55 Co 448/2025-50 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit bytovou jednotku č. , hodnota, o třech pokojích a kuchyni s ústředním vytápěním všech obytných místností a s příslušenstvím, ve 3. podlaží domu č.p. , hodnota, , , adresa, , katastrální území , adresa, , a vyklizený jej žalobci předat do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a současně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení 6 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce vůči žalovanému domáhal vyklizení bytové jednotky č. , hodnota, , o velikosti 3+1, ve 3. podlaží domu č.p. , hodnota, , ulice Koberkova v , adresa, (dále také jen byt či bytová jednotka), když žalobce dal žalovanému výpověď z nájmu bytu pro hrubé poušení povinností nájemce, jelikož neuhradil nájemné a služby po dobu delší než tři měsíce. Nájem bytu zanikl uplynutím tříměsíční výpovědní doby ke dni , datum, , přesto žalovaný byt dobrovolně nevyklidil.3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, neboť podle jeho přesvědčení, se výpověď z nájmu bytu řídí zák. č. 40/1964 Sb, občanský zákoník, nikoli podle nového občanského zákoníku, a nemá proto právní účinky, když žalobcem zvolený výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. se nepoužije. Výpověď je také neplatná z důvodu nesprávného označení předmětu nájmu. Žalovaný podle vystaveného potvrzení žalobce neměl k datu , datum, žádné dluhy a žalobce provedl nesprávné vyúčtování. Nad to žalobce s žalovaným po celý rok 2025 jednal jako s nájemcem (např. jej vyzval k úhradě doplatku v souvislosti s garáží). Tedy i z tohoto důvodu je výpověď v rozporu s dobrými mravy. Především však žalovaný namítal, že se výpovď z nájmu bytu nedostala do jeho dispozice, a to ani vhozením do poštovní schránky.4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování listinnými důkazy podrobně popsal skutkový stav v odstavci 8 až 17 a uzavřel, že žalobce je vlastníkem domu č. p. , hodnota, v , adresa, , v němž se nachází byt užívaný žalovaným. Žalovaný byt užívá kontinuálně od počátku 90. let a tento mu byl přidělen zaměstnavatelem jako byt podnikový. I po rozvázání pracovního poměru mu nezaniklo jeho právo byt nadále užívat. Garážové stání žalovaný užívá na základě samostatné smlouvy o nájmu nebytových prostor z , datum, ve znění dodatku z , datum, . Žalobce dne , datum, vyzval žalovaného k úhradě dlužných plateb. Dne , datum, byla žalobcem vystavena výpověď z nájmu bytu pro hrubé porušení povinností spočívající v nezaplacení nájemného a služeb, přičemž zásilka obsahující výpověď byla , datum, uložena na poště a adresát byl téhož dne o uložení poučen (uvědoměn). Dne , datum, žalobce vyzval žalovaného k vyklizení a odevzdání bytu do , datum, . Žalovaný je vlastníkem rodinného domu č. p. , hodnota, v k. ú. , adresa, a bytové jednotky č. , hodnota, v k. ú. , adresa, . Ke dni , datum, neměl žalovaný ve vztahu k žalobci dluh na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu.5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 1040 ve spojení s § 3074 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.) Vyšel z toho, že původní osobní užívání bytu bylo transformováno na nájem podle § 872 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.; od , datum, se nájemní poměr řídí novým občanským zákoníkem ex lege (§ 3074 o. z.). Proto aplikoval současnou právní úpravu nájmu bytu na posouzení účinků výpovědi danou v roce 2024. K doručení výpovědi z nájmu bytu žalovanému soud prvního stupně uzavřel, že pro účinnost jednostranného hmotněprávního jednání postačí, aby se dostalo do sféry dispozice adresáta (žalovaného); skutečné seznámení se s obsahem není nezbytné, postačí objektivní možnost seznámení. Tento závěr opřel o judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. , spisová značka, ) a o důkazní sílu doručenky jako veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.), přičemž připomněl důkazní břemeno adresáta k vyvrácení údajů uvedených na doručence (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3835/19). Na tomto základě dovodil, že výpověď byla žalovanému doručena nejpozději , datum, , a byla po formální stránce řádná včetně poučení o právu podat námitky a rovněž i návrh na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2290 o. z. u soudu. Dále soud prvního stupně vyložil, že v řízení o vyklizení již nemůže meritorně přezkoumávat oprávněnost výpovědi, tedy zda byly