33 C 337/2022-67 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobou podanou dne 19. 5. 2022 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 58 375,31 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že dne [datum] uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s jistinou úvěru uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 25 776 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku, celkem se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku 55 776 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách ve výši 3 984 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 17. 9. 2020 Smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, do které uvedl základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci. Žalovaný dluh neuhradil řádně a včas, uhradil toliko částku 12 500,01 Kč. V prodlení se zaplacením je žalovaný od 18. 9. 2020, v důsledku prodlení vzniklo žalobci právo na zákonný úrok z prodlení i právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Žalobce se domáhá zaplacení jistiny ve výši 23 721,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. 12. 2021 do zaplacení, částky 23 814,73 Kč na nákladech úvěru, smluvní pokuty ve výši 10 366,23 Kč (0,1 % denně z jistiny 23 814,73 Kč od 18. 9. 2020 do 29. 11. 2021), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 343,05 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč. 2. Podáním ze dne 30. 1. 2023 doplnil žalobce k výzvě soudu, že jeho právní předchůdce posuzoval úvěruschopnost žalovaného, a to na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, žalovaný byl povinen uvést pravdivé, správné a úplné údaje. Dle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývalo k úhradě případných dalších závazků 13 226 Kč, bylo proto možno dovodit, že byl v takové finanční situaci, která mu umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 3 984 Kč, tedy zhruba 1/3 zůstatku příjmu žalovaného. Právní předchůdce žalobce aktivně zjišťoval finanční poměry žalovaného, vyžádal si od něj pracovní smlouvu s dodatkem, nájemní smlouvu a výplatní pásky. 3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, přestože mu žaloba a výzva k vyjádření byly doručeny na adresu místa trvalého pobytu dle § 46b písm. a) o. s. ř. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] zjistil soud tyto skutečnosti. Právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaný se zavázal zaplatit mu úrok v celkové výši 2 888 Kč, úplatu (úhradu za poskytnutí úvěru) ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 788 Kč a inkasní poplatek (za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti) ve výši 5 400 Kč, tj. celkem náklady spotřebitelského úvěru ve výši 25 776 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách ve výši 3 984 Kč. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně. 5. Z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 17. 7. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je zaměstnaný, a to u aktuálního zaměstnavatele od 8. 11. 2013, jeho měsíční průměrný příjem ze zaměstnání činí 21 226 Kč, příjem byl doložen výplatními páskami a pracovní smlouvou. Dále uvedl, že je rozvedený, bydlí u přítelkyně, na bydlení a energie vydá 2 000 Kč měsíčně, na dopravu, jídlo a osobní náklady vydá 6 000 Kč měsíčně, nesplácí žádnou jinou půjčku, nemá žádnou vyživovací povinnost. 6. Z pracovní smlouvy ze dne 7. 11. 2013 bylo zjištěno, že tuto uzavřel žalovaný se zaměstnavatelem Fakultní nemocnice [anonymizována dvě slova]. [jméno] [anonymizováno] [obec], dodatkem ze dne 6. 11. 2014 byl pracovní poměr změněn na dobu neurčitou. Z výplatních pásek žalovaného bylo zjištěno, že za únor 2019 činil jeho čistý příjem 23 300 Kč, za březen 2019 24 400 Kč, za duben 2019 23 997 Kč a za květen 2019 15 281 Kč. Z bezúplatné nájemní smlouvy nebylo zjištěno ničeho, neboť z ní není patrné, mezi kým byla uzavřena. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Žalovanému bylo postoupení oznámeno dopisem původního věřitele ze dne 1. 2. 2021. 8. Dopisem právního zástupce žalobce ze dne 2. 5. 2022 byla žalovanému zaslána předžalobní upomínka. 9. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru. <i>10. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> <i>12. Podle § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>14. Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 15. Ve věci není sporu o tom, že žalovaný neuplatnil námitku neplatnosti smlouvy o úvěru důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit jeho úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy o úvěru, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když k