30 Co 120/2026-101 – Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalované s dopravním a síťovým připojením stavebního projektu žalobkyně „, projekt, “ (dále „projekt“ nebo „stavba“) z pozemku parc. č. , číslo, , k. ú. , adresa, , (dále „pozemek žalobkyně“) na pozemek parc. č. , číslo, , , číslo, , , číslo, a , číslo, , ostatní plocha a komunikace, k. ú. , adresa, (dále „pozemky žalované“ nebo „místní komunikace žalované“), dle projektové dokumentace ve sloučeném stavebním a územním řízení vedeném u Stavebního úřadu , adresa, sp. zn. , spisová značka, , a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení 10.043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení uvedeného souhlasu z důvodu, že tento souhlas je jednou z podmínek pro vydání stavebního povolení pro její projekt. Projekt obsahuje tři obytné domy, každý o 12 bytech, s plánovanou přístupovou komunikací na ulice , adresa, a , adresa, , což jsou místní komunikace žalované umístěné na pozemcích žalované (resp. pozemcích , adresa, ve svěřenecké správě žalované). Tvrdila, že žalovaná bezdůvodně odmítá udělit souhlas s připojením projektu na místní komunikace. Neudělení souhlasu považuje žalobkyně za nezákonné, neboť pozemek žalobkyně (na němž je projekt plánován), je v územním plánu vymezen jako území pro bytovou zástavbu. Nesouhlas je v rozporu s ustanovením § 7 zák. č. 13/1997 Sb., který neumožňuje bezdůvodné odmítnutí připojení komunikace. Podle názoru žalobkyně žalovaná v postavení obce jako územního samosprávného společenství občanů a současně jako veřejnoprávní korporace může nesouhlasit s dopravním napojením jen v případě, pokud to není v souladu s územním plánem, dopravní obslužností, nebo pokud by to mohlo mít negativní dopad na životní prostředí či veřejný zájem, přičemž ani jeden z těchto předpokladů v posuzované věci není dán.3. Žalovaná nesouhlasila s žalobou, neboť není dán žádný právní základ, aby soud mohl nahradit projev vůle žalované. Nahradit projev vůle lze v případech, kdy to stanoví zákon, smlouva, nebo kdyby žalovaná byla na základě jiného právního titulu povinna takový projev vůle učinit, což v této věci splněno není. Dále uvedla, že žalobkyni opakovaně sdělovala důvody, pro které s připojením na své místní komunikace nesouhlasí (v minulosti nikdy nebylo nikdy území, kde je projekt plánován, napojeno na ulici , adresa, , ale na příjezdovou komunikaci k areálu bývalého , právnická osoba, do ulice , adresa, a , adresa, , ulice , adresa, neumožňuje rozvojovou zástavbu území, napojení do ulice , adresa, s ohledem na šířku komunikace, úhel napojení, sklonové poměry ani další parametry nesplňuje požadavky bezpečného a plynulého provozu na přilehlých komunikacích, atd.).4. Soud prvního stupně z nesporných tvrzení a z listinných důkazů zjistil, že žalobkyně opakovaně žádala žalovanou o souhlas s dopravním připojením a tím i s připojením inženýrských sítí svého projektu (stavby) na místní komunikace žalované, tj. s ulicí , adresa, a , adresa, . Žalovaná opakovaně od roku 2006 vůči předchozím vlastníkům parc. č. , číslo, a od roku 2022 vůči žalobkyni odmítala souhlas s připojením vydat. Odmítání odůvodňovala tím, že dopravní připojení projektu žalobkyně na ulice , adresa, a , adresa, není přijatelné z důvodu četnosti dopravy, nikdy v minulosti takové připojení nebylo ani nebylo uvažováno, území bylo vždy napojeno na příjezdovou komunikaci k areálu bývalého , právnická osoba, , , adresa, ulice slouží jako příjezd ke stávajícím rodinným domkům a neumožňuje rozvojovou zástavbu území, napojení do ulice , adresa, s ohledem na šířku komunikace, úhel napojení, sklonové poměry ani další parametry nesplňuje požadavky bezpečného a plynulého provozu na přilehlých komunikacích, atd.). , Odbor, , právnická osoba, (příslušný stavební úřad) shledal, že žádost žalobkyně o vydání společného povolení neměla předepsané náležitosti dle stavebního zákona a zahájené stavební řízení bylo přerušeno, přičemž ke dni 1. 9. 2025 chybí ze strany žalobkyně doložení souhlasu vlastníků dotčených pozemků (pozemky žalované) a rozhodnutí o připojení nemovitosti k místní komunikaci.5. