41 C 4/2022-39 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobním návrhem podaným k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 2. 12. 2020 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 750 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 13. 1. 2014 právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) uzavřela s žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 25 000 Kč v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal úvěr uhradit v 58 týdenních splátkách ve výši 750 Kč, a to společně s úrokem ve výši 3 500 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 10 000 Kč. Dále uvedla, že žalovaný uhradil pouze částku 750 Kč. Žalobkyně tvrdila, že pohledávka za žalovaným na ni byla postoupena smlouvou ze dne 6. 12. 2019. Požadovala po žalovaném zaplacení nesplacené jistiny ve výši 25 000 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 17 750 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 22 764,61 Kč (jedná se o úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč od 24. 2. 2016 do data postoupení, tzn. 6. 12. 2019), kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 7 686,63 Kč (jedná se o úrok z dlužné částky 25 000 Kč od 2. 3. 2016 do 6. 12. 2019), úrok z úvěru ve výši 23,72% ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 25 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 25 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Závěrem uvedla, že žalovaná závazek nesplnila ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované její právní předchůdkyně posuzovala na základě informací, které jí byly žalovaným poskytnuty před uzavřením úvěrové smlouvy, tyto informace si právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala nahlédnutím do veřejných registrů a podle dokladů, jež žalovaný předložil. Poskytnuté informace byly zaznamenány do tzv. karty zákazníka. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Ze smlouvy o půjčce ze dne 13. 1. 2014 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti žalovanému finanční částku ve výši 25 000 Kč, a to ke dni uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal úvěr splatit v 58 týdenních splátkách ve výši 750 Kč, když první splátka je splatná do 7 dnů od zavření smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem ve výši 3 500 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a poplatkem za hotovostní hrazení splátek ve výši 10 000 Kč Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 43 500 Kč. 5. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný uhradil částku 750 Kč. 6. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou ze dne 6. 12. 2019, postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 6. 12. 2019. 7. Předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván dne 7. 5. 2020. 8. [anonymizováno 6 slov] [role v řízení] [anonymizováno 5 slov] [částka], [anonymizována dvě slova] [částka] [anonymizována dvě slova], [částka] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [částka] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [částka]. 9. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 13. 1. 2014 úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit v 58 týdenních splátkách ve výši 750 Kč, když první splátka je splatná do 7 dní od podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem ve výši 3 500 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a poplatkem za hotovostní hrazení splátek ve výši 10 000 Kč Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 43 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě údajů, které jí byly poskytnuty žalovaným před uzavřením smlouvy o úvěru. 10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 145/2010 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tzn. ke dni 22. 5. 2015). Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v ustanovení § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. S ohledem na § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., se soud nejprve zabýval tím, zda smlouva byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s tím, že tato povinnost je ukládána žalobkyni pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. 12. V posuzované věci učinil soud závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně a dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného ve vztahu k poskytnutému úvěru. Předně nelze přehlédnout, že žalobkyně měla k dispozici od žalované pouze sdělení o jejích příjmech a výdajích. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně podstatné výdaje žalované nijak blíže nezjišťovala a neověřovala. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalobkyně měla k dispozici od žalovaného pouze pracovní smlouvu a nájemní smlouvu. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku doložení) těchto tvrzení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo]). 13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 14. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnost úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům, kdy rovněž chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytly úvěr či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru, konkrétně § 9 odst. 1, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Jak vyplývá z již konstantní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu) věřitel nedostojí své povinnosti uložené mu zákonem, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z informací získaných od spotřebitele. 15. Dále soud předmětnou úvěrovou smlouvu hodnotil z hlediska § 1813 o. z., podle něhož se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč s tím, že celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku 43 500 Kč, tedy včetně úroku ve výši 3 500 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a poplatku za hotovostní hrazení splátek ve výši 10 000 Kč. Soud shledal ujednání účastníků této smlouvy o povinnosti žalovaného zaplatit současně s poskytnutou jistinou i shora uvedené poplatky, včetně úroku je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 588 o. z., a to pro rozpor s dobrými mravy. K tomuto závěru soud dospěl po porovnání výše půjčené částky (25 000 Kč) a celkové výše poplatků a úroku (18 500 Kč). Sjednané poplatky tak v daném případě tvoří 74% z půjčené částky. Žalobkyni tak při poskytnutí částky 25 000 Kč měl plynout zisk ve výši 74% ze skutečně poskytnuté částky. S ohledem na spotřebitelský charakter dané smlouvy dospěl soud k závěru, že takto nepřiměřeně vysoký sjednaný zisk se příčí dobrým mravům. Tento závěr nemůže změnit ani skutečnost, že poplatky představují příjem plynoucí právní předchůdkyni žalobkyně z poskytnutých prostředků žalovanému a tudíž je jeho ekonomická funkce totožná s funkcí úroků. Soud konstatuje, že občanský zákoník, ani jiné právní předpisy, sice výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat výši zisku (ať už je nazvána jako poplatek, úrok či jinak), avšak z této skutečnosti nelze dovozovat, že by její výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy a že by nepodléhala žádnému