30 Co 42/2026-65 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal určení obsahu darovací smlouvy o převodu ideálního podílu o velikosti 5/48 na pozemku parc. č. , číslo, , jehož součástí je stavba č. p. , číslo, určená k bydlení, na pozemku parc. č. , číslo, , jehož součástí je stavba č. p. , číslo, určená k bydlení, na pozemku parc. č. , číslo, a na pozemku parc. č. , číslo, , to vše v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , na LV , číslo, (dále „předmětné nemovitosti“), z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce a) a nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobcem a) darovací smlouvu, jejíž obsah byl ve výroku uveden. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce b) domáhal určení obsahu darovací smlouvy o převodu 5/48 předmětných nemovitostí z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce b) a nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobcem b) darovací smlouvu, jejíž obsah byl ve výroku uveden. Výrokem III. bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 29.379 Kč k rukám právního zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou žalobci odůvodnili tím, že dne 28. 5. 2023 uzavřeli s žalovaným smlouvu o smlouvě budoucí darovací (dále „předmětná smlouva“, nebo „smlouva“). V předmětné smlouvě se žalovaný zavázal poskytnout po nabytí dědictví po , jméno FO, (dále „babička“) peněžitý dar 1.500.000 Kč každému žalobci, nebo darovat každému žalobci ¼ z dědictvím nabytého spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Žalovaný nabyl z dědictví podíl na předmětných nemovitostech o velikosti 5/12, avšak žalobcům neposkytnul žádného plnění, k němuž se ve smlouvě zavázal.3. Žalovaný žádal zamítnutí žaloby. Uzavření předmětné smlouvy potvrdil, podle něj však při uzavírání předmětné smlouvy vycházeli účastníci ze závěti sepsané babičkou ve formě notářského zápisu ze dne 11. 12. 2018, v níž za dědice povolala babička svou vnučku , jméno FO, a svého vnuka – žalovaného, každého jednou polovinou. Pro takový případ se žalovaný zavázal darovat každému z žalobců, jeho bratrů, ideální ¼ svého spoluvlastnického podílu na všech jím dědictvím získaných nemovitostech. Dne 16. 2. 2023 však babička sepsala vlastní rukou druhou závěť, kterou změnila okruh dědiců a výši dědických podílů tak, že žalovanému se mělo dostat pouze 5/12 pozůstalosti a žalobcům každému 1/6 pozůstalosti. Žalovaný namítnul, že obsah prvé závěti byl odkládací podmínkou pro vznik závazku žalovaného ve smyslu § 548 o. z. Oba žalobci po úmrtí babičky tak skutečně nabyli každý podíl 1/6 předmětných nemovitostí, což je více, než se jim mělo dostat podle předmětné smlouvy, tj. 1/8. Dále se žalovaný bránil tím, že závazek poskytnout žalobcům 1.500.000 Kč byl zajištěn směnkou vlastní bez protestu, pohledávku žalobci postoupili novému věřiteli, a to společnosti , právnická osoba, se sídlem na , stát, , který žalovaného vyzval ke splnění závazku. Pokud žalobci postoupili tuto pohledávku za úplatu, domáhali by se dvojitého plnění na jeden závazek.4. Soud prvního stupně vyšel z tohoto skutkového stavu: Dne 28. 5. 2023 žalovaný jako budoucí dárce a žalobci jako budoucí obdarovaní uzavřeli předmětnou smlouvu následujícího znění: „Vzhledem k tomu, že budoucí dárce by měl jako dědic ze závěti po babičce (zůstavitelce) , jméno FO, zdědit polovinu majetku, který zůstavitelka zanechala, rozhodl se dárce čestně splnit její přání a podělit se o tento majetek se svými bratry. Zůstavitelka navrhovala, aby bratrům po nabytí dědictví daroval každému 1/3 toho, co dědictvím získá. Účastníci této smlouvy se však dohodli tak, že budoucí dárce každému z nich převede darem po půl roce od nabytí dědictví po babičce , jméno FO, jednu ideální čtvrtinu svého spoluvlastnického podílu na všech jím dědictvím získaných nemovitostech, pokud do šesti měsíců od nabytí dědictví po babičce , jméno FO, neposkytne každému ze shora označených bratrů dohodnutý peněžitý dar v částce 1.500.000 Kč, získaný prodejem svého spoluvlastnického podílu na zděděných nemovitostech (maximálně však 1/3 kupní ceny za prodej svého spoluvlastnického podílu na těchto zděděných nemovitostech). Dárce se zavazuje po získání dědictví podělit se s bratry i o finanční prostředky, které jako dědic po babičce získá s tím, že částka, která bude bratrům vyplacena každému z nich, je ponechána na úvaze dárce.“ Dne 11. 12. 