část nároku zcela převyšuje, a proto žaloba nemohla být úspěšná. K námitce žalobce týkající se zneužívajících ujednání žalovaná uvádí, že při závěru o neplatnosti smlouvy z důvodu absence určitého ujednání již nebylo třeba zkoumat přiměřenost jednotlivých smluvních klauzulí, což odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a při