naplněny výpovědní důvody, jestliže nájemce v zákonné dvouměsíční lhůtě nevyužil prostředek ochrany podle § 2290 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Z tohoto důvodu zamítl důkazní návrhy mířící k posouzení oprávněnosti výpovědi. Zabýval se nicméně tím, zda nejde o právní jednání zdánlivé pro neurčitost či o absolutní neplatnost pro rozpor s dobrými mravy. Konstatoval, že označení bytu ve výpovědi jako „jednotky č. , hodnota, “ není nesrozumitelné ani neurčité, neboť ve spojení s další identifikací (číslo popisné domu, podlaží, adresa, velikost bytu 3+1) dostatečně individualizuje předmět nájmu; současně zdůraznil, že mezi účastníky neexistoval jiný paralelní nájem obdobné jednotky. Námitku, že výpověď se netýkala celé věci (garáže), soud neshledal důvodnou, protože garáž byla pronajata oddělenou (samostatnou) smlouvou o nájmu nebytových prostor a nebyla součástí nájemního vztahu k bytu. Rozpor s dobrými mravy vyloučil s poukazem na majetkové poměry žalovaného (vlastnictví jiných nemovitostí) a na skutečnost, že časový odstup podání žaloby na vyklizení a vybírání plateb po skončení nájmu nelze přičíst k tíži pronajímatele – po skončení nájmu by totiž žalobci náležela náhrada ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě těchto úvah soud prvního uzavřel, že nájem bytu zanikl uplynutím tříměsíční výpovědní doby a že žalovaný užívá byt po , datum, bez právního důvodu. V důsledku toho poskytl ochranu vlastnickému právu žalobci a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a odevzdat.6. Výrok o nákladech řízení soud prvního odůvodnil stupně podle § 142 odst. 1 a přiznal žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný nárok náhradu nákladů řízení proti žalovanému, sestávající z částky 1 200 Kč za čtyři právní úkony á 300 Kč - předžalobní výzva, podaná žaloba, vyjádření ze dne , datum, a účast na jednání dne , datum, podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. a zaplaceného soudního poplatku za návrh ve výši 5 000 Kč, tedy celkem 6 200 Kč.7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýkal, že je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, nedostatek důvodů a vnitřní rozpory, neboť prvostupňový soud se podle žalovaného nevypořádal s jeho zásadními tvrzeními, zejména ohledně doručení výpovědi z nájmu ze dne , datum, . Žalovaný setrvával na stanovisku, že se uvedená výpověď nikdy nedostala do jeho dispozice, neboť zásilka byla po nevyzvednutí vrácena žalobci, takže podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro aplikaci domněnky doby dojití podle § 573 o. z. Tvrdil, že domněnka dopadá pouze na skutečně došlé zásilky, a proto bylo na žalobci, aby prokázal okamžik dojití právního jednání, což prvostupňový soud přešel bez adekvátního odůvodnění. Žalovaný dále namítal nesprávnost závěru soudu prvního stupně, že výpověď z nájmu má dostatečně určité označení předmětu nájmu, a uvedl, že označení „bytová jednotka č. , hodnota, “ neodpovídá žádnému zápisu v katastru nemovitostí. Tvrdil, že taková vada činí právní jednání nicotným, a zdůraznil nerovnost postavení mezi profesionálním pronajímatelem (žalobcem) a spotřebitelem (žalovaným), s tím, že přísnější požadavky na srozumitelnost a určitost právního jednání musí být kladeny právě na žalobce. Žalovaný také argumenotval tím, že soud prvního stupně bez dalšího převzal úvahy o tom, že účastníkům musel být předmět nájmu zřejmý, ačkoli takový závěr nebyl v řízení prokázán, a současně se soud prvního stupně vypořádal pouze spekulativně s tím, že nebyly mezi účastníky sjednány i jiné nájemní vztahy, aniž by taková skutečnost byla dokazována. Uvedl, že soud prvního stupně bez odůvodnění pominul jeho námitku, že výpověď byla podepsána osobou (, tituly před jménem, , jméno FO, ), u níž nebyla prokázána oprávněnost jednat za žalobce, a nezkoumal, zda výpověď vůbec učinila osoba k tomu oprávněná. Žalovaný naposledy rozsudku soudu prvního stupně vytknul, že tento zcela opomenul jeho argument, podle něhož žalobce neunesl své břemeno tvrzení a důkazní ohledně obsahu smluvního ujednání mezi účastníky, když žalobce tvrdil, že žalovaný měl povinnost vrátit jednotku k poslednímu dni nájmu. Podle žalovaného v řízení nebylo prokázáno, že by smluvní strany neupravily povinnost odevzdání bytu odlišně. Soud prvního stupně se tímto nezabýval a stejně uložil žalovanému byt vyklidit.8. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že od