2018 babička pořídila závěť formou notářského zápisu sepsaného , tituly před jménem, , jméno FO, , notářkou se sídlem v , adresa, , pod č. , spisová značka, , , spisová značka, (dále „první závěť“), v níž povolala za své dědice vnučku , jméno FO, a vnuka , Jméno žalovaného, (žalovaného) s tím, že jim rovným dílem zůstavuje veškerý svůj majetek náležející do pozůstalosti, ať se nachází kdekoliv. Dne 20. 9. 2023 v rámci projednávání dědictví po babičce předložil , jméno FO, (otec účastníků) listinu o vydědění datovanou dnem 16. 2. 2023 s obsahem: „Vyděďuji svého prvorozeného syna , jméno FO, narozeného , datum, s tím, že za dědice povolávám jeho syny. Důvodem vydědění je skutečnost, že je můj syn , jméno FO, zadlužen a mám oprávněnou obavu, že by pro potomky nezachoval povinný díl, jeho díl, tedy polovina dědictví, nechť se rozdělí mezi jeho syny rovným dílem.“ (dále „druhá závěť“). Obě uvedené závěti byly zjištěny v rámci projednávání dědictví po babičce jako pravé a platné a o dědictví bylo rozhodnuto tak, že závětní dědic , Jméno žalovaného, (žalovaný) nabývá z pozůstalosti díl o velikosti 5/12, závětní dědička , jméno FO, nabývá díl o velikosti 1/4, a závětní dědici , Jméno žalobce A, (žalobce) a , Jméno žalobce B, (žalobce) nabývají každý díl o velikosti 1/6.5. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud prvního stupně podle § 1785, § 1787 a § 1788 odst. 2 o. z. Poukázal na závěry citované literatury, podle nichž, že jde-li o změnu okolností ve smyslu § 1788 odst. 2 o. z., jedná se jak o změnu okolností faktickou, kdy v mezidobí nastane skutečnost, jež významně ovlivní vyváženost smlouvy, tak o změnu, kdy pouze vyjde najevo, že okolnosti kontraktačního procesu, z nichž účastníci smlouvy vycházeli, nebyly úplné. K vyvolání následku ve formě zániku povinnosti uzavřít budoucí smlouvu je nutné, aby ze situace (z průběhu kontraktačního procesu, z textace uzavřené smlouvy, případně i z širších okolností, např. aktuální globální či lokální ekonomické situace v okamžiku uzavírání smlouvy) bylo zřejmé, že konkrétní okolnost měla na rozhodování smluvních stran vliv. Relevanci změny konkrétních okolností je třeba posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu smluvnímu vztahu. Jde o okolnosti, k nimž jedna nebo obě strany přihlížely při uzavírání smlouvy. Skutečnost, že určité okolnosti měly význam pro rozhodování smluvní strany, musí být z procesu uzavření smlouvy zjevná. I zde se uplatní kritérium rozumu průměrného člověka a schopnost jej používat. S ohledem na tyto úvahy dospěl soud prvního stupně k závěru, že při uzavírání předmětné smlouvy vycházely všechny strany ze skutečnosti, že jediným dědicem z účastníků řízení a smluvních stran bude pouze žalovaný, jehož motivem bylo evidentně splnění přání zůstavitelky o rozdělení se o majetek, jenž bude získán dědictvím. Zřejmým motivem žalovaného, jenž ho vedl k uzavření předmětné smlouvy, byla snaha o naplnění určité ekvity mezi sourozenci (žalobci a žalovaným) tak, aby se z dědictví po společném předku dostalo každému ze sourozenců. Strany smlouvy vycházely z obsahu první závěti, podle níž by žalobci nezískali z dědictví po babičce ničeho, dědil by pouze žalovaný a , jméno FO, . Druhou závěť, která změnila budoucí spoluvlastnické poměry a rozsah majetku nabytého dědictvím, předložil , jméno FO, v rámci řízení pozůstalosti až dne 20. 9. 2023, tj. po uzavření předmětné smlouvy. Na základě druhé závěti oba žalobci byli povoláni za dědice a dostalo se jim z dědictví též majetku. Tím nastala skutečnost a stav, jenž byl zamýšleným stavem účastníků předmětné smlouvy. Tuto skutečnost soud prvního stupně shledal natolik významnou, že naplňuje hypotézu normy obsažené v § 1788 odst. 2 o. z., neboť jde o podstatnou změnu okolností, z nichž strany při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí vycházely. Tím došlo k zániku povinnosti uzavřít budoucí smlouvu přímo ze zákona. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně zamítl žalobu obou žalobců a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení.6. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání. Namítli, že soud porušil pravidla výkladu právních jednání § 555 a § 556 o. z. Soud nepřípustně povýšil motiv jednání (pohnutku) na implicitní rozvazovací podmínku, aniž by tato byla ve smlouvě sjednána, čímž zasáhl do smluvní svobody stran. V operativní části smlouvy, která normativně zakládá práva a povinnosti stran a která následuje po úvodních ustanoveních, se uvádí: „Účastníci této smlouvy se však dohodli tak,