34 C 276/2021-148 — Okresní soud Brno-Venkov

Žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 4.859,26 Kč s úrokem ve výši 91,64 Kč za dobu od 5.10.2015 do 8.8.2019, s úrokem ve výši 999,44 Kč za dobu od 9.8.2019 do 10.8.2020, úrokem ve výši 9,9 % ročně z částky 4.859,26 Kč za dobu od 11.8.2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4.859,26 Kč za dobu od 11.8.2020 do zaplacení. V žalobním návrhu uvedl, že žalovaný uzavřel dne 5.10.2015 s žalobcem smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 30.000 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetového bankovnictví. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr ve 48 měsíčních splátkách po 759,44 Kč, úrok byl sjednán ve výši 9,9 % ročně. Žalovaný neuhradil splátky za období od dubna 2019 do června 2019, žalobce proto úvěr zesplatnil ke dni 8.8.2019. Žalovaný dluží žalobci na jistině úvěru 4.709,26 Kč a na poplatcích 150 Kč. Dále žalobce požaduje kapitalizovaný úrok 91,64 Kč a 999,44 Kč spolu s úrokem a úrokem z prodlení od 11.8.2020 do zaplacení. Ve věci bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. Podáním ze dne 12.11.2021 žalobce na výzvu soudu učiněnou usnesením ze dne 9.11.2021, č.j. 34 C 276/2021-25, doplnil následující skutková tvrzení. Žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy vycházel z informací získaných z bankovních a nebankovních registrů, výši příjmů a výdajů žalovaného byl žalobce schopen určit z finančních toků na účtu žalovaného. Příjem žalovaného za posledních 6 měsíců představoval měsíčně částku 15.471,33 Kč a žalobce rovněž přihlédl k platební historii dříve poskytnutého úvěru. Žalobce dále doplnil výpočet požadovaných částek s tím, že žalovaný čerpal úvěr dne 5.10.2015 v částce 30.000 Kč a na splátkách celkem uhradil 31.766,17 Kč. Z listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním podstatným pro rozhodnutí o návrhu žalobce. Dle smlouvy o úvěru měla být předmětem úvěru částka 30.000 Kč, úvěrová smlouva však není smluvními stranami podepsána. Pokud žalobce tvrdil, že smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví, takovou skutečnost uvedená listina neprokazuje. Součást smlouvy měly dle tvrzení žalobce dále tvořit všeobecné obchodní podmínky a sazebník, z těchto listin však soud neučinil žádná pro věc relevantní skutková zjištění. Uzavření smlouvy nevyplývá ani z tabulky předložené žalobcem (č.l. 31 spisu), když z této není vůbec zřejmé, zda se týká konkrétní smlouvy daného znění ani co konkrétně má z tabulky vyplývat, resp. jak a zda vůbec údaje v ní uvedené prokazují uzavření smlouvy. Dle historie úvěru a výpisu z účtu čerpal žalovaný dne 5.10.2015 částku 30.000 Kč. K prokázání tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy předložil žalobce tabulku údajného náhledu do registrů (č.l. 98, č.l. 144 spisu), ze které vyplývá, že žalovaný neměl žádné závazky. Dále byl předložen fragment tabulky (č.l. 109 spisu), který má dle tvrzení žalobce prokazovat příjem žalovaného, není však patrné, k jaké osobě se tento fragment tabulky vztahuje a z čeho vychází v něm uvedené údaje. Tabulka (č.l. 116 spisu) představuje rozpis splátek a nemá pro rozhodnutí ve věci relevanci. Dle historie účtu žalovaného (č.l. 53-94 spisu) hradil žalovaný již od ledna 2014 řadu splátek úvěrových produktů, bezprostředně před poskytnutím úvěru žalobcem to bylo osm dalších splátek v měsíci. Dle žádosti o úvěr ze dne 4.10.2015, která však není podepsána, měl žalovaný v žádosti uvést měsíční příjem 20.000 Kč, výdaje ani závazky nejsou uvedeny. Pokud žalobce předložil další smlouvu o úvěru (č.l. 110-11 spisu) a historii tohoto úvěru (č.l. 112-115 spisu), vyplývá z těchto listin pouze skutečnost, že žalovaný již měl předchozí úvěr, který splácel. Dopisem ze dne 25.6.2019 a dopisem ze dne 12.8.2020 měl být žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobce v prvé řadě neprokázal, že by skutečně došlo k uzavření úvěrové smlouvy prostřednictvím elektronického bankovnictví. Z provedených důkazů tato skutečnost nevyplývá a žalobce i přes výzvu soudu dle ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu nebyl schopen důkaz k prokázání tvrzení o uzavření smlouvy označit. Žalobce tak neunesl břemeno důkazní ohledně tvrzení o uzavření smlouvy. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Jakkoliv však zákon o ochraně spotřebitele ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (totožně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit (k totožným závěrům srov. aktuální rozsudek Krajského soudu v [obec] ze dne 15.6.2021, č.j. 74 Co 80/2020-184). Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce tvrdil, že žalovaný byl lustrován ve veřejných databázích a dle finančních toků na běžném účtu, je však patrné, že výdaje ani další již existující závazky žalovaného zohledňovány nebyly. Shora uvedený způsob posouzení úvěruschopnosti žalovaného hodnotí soud jako zcela nedostatečný a pouze formální. Žalobce zjevně nijak neověřil skutečné měsíční výdaje žalovaného, jako jsou například náklady na bydlení, splátky dalších závazků či jiné běžné výdaje a náklady. Úvěruschopnost žalovaného tak nebyla žalobcem před uzavřením smlouvy řádně prověřena. Případná úvěrová smlouva, pokud by bylo prokázáno její uzavření, by proto byla neplatná. Ke splnění podmínek prověření úvěruschopnosti soud přistupuje v řízen nikoliv pouze na námitku žalovaného, ale z úřední povinnosti. Nesplnění uvedené povinnosti má totiž za následek neplatnost úvěrové smlouvy, a to neplatnost absolutní. S ohledem na uvedené by byl žalovaný povinen vrátit pouze skutečně poskytnutou částku, nelze účtovat poplatky, úroky či sankce. Nárok žalobce lze posoudit jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu plnění bez právního důvodu. Žalovaný celkem obdržel od žalobce částku 30.000 Kč a dle tvrzení žalobce uhradil 31.766,17 Kč, tedy více, než od žalobce obdržel. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že poskytnutou částku žalovaný již svými platbami uhradil a žalobu proto zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobce byl ve věci neúspěšný a je tak povinen nahradit žalovanému náklady řízení. Jelikož žalovanému v řízení náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.