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně věc posoudil podle § 1012 o. z., § 73 odst. 2 zák. č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále „stavební zákon“), a § 10 zák. č. 13/1997 Sb. O pozemních komunikacích (dále „zákon o pozemních komunikacích“) a s využitím závěrů vyslovených ve stanovisku Ústavního soudu Pl. ÚS 25/15 a Pl. ÚS- st. 54/21 vyslovil tyto závěry: Povinnost učinit prohlášení vůle může být uložena žalovanému tehdy, vyplývá-li tato povinnost žalovaného ze zákona, smlouvy nebo porušení povinnosti. Při udělování souhlasu obce ve smyslu § 10 zákona o pozemních komunikacích jde o institut soukromého práva a jde o výkon vlastnického práva obce, ovšem při plnění veřejného úkolu. Nahradit projev vůle žalované spočívající v souhlasu s dopravním a síťovým připojením lze pouze v případě, pokud by taková povinnost žalované vyplývala ze zákona, smlouvy či porušení povinnost. Takové předpoklady však soud prvního stupně neshledal. Požadavek soudní ochrany proti neudělení souhlasu neplyne ze samotné povahy výkonu vlastnického práva obce k zabezpečení obecného zájmu. Neexistuje hmotné právo žalobkyně na připojení ke komunikaci a z toho plynoucí právo na předchozí udělení souhlasu žalované s připojením. Ze strany žalované nedošlo k porušení její povinnosti zákonné či smluvní. Z uvedeného důvodu byla žaloba zamítnuta a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. byla žalované přiznána náhradu nákladů řízení.6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně poukázala na to, že její developerský projekt je v souladu s aktuálním územním plánem , adresa, , tento schválený územní plán je opatřením obecné povahy a je ve smyslu § 73 odst. 2 stavebního zákona závazný pro rozhodování v území a je podkladem pro opatření a rozhodnutí podle stavebního zákona. Z toho plyne, že žalovaná nemůže rozhodovat v rozporu s územním plánem. Rozhodování pak neznamená jen samotné územní rozhodnutí, ale jedná se i rozhodování o územních souhlasech, stanoviscích i rozhodování o veřejné infrastruktuře. Obec je povinna rozhodovat v souladu s tímto územním plánem. Byť územní plán neukládá přímou povinnost obci jako vlastníku pozemku, ale fakticky determinuje, jaké záměry lze povolit a jaká musí být právní jednání při realizaci územního plánu jako opatření obecné povahy. Pokud žalovaná nejméně 20 let setrvává na svém odmítavém stanovisku bez ohledu na změny a aktuální situaci v území, je její postoj v rozporu se zákonnou povinností obce pečovat o všestranný rozvoj na svém území. Soudem prvního stupně byla nesprávně posouzena právní úprava uvedená v § 7 zákona o pozemních komunikacích, když podle uvedeného ustanovení nelze bezdůvodně odmítnout připojení komunikací. Je třeba aplikovat § 1012 o. z., neboť neudělením souhlasu žalovaná vykonává vlastnické právo tak, že poškozuje žalobkyni, neboť ta nemůže využívat svůj pozemek k realizaci svého stavebního projektu. I to je důvod, pro který má být souhlas žalované nahrazen soudem. Bezdůvodné odmítnutí souhlasu je projevem určitého zbytečného sobectví, když napojením projektu na komunikaci , adresa, (správně , adresa, , poznámka odvolacího soudu) a , adresa, by došlo sice k mírnému zvýšení objemu dopravy, ale rozhodujícím důvodem žalované je to, že v této ulici se nachází v jedné vile i sídlo žalované. Žalobkyně navrhla, aby změnou rozsudku bylo žalobě vyhověno.7. Žalovaná k odvolání žalobkyně zopakovala své argumenty uplatňované v průběhu celého řízení. Zdůraznila, že zde žádný právní základ, aby soud mohl naradit projev vůle žalované, soud nemá žádné obecné oprávnění nahrazovat vůli obce týkající se nakládání s pozemky. Není významné, zda projekt žalobkyně je v souladu s územním plánem nebo nikoliv, ve vztahu mezi účastnicemi se nejedná o výklad územního plánu, ale o výkon práv vlastníka k žalované svěřeným nemovitostem. Soulad projektu žalobkyně s územním plánem neznamená, že by k tomuto projektu musely všechny subjekty z hlediska veřejnoprávního i soukromoprávního poskytnout souhlasná vyjádření či stanoviska. Žalovaná není správním orgánem (stavebním úřadem), který by rozhodoval o území ve smyslu uvedeného ustanovení stavebního zákona. Žalovaná nevydala žádné rozhodnutí ani neučinila žádný jiný úkon, který by byl v rozporu s nějakými regulativy územního plánu. Nakládání žalované se svěřeným majetkem náleží do samostatné působnosti obce, která je realizací práva územních samosprávných celků na samosprávu, které je chráněno i Ústavou. K argumentu žalobkyně, že žalovaná setrvává 20 let na své stanovisku bez ohledu na změny a aktuální situaci v územní, žalovaná uvádí, že v území nenastaly žádné změny, které by odůvodňovaly změnu jejího stanoviska. Žalobkyně neuvádí, z jakého ustanovení zákona o pozemních komunikací plyne povinn