34 C 14/2022 — Okresní soud Brno-Venkov

Žalobce se domáhal vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 1.782 Kč s příslušenstvím. Tvrdí, že 13.6.2016 uzavřel právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], s žalovaným smlouvu o půjčce, podle níž žalovanému poskytl částku 16.000 Kč. Celkové náklady byly dohodnuty na 11.840 Kč a žalovaný se zavázal žalobci zaplatit celkovou částku ve 58 týdenních splátkách ve výši 480 Kč. Žalovaný však zaplatila toliko 26.058 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 postoupena na žalobce. Podáním ze dne 11.2.2022 žalobce na výzvu soudu doplnil, že úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy posouzena právním předchůdcem žalobce tak, že informace poskytnuté žalovaným byly zaznamenány do karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka, které však žalobce ani právní předchůdce žalobce k dispozici nemají. Ve věci bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. Žalovaný se ve věci samé nevyjádřil, zásilky soudu si nepřebíral. Procesní strany souhlasily s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu, když žalovaný na výzvu soudu nereagoval, žalobce s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil. Z listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním podstatným pro rozhodnutí o návrhu žalobce. Dle smlouvy ze dne 13.6.2016 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla žalovanému poskytnuta částka 16.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit ve splátkách, a to celkem částku 27.840 Kč. V posuzované věci se jedná podstatou o spotřebitelský úvěr. Náklady spotřebitelského úvěru představují 11.840 Kč, kdy formálně je tato částka rozčleněna do několika položek. Sazba RPSN představuje dle smlouvy 75,52 %. Z karty zákazníka vyplývá, že žalovaný měl bydlet jako spolubydlící, s učňovským vzděláním, rozvedený a bez vyživovací povinnosti. Příjem žalovaného měl činit 18.000 Kč měsíčně. Náklady žalovaného měly tvořit celkem měsíčně 8.100 Kč s tím, že částka 1.000 Kč představuje náklady na nájem a inkaso, částka 3.700 Kč výdaje domácnosti a částka 3.400 Kč splátky úvěrů. Příjmy ani výdaje žalovaného nejsou jakkoliv doloženy, žalobce výslovně uvedl, že doklady nedisponuje on ani jeho právní předchůdce. Z tabulky úhrad vyplývá souhrn žalovaným uhrazených splátek ve výši 26.058 Kč v období od 16.6.2016 do 18.7.2019. Smlouvou ze dne 29.11.2019 měla být tvrzená pohledávka postoupena na žalobce. Postoupení mělo být oznámeno žalovanému dopisem ze dne 29.11.2019, žalobce však nepředložil doklad o doručení tohoto oznámení žalovanému, ale pouze podací lístek od odeslané zásilky, který doručení neprokazuje. Dopisem ze dne 30.4.2020 měl být žalovaný vyzván k úhradě právním zástupcem žalobce, žalobce však nepředložil doklad o doručení tohoto oznámení žalovanému, ale pouze podací lístek od odeslané zásilky, který doručení neprokazuje. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. V posuzované věci žalobce ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy uvádí pouze zcela obecný popis mechanismu, který má být v rámci posouzení úvěruschopnosti využit s odkazem na údaje v zákaznické kartě, aniž by byl schopen tyto údaje důkazně podložit. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalobce neunáší břemeno důkazní ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je třeba na úvěrovou smlouvu hledět jako na neplatnou. Za situace, kdy žalobce výslovně uvádí, že doklady k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce ani jeho právní předchůdce nedisponují, bylo by nadbytečné ve věci nařizovat soudní jednání a žalobce k označení a předložení těchto důkazů znovu vyzývat. Žalovaný by proto byl povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. Žalovanému byla poskytnuta jistina ve výši 16.000 Kč, na kterou dosud uhradil 26.058 Kč, tedy částku přesahující poskytnutou jistinu úvěru. Soud proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobce byl ve věci neúspěšný a byl by tak povinen hradit náklady řízení žalovaného. Jelikož však žalovanému